Vzdělávací centrum

1 Požadavky na konstrukce
1.1 Mechanická odolnost a stabilita
1.2 Požární bezpečnost
1.3 Ochrana zdraví, zdravých životních podmínek a životního prostředí
1.4 Ochrana proti hluku
1.5 Bezpečnost při užívání
1.6 Úspora energie a tepelná ochrana
1.7 Trvanlivost střech
1.8 Spolehlivost střech
1.9 Další požadavky
2 Vrstvy střech
2.1 Provozní souvrství
2.1.1 Mazaniny z betonů
2.1.2 Dlažba na podložkách
2.1.3 Dlažba kladená do podsypu
2.1.4 Lepená dlažba
2.1.5 Provozní souvrství pro pojížděné střechy
2.2 Vegetační souvrství střešních zahrad
2.3 Hlavní hydroizolační vrstva
2.3.1 Asfaltové pásy
2.4 Vrstvy separační, ochranné, dilatační, drenážní a filtrační
2.5 Tepelněizolační vrstva
2.5.1 Expandovaný pěnový polystyren
2.5.2 Perimetrické desky
2.5.3 Desky z minerálních vláken
2.5.4 Pěnové sklo
2.5.5 Extrudovaný pěnový polystyren (XPS)
2.5.6 Desky z polyisokyanurátu (PIR)
2.6 Pojistná, provizorní a pomocná hydroizolační vrstva, parotěsnicí, vzduchotěsnicí a větrotěsnicí vrstva
2.7 Sklon, spád, spádová vrstva
2.8 Nosná vrstva
3 Stabilizace vrstev
4 Skladby střech
4.1 Jednoplášťová klasická bez provozu s parozábranou ve spádu
4.2 Jednoplášťová klasická bez provozu, bez spádu parozábrany
4.3 Jednoplášťová střecha kompaktní (s pěnosklem) bez provozu
4.4 Jednoplášťová střecha inverzní
4.5 Jednoplášťová střecha kombinovaná
4.6 Dvouplášťová střecha těžká větraná
4.7 Dvouplášťová střecha lehká
4.8 Střechy s provozem a vegetační střechy
4.8.1 Střechy s pěším provozem
4.8.2 Pojížděné střechy
4.8.3 Vegetační střechy
5 Konstrukční detaily střech – zásady řešení
5.1 Nízká atika (500 mm a nižší)
5.2 Atika vyšší než 500 mm
5.3 Napojení na stěnu
5.4 Vtok
5.5 Ukončení u okapní hrany
5.6 Příklady řešení konstrukčních detailů

6 Použitá literatura

Úvod

Tato publikace obsahuje konstrukční, materiálové a technologické řešení jednotlivých vrstev, skladeb a konstrukčních detailů střech s povlakovou hydroizolační konstrukcí.

Publikace vychází ze znalostí a zkušeností pracovníků Atelieru DEK ve společnostech DEK a.s., STAVEBNINY DEK a.s. a DEKPROJEKT s.r.o.

Prezentovaná řešení odpovídají současnému stavu poznání autorů a nejsou považována za jediná možná. Autoři jsou připraveni ke konzultacím osobním nebo na e-mailové adrese info@atelier-dek.cz. Text publikace se vyvíjí a upravuje.

Autoři věří, že tato publikace bude k užitku široké technické veřejnosti zabývající se problematikou střech, především pak projektantům, kteří ve svých návrzích využívají materiálová řešení ze sortimentu Stavebnin DEK.

www.atelier-dek.cz
www.dek.cz
www.dekpartner.cz
www.deksoft.cz

K návrhu konstrukčního řešení (uspořádání vrstev, jejich dimenze a materiálové řešení a řešení konstrukčních detailů) je třeba od počátku přistupovat komplexně se zohledněním všech požadavků na zajištění funkcí střechy, požadavků obecně závazných předpisů a požadavku na proveditelnost a hospodárnost. Některé požadavky mohou být protichůdné, tím se v průběhu navrhování a posuzování vhodného konstrukčního řešení může podstatně zúžit výběr možných variant.

Pro návrh konstrukce střechy je třeba znát specifika konkrétního objektu a místních podmínek dané lokality, ve které se objekt nachází. Některé požadavky stanovuje investor.

Podle zamýšlené funkce střechy je třeba při návrhu její konstrukce počítat s jedním nebo více z níže uvedených druhů provozu:

• kontrola a údržba střechy včetně čištění spadu, popř. údržby zeleně,

• kontrola, údržba a výměna zařízení na střeše včetně zařízení pro využití sluneční energie,

• využití terasy,

• využití střešní zahrady,

• pojezd a parkování vozidel,

• heliport,

• speciální využití teras (sportoviště, bazény apod.),

• únikové cesty,

• pojezd strojů pro údržbu a čištění fasád.
  

Základním obecně závazným předpisem je Zákon 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (Stavební zákon) v aktuálním znění a na něj navazující Vyhláška 268/2009 Sb. O technických požadavcích na stavby. Základní požadavky na návrh a provedení stavby uvedené ve Vyhlášce 268/2009 jsou: mechanická odolnost a stabilita, požární bezpečnost, ochrana zdraví osob a zvířat, zdravých životních podmínek a životního prostředí, ochrana proti hluku, bezpečnost při užívání, úspora energie a tepelná ochrana. Stavba musí splňovat uvedené požadavky při běžné údržbě a působení běžně předvídatelných vlivů po dobu plánované životnosti stavby.

Požadavky na konstrukce střech podle Vyhlášky 268/2009 (§ 25):

(1) Střechy musí zachycovat a odvádět srážkové vody, sníh a led tak, aby neohrožovaly chodce a účastníky silničního provozu nebo zvířata v přilehlém prostoru, a zabraňovat vnikání vody do konstrukcí staveb. Střešní konstrukce musí být navržena na normové hodnoty zatížení.

(2) Pochůzné střechy a terasy musí mít zajištěn bezpečný přístup a musí být na nich provedena opatření zajišťující bezpečnost provozu. Odpadní vzduch ze vzduchotechnických a klimatizačních zařízení a odvětrání vnitřní kanalizace musí být vyústěn nad pochůzné střechy a terasy v souladu s normovými hodnotami tak, aby neobtěžoval a neohrožoval okolí.

(3) Střešní plášť provozních střech a teras musí splňovat požadavky stavební akustiky dané normovými hodnotami.

(4) Střešní konstrukce musí splňovat požadavky na tepelně technické vlastnosti při prostupu tepla, prostupu vodní páry a prostupu vzduchu konstrukcemi dané normovými hodnotami

1. nejnižších vnitřních povrchových teplot konstrukce, zejména v místech tepelných mostů v konstrukci a tepelných vazeb mezi konstrukcemi,

2. součinitele prostupu tepla, včetně tepelných mostů v konstrukci,

3. lineárních a bodových činitelů prostupu tepla pro tepelné vazby mezi konstrukcemi,

4. kondenzace vodních par a bilance vlhkosti v ročním průběhu,

5. průvzdušnosti konstrukce a spár mezi konstrukcemi,

6. tepelné stability konstrukce v zimním a letním období ve vazbě na místnost nebo budovu,

7. prostupu tepla obvodovým pláštěm budovy ve vazbě na další konstrukce budovy.

Vyhláška o technických požadavcích na stavby se v mnoha ustanoveních odkazuje na hodnoty uvedené ve vyjmenovaných českých technických normách, tím z hodnot uvedených v normách vytváří závazné požadavky.

Uplatní se při návrhu a posouzení dimenzí nosných konstrukcí a nosných vrstev, při posouzení stability vrstev a prvků střech, při volbě parametrů použitých materiálů apod.

Pro výpočet zatížení větrem se používá ČSN EN 1991-1-4 Eurokód 1: Zatížení konstrukcí - Část 1-4: Obecná zatížení - Zatížení větrem.

Pro výpočet zatížení sněhem se používá EN 1991-1-3 Eurokód 1: Zatížení konstrukcí - Část 1-3: Obecná zatížení - Zatížení sněhem.

Z hlediska požární bezpečnosti se u střešních konstrukcí stanovuje především požární odolnost a chování při vnějším požáru, tj. možnost použití konstrukcí do požárně nebezpečného prostoru. Obě kritéria se stanovují individuálně pro každou střešní konstrukci a pro některé druhy provozů rozhodují o použitelnosti střešní skadby. Podrobnosti jsou v kapitole 2.1 publikace Vybrané podklady pro projektování.

Uplatní se především při uvádění materiálů určených pro konstrukce střech na trh.

Při navrhování parkovišť na střechách je třeba řešit rizika úkapů ropných produktů.

Uplatní se především stanovením vzduchové a kročejové neprůzvučnosti u provozních střech a požadavky na vzduchovou neprůzvučnost střech objektů v územích nadměrně zatížených hlukem.

Projeví se při návrhu řešení přístupu na střechu, při navrhování zábradlí a ochranných zídek na provozních střechách, při volbě povrchových úprav provozních částí střech a při návrhu bezpečnostních prvků pro montáž, kontrolu a údržbu (oka, úvazy apod.).

Pro navrhování ochrany před bleskem platí ČSN EN 62 305-1 až 4 Ochrana před bleskem.

V přistávacích koridorech letišť se obvykle vyžaduje prokázání, že povrch střechy neoslňuje (osvědčení vydává Úřad pro civilní letectví ČR).

Skladbu střechy a konstrukční detaily je nutné vždy navrhovat tak, aby bylo dosaženo požadovaného stavu vnitřního prostředí a současně příznivého tepelně-vlhkostního režimu střechy při daných parametrech vnitřního a vnějšího prostředí v souladu s ustanoveními platných technických norem.

Uplatní se požadavky ČSN 73 0540-2 Tepelná ochrana budov - Část 2 Požadavky. Norma požaduje splnění následujících parametrů:

• hodnota součinitele prostupu tepla,

• šíření vlhkosti konstrukcí

  • zkondenzovaná vodní pára uvnitř konstrukce,

  • roční bilance kondenzace a vypařování vodní páry uvnitř konstrukce,

  • nepřekročení rovnovážné hmotnostní vlhkosti 18 % pro zabudované dřevo nebo materiál na bázi dřeva,

• teplota vnitřního povrchu a teplotní faktor vnitřního povrchu,

• vyloučení netěsností konstrukce a trvale vzduchotěsné napojení konstrukcí mezi sebou.

Trvanlivost střechy stanovuje investor. Nosná konstrukce střechy má mít obvykle stejnou trvanlivost jako nosná konstrukce stavby. Trvanlivost ostatních vrstev a prvků střechy má být v souladu se zamýšlenými cykly obnovy nebo cykly změn některých vlastností těchto vrstev a prvků (s nejnižší trvanlivostí je třeba počítat zejména u prvků střech, jejichž funkce je závislá na nátěru či trvanlivosti tmelených spojů). Doporučené cykly obnovy a kontrol viz Přílohu B normy ČSN 73 1901-1.

Vrstvy a prvky střechy, které mají být obnovovány v průběhu užívání, musí být přístupné nebo by měly mít takovou trvanlivost jako konstrukce, které je zakrývají.

Předpokládaná životnost stavby a výrobků podle směrnice ČHIS 01 Hydroizolační technika - Ochrana staveb a konstrukcí před nežádoucím působení vody a vlhkosti je v Tab. 1. Informativní návrhová životnost vrstev střechy s povlakovou hydroizolační vrstvou je v Tab. 2 (informace o návrhových životnostech ve směrnici ČHIS 01 vychází z dokumentu POKYN F, TRVANLIVOST A SMĚRNICE O STAVEBNÍCH VÝROBCÍCH a ČSN EN 1990).

Tab. 1 – Volba předpokládané životnosti hydroizolačních konstrukcí podle životnosti stavby a jejích částí

Tab. 2 – Informativní návrhová životnost vrstev střechy s povlakovou hydroizolační vrstvou při normální životnosti stavby podle Tab. 1

U střech s veřejným provozem nebo střech přístupných z veřejného prostoru se doporučuje zohlednit rizika zcizení nebo mechanické poškození částí konstrukcí.

Spolehlivost střech musí odpovídat charakteru chráněných prostor a stavby.

U některých druhů staveb se mohou vyskytnout požadavky na volbu materiálů a technologických postupů vyvolané druhem provozu ve stavbách, například na volbu takových materiálů a technologií, které nevyžadují práci s otevřeným plamenem.

Provozní vrstvy nebo souvrství pochůzných střech (teras) tvoří mazaniny z různých druhů betonů s různými povrchovými úpravami, popřípadě doplněné dlažbou z různých materiálů kladenou do lepidla či maltového lože (např. keramická, terasová, betonová, kamenná dlažba), dlažby kladené do podsypu nebo na podložky (např. betonová, kamenná dlažba) nebo dlažby kladené přímo na hydroizolační vrstvu (např. pryžové dlaždice nebo desky). Dlažbu kladenou na podložky doporučujeme používat především na neveřejných terasách, kde lze lépe kontrolovat chování uživatelů a tím řídit čistotu na terase. Pro terasy s veřejným provozem je vhodnější dlažba kladená do podsypu.

Provozní vrstvu lze vytvořit také z litého asfaltu. Kromě své provozní funkce zajišťují provozní vrstvy ochranu hydroizolační vrstvy před vlivem UV záření, teplotními šoky a před mechanickým poškozením. Provozní souvrství se podílejí na stabilizaci vrstev střechy především proti sání větru.

Tuhé monolitické silikátové vrstvy, tedy i mazaniny z betonů, je nutno kluzně oddělit od hydroizolační vrstvy dilatační vrstvou. Doporučuje se je vhodně vyztužit. Monolitické silikátové vrstvy je třeba rozdělit na dilatační úseky a dilatačně oddělit od konstrukcí, které je ohraničují nebo jimi prostupují. Dilatační spáry musí být provedeny v celé tloušťce monolitické vrstvy. V případě potřeby se vyplňují vhodným měkkým materiálem. Pro dilatační úseky bez dalšího posuzování se doporučuje rozměr nejvýše 2 x 2 m.

Je vhodné mezi betonovou mazaninu a povlakovou hydroizolaci vkládat drenážní vrstvu (tuhá rohož z prostorově orientovaných plastových vláken, nopová fólie s nakašírovanou filtrační textilií – pokládá se textilií k betonu, apod.). Provedením drenážní vrstvy se zamezuje trvalému smáčení betonové mazaniny, zvyšuje se tak její životnost. Drenážní vrstva snižuje hydrofyzikální namáhání hydroizolační vrstvy. Drenážní vrstva může plnit i funkci dilatační vrstvy a ochrany hydroizolační vrstvy.

Pro dosažení dostatečné mrazuvzdornosti a mechanické odolnosti by měl být použit beton třídy nejméně C20/25.

Doporučuje se povrch betonové mazaniny chránit hydroizolační vrstvou (obvykle stěrka nebo nátěr se systémovými doplňky). Tato vrstva omezuje vyluhování složek betonu a zvyšuje jeho trvanlivost.

Hodnocení

Pokud nemá investor nebo architekt zvláštní požadavky na vzhled povrchu terasy, preferujeme řešení umožňující demontáž vrstev nad hydroizolační vrstvou (pro případ její kontroly nebo lokální opravy) a opětovné použití demontovaného materiálu. Takovému požadavku vyhovuje především dlažba na podložkách, na roštu nebo na vrstvě tříděného kameniva.

Výhodou takového řešení je eliminace vrstvy podkladního betonu nebo maltového lože, která (zvláště v případě nesprávného návrhu nebo provedení) často brzy podléhá degradaci mrazem. Zároveň je zajištěno spolehlivé odvodnění povrchu střechy.

Nevýhodou, zvláště u střech nižších objektů v blízkosti vzrostlé zeleně, je nebezpečí zanášení organickým spadem, který pod dlažbou hnije a někdy nepříjemně páchne. Tento spad je třeba ze souvrství pravidelně odstraňovat.

Konstrukční a materiálové řešení

Jsou-li ve skladbě nedostatečně tuhé vrstvy, je nutno mezi dlažbu a hydroizolaci nebo mezi hydroizolaci a tepelnou izolaci vložit roznášecí vrstvu z tuhého materiálu. Vrstva se obvykle provádí z tuhých plastů (EPS 150, desky PIR, extrudovaný polystyren, perimetrické desky, apod.) nebo z betonu. Materiál plastu se volí podle polohy pod / nad hydroizolací. Pro roznášecí vrstvu z betonu provedenou nad hydroizolační vrstvou platí zásady uvedené v 2.1.1 Je-li beton umístěn pod hydroizolační vrstvou, doporučuje se dodržet zásady pro dilataci uvedené v 2.1.1.

Aby se omezilo zatlačení a přilepení podložek do hydroizolace, podkládají se obvykle přířezy odpovídajícího hydroizolančího materiálu. Je-li hydroizolační vrstva z asfaltových pásů, lze dlažbu také pokládat na pryžové desky, které není nutné od asfaltových pásů separovat.

Pro dlažbu se nejčastěji užívá kvalitní vibrolisovaný beton s různou povrchovou úpravou (pískování, otisky forem ze silikonové pryže, broušení, vymývání povrchu), použít lze i terasovou dlažbu, přírodní kámen a některé druhy kameninové dlažby větších tlouštěk. Dlaždice musí mít tloušťku zajišťující dostatečnou únosnost při zvoleném formátu.

Dlaždice se svými rohy pokládají obvykle na plastové nebo pryžové podložky s profilováním vymezujícím šířku spár. Některé podložky umožňují rektifikaci dlažby, pokud chceme eliminovat vlivy nerovnosti podkladu (většinou podložky s příložnými kroužky) nebo dokonce skrýt sklon podkladu (většinou vícedílné podložky se šroubovým mechanismem). Druhý typ podložek vytváří větší tloušťku skladby.

Technologie

Pokládání dlažby na podložky (na rozdíl od dlažby do maltového lože) samo o sobě nemá žádná omezení povětrnostními podmínkami.

Okraje dlažby lze řešit přířezy dlaždic, v takovém případě je třeba počítat s menší únosností malých přířezů a přířezy podložit například zlomky podložek nebo odřezky pryžových desek. Druhou variantou je vytyčení řad celých dlaždic od středu střechy a okraje dosypat praným přírodním kamenivem. Požaduje-li se náročnější spárořez vedoucí ke vzniku malých tvarovaných dlaždic, je třeba tyto tvary „sdružit“ s okolními dlaždicemi a vyrobit speciální větší dlaždice, kde je spára pouze naznačena mělkou drážkou.

Dlažba musí být zajištěna po obvodu terasy proti posunu (např. od působení vodorovných sil nebo cyklických změn rozměrů od změn teploty).

U hotové dlažby se kontroluje rovinnost (max. ± 2 mm měřená na 2 m lati), jednotlivé dlaždice nesmí vystupovat ani se „propadat“, kontroluje se stabilita dlaždic, sklon povrchu musí být jednotný, max. 2%.

Hodnocení

Dlažba do podsypu je řešením umožňujícím demontáž vrstev nad hydroizolační vrstvou s opětovným použitím demontovaného materiálu. Obvykle je nižší riziko „houpání“ dlaždic oproti pokládce na podložky. Zjednodušuje se podložení okrajových přířezů dlaždic. Řešení je odolnější proti zanášení nečistotami (listí, nedopalky ….). Zanášení podsypu prachem může po letech vést ke změně vlastností, může se stát živnou půdou pro rostliny, může dojít ke zvedání dlaždic mrazem. Pak je třeba podsyp vyměnit. Použití podsypu vyžaduje provést ochrannou vrstvu na povrchu hydroizolace (alespoň geotextilie 500 g/m², v případě drceného kameniva doplněná o doplněná o speciální desky např. z recyklované pryže nebo rohože).

Konstrukční a materiálové řešení, příklady výrobků

Podsyp by měl být vytvořen z drenážní vrstvy a lože pro dlažbu. Pro drenážní vrstvu je vhodné kamenivo frakce 8 - 16 mm, vrstva by měla mít tloušťku minimálně 50 mm. Pro kladecí lože je vhodné drcené kamenivo frakcí 2 - 4 nebo 4 - 8 mm, tloušťka lože by měla být 30 - 50 mm. Musí být použito kamenivo bez prachu nebo odplavitelného podílu.

Hodnocení

Vyžaduje-li se přesný vzhled terasy nebo složitý spárořez, uplatní se lépe lepená dlažba. Při lepení na pevný podklad nedochází k „houpání“ tak, jako u dlažby na podložkách. Údržba terasy je jednodušší. Sortiment materiálu pro lepenou dlažbu je širší než pro dlažbu pokládanou na podložky. Nevýhodou je trvalé zakrytí vrstev pod ní. V případě vady nebo poruchy hydroizolační vrstvy je pak nutno přistoupit k destrukci dlažby i roznášecí vrstvy a po ukončení oprav k provedení dlažby nové. Rizikem pro trvanlivost provozního souvrství je degradace betonové mazaniny a maltového lože mrazem v případě nesprávného návrhu nebo provedení.

Konstrukční a materiálové řešení, příklady výrobků

Dlažba se lepí vhodným lepidlem nebo pokládá do maltového lože obvykle na vrstvu betonové mazaniny. Pro betonovou mazaninu platí zásady uvedené v 2.1.1. Dlažba včetně lepidla musí být výrobcem určena do venkovního prostředí. Používá se dlažba betonová, kamenná a keramická. Dilatační spáry betonové mazaniny musí být zohledněny i ve spárořezu dlažby. Tvarem betonové mazaniny lze zajistit nezávislost sklonu povrchu terasy na sklonu hydroizolační vrstvy.

Technologie

Podklad pro pokládání dlažby musí být dostatečně vyzrálý, beton stáří min. 10 dní, povrch nesmí sprašovat. Rovinnost povrchu podkladu musí být taková, aby umožnila dosáhnout předepsané rovinnosti povrchu dlažby max. ± 2 mm na 2 m lati. Při volbě lepidla je nutné respektovat podmínky vlhkosti podkladu a povětrnosti stanovené výrobcem, lepidlo musí být vhodné pro daný druh dlažby a exteriér. Obvykle se následně provede spárování mezer mezi jednotlivými díly dlažby. Kvalita a provedení spárovací hmoty má zásadní vliv na celkovou životnost lepeného souvrství.

U hotové dlažby se kontroluje rovinnost, jednotlivé dlaždice nesmí vystupovat ani se „propadat“ a sklon povrchu musí být jednotný, max. 2%. Po položení dlažby nesmí ve vrstvě lepidla zůstat vzduchové dutiny. Po zatvrdnutí lepidla nesmí dlažba na poklep znít dutě.

Skladby pojížděných střech jsou specifické především velmi vysokým zatížením. Z tohoto důvodu je nutné použít tepelné izolace z extrudovaného polystyrenu nebo pěnového skla.

Inverzní skladbu nelze použít v případě nebezpečí kontaminace střešního pláště ropnými produkty – vrstva extrudovaného polystyrenu není vůči tomuto namáhání odolná. Hydroizolační vrstvy musí být rovněž odolné vůči ropným produktům nebo musí být zajištěna jejich ochrana jiným vhodným způsobem.

Pojížděná vrstva může být tvořena monolitickým betonem, skládanou dlažbou kladenou do písku nebo asfaltovým krytem.

Provádí-li se na nedostatečně tuhé vrstvy nebo vrstvy nedostatečně odolné vůči mechanickému namáhání při realizaci další vrstvy pomocí těžkých strojů (např. nakladače, finišery atd.), je nutno před prováděním těchto dalších vrstev vytvořit ve skladbě dostatečně tuhou roznášecí betonovou desku. Pro betonovou desku platí obdobné zásady jako pro betonovou mazaninu (viz 2.1.1). Deska musí být vyztužena.

Souvrství musí splnit následující požadavky:

• vytvořit soudržný, proti obrusu odolný a odvodněný povrch pro provoz vozidel,

• účinně roznést lokální zatížení vozidly do podkladu,

• bezpečně přenést do nosné konstrukce vodorovné síly vyvolané provozem vozidel,

• odolávat všem chemickým vlivům od provozu vozidel (ropné produkty, soli apod.).

Vegetační souvrství obvykle obsahuje vrstvy drenážní, filtrační, hydroakumulační, zemní substrát a vegetaci.

Aktuální informace o jednotlivých vrstvách a jejich materiálech jsou uvedeny ve stavební knihovně DEK a v katalogu Skladby a systémy DEK.

Vegetační souvrství nedoporučujeme zřizovat na inverzní nebo kombinované jednoplášťové střeše (obava z porušení tepelněizolační vrstvy kořeny rostlin).

Před položením provozního souvrství, vegetačního souvrství nebo stabilizační vrstvy musí být hydroizolační vrstva zakryta ochrannou vrstvou (viz kapitola 2.4.).

Jako ochranu hydroizolační vrstvy lze s výhodou použít tepelněizolační materiál, ochranná vrstva by ale neměla být započtena do součinitele prostupu tepla skladbou.

V současné době se nejčastěji na střechách uplatňují povlakové hydroizolační vrstvy z jednoho nebo více natavitelných pásů vyrobených z asfaltu modifikovaného elastomerem SBS (u speciálních pásů také v kombinaci s APP) a povlakové hydroizolační vrstvy ze syntetických fólií, především z měkčeného PVC termoplastických/flexibilních polyolefinů TPO/FPO a fólií ze syntetické pryže EPDM.

Asfaltové pásy mají mít nenasákavou vložku s dostatečnou pevností v tahu. Obvykle se pro podkladní pásy používají skleněné rohože nebo tkaniny. Vrchní pásy by měly mít vložku s polyesterovými vlákny pro zajištění větší tažnosti. Pro zajištění potřebné rozměrové stálosti je vhodné u vrchních pásů používat vložky, v nichž se kombinují polyesterová vlákna se skleněnými (spřažené vložky). Jeden materiál kombinované (spřažené) vložky je obvykle uspořádán v rohoži, druhý jako mřížka nebo jako podélná vlákna.

Natavitelné pásy mají oboustrannou krycí vrstvu asfaltové hmoty tak tlustou, aby se daly natavit plamenem. Asfaltové pásy používané v hydroizolačních vrstvách střech jako vrchní mají na horním povrchu nejčastěji posyp drcenou tříděnou břidlicí, přírodní nebo barvenou, jako ochranu především proti UV záření a proti přehřívání.

Střešní plastové fólie obsahují výztužnou vložku nebo jsou nevyztužené. Volba druhu vložky se řídí především způsobem stabilizace hydroizolace a požadavky na rozměrovou stálost. Ochrana proti UV záření je zajištěna vhodnou příměsí ve hmotě fólie, obvykle při horním povrchu.

Spolehlivost hydroizolační vrstvy se navrhuje podle druhu provozu a podle přístupnosti vrstvy pro budoucí opravy. Při návrhu hydroizolačního povlaku potřebné spolehlivosti se uplatní zásady směrnice ČHIS 01 Hydroizolační technika - Navrhování ochrany staveb před nežádoucím působením vody a vlhkosti. Například pro střechy, na kterých je hydroizolační vrstva zakryta těžko demontovatelnými konstrukcemi (pěstebné souvrství s vysokou zelení, těžké kontejnery se zelení apod.), zvláště pokud povrch střechy nepatří majiteli prostor pod ní, je třeba volit co nejspolehlivější hydroizolační vrstvu s možností kontroly těsnosti a případně s možností opravy bez obnažování hydroizolační vrstvy. Vhodným řešením pro takový případ je systém DUALDEK - střešní (kapitola 2.3.2.3).

Povrchy jednotlivých vrstev střešní skladby musí svým sklonem a rovinností umožnit dosažení takového sklonu a tvaru povrchu hydroizolace, při kterém se nevytvářejí kaluže, kromě zadržení vody v oblastech spojů hydroizolačního materiálu (podélné spoje, příčný spoj, spoje v detailech) krátce po dešti. V případě nerovných podkladů je třeba podklad vyrovnat, nebo sklon úměrně zvýšit tak, aby byl zajištěn odtok vody ze střechy.

Varianty hydroizolační vrstvy pro opravy a rekonstrukce původních střech je třeba navrhnout individuálně na základě podrobného průzkumu střechy (včetně sond do původního souvrství). Na základě průzkumu se rozhodne, zda lze využít hydroizolační schopnosti původní hydroizolační vrstvy, nebo zda tato již nebude do nové hydroizolační vrstvy započítávána, resp. zda bude sejmuta. Obecně se doporučuje nezapočítat původní hydroizolaci do nové hydroizolační vrstvy.

Pro provizorní hydroizolační vrstvu na níž se předpokládá pohyb pracovníků a techniky nebo skladování materiálu, se doporučuje využít tu hydroizolační vrstvu, která leží na pevném podkladu. Omezí se tak riziko jejího proražení v průběhu výstavby. Doporučuje se navrhnout její materiálové řešení tak, aby při jejím uvedení do plánovaného stavu a funkce byla doplněna další vrstvou hydroizolačního materiálu. Tedy například, jestli je parozábrana využita dočasně jako provizorní hydroizolace, má být provedena z SBS modifikovaného asfaltového pásu a po ukončení provizorní funkce se doplní celoplošně nataveným dalším asfaltovým pásem.

Asfaltové pásy - konstrukční a materiálové řešení, příklady výrobků

V  Tab. 4 jsou uvedeny varianty nově realizovaných hlavních hydroizolačních vrstev z asfaltových pásů uspořádané podle podkladů, na nichž jsou namontovány. V posledních sloupcích tabulky je římskou číslicí uvedeno zařazení hydroizolačních vrstev do tříd podle hydroizolační spolehlivosti, proveditelnosti a trvanlivosti vycházející z interních zásad Atelieru DEK. Preferují se hydroizolační vrstvy, kde jsou všechny použité pásy SBS modifikované. Modifikované asfaltové pásy jsou kombinovány pouze s ověřenými výrobky ze sortimentu Stavebnin DEK. Jiné kombinace je třeba konzultovat s pracovníky Atelieru DEK. Jako spodní se nataví pásy s vložkami ze skleněných vláken. Důvodem je rozdílná odolnost vložek proti přehřátí.

Tab. 3 – Zatřídění variant hydroizolačních vrstev z asfaltových pásů podle hydroizolační spolehlivosti, požadavků na provádění a trvanlivosti

* hodnocení platí při dodržení klimatických a technologických podmínek požadovaných pro daný materiál

Tab. 4 – Varianty hydroizolačního souvrství z asfaltových pásů

* Jednovrstvý hydroizolační systém z modifikovaného asfaltového pásu ELASTEK 50 SOLO se k podkladu pouze kotví (případné podložení pásem typu V13 slouží k ochraně podkladu proti plameni při svařování spojů). Šířka pruhu pro překrytí pásu je zvětšena tak, aby mezi okrajem podložky kotvy a okrajem pásu byl svár široký minimálně 60 mm. Jednovrstvý systém je určen pro střechy s minimálním sklonem 3° (5,24%).

** Hodnocení i z důvodů rizika poškození přesahu asfaltového pásu v případě nedostatečné stabilizace okrajů desky z EPS.

Na sklonech střech větších než 10% (viz dále), zvláště tam, kde je třeba pás kotvit proti sjíždění, je vhodné použít jako horní pás ELASTEK 40 COMBI vyztužený kombinovanou vložkou se skleněnou mřížkou.

Výsledek výběru z Tab. 4 je třeba porovnat s klimatickými a technologickými podmínkami předepsanými pro realizaci jednotlivých komponent.

V hydroizolačních vrstvách vegetačních střech se používá třívrstvý systém s vrchním pásem ELASTEK 50 GARDEN odolným proti prorůstání kořenů. Ve dvouvrstvém hydroizolačním systému lze pás ELASTEK 50 GARDEN použít pouze v kombinaci s podkladním pásem GLASTEK 40 SPECIAL MINERAL nebo s obdobným natavitelným pásem tloušťky 4,0 mm z SBS modifikovaného asfaltu s ohebností za nízkých teplot -25 °C a s nosnou vložkou ze skleněné tkaniny. Stejné opatření je nezbytné na ostatních střechách, kde se předpokládá riziko nedostatečné údržby a neodstraňování náletové zeleně.

V požárně nebezpečném prostoru musí skladba střešního pláště bránit šíření požáru a vznícení hořlavých částí konstrukce. U hydroizolační vrstvy ze dvou pásů se místo vrchního asfaltového pásu ELASTEK 40 SPECIAL DEKOR musí použít pás ELASTEK 40 FIRESTOP. U hydroizolační vrstvy z jednoho pásu se místo pásu ELASTEK 50 SOLO musí použít pás ELASTEK 50 SOLO FIRESTOP. Klasifikace skladeb střešního pláště do požárně nebezpečného prostoru je vždy vázána na podkladní vrstvy pod asfaltovými pásy. Ty ze skladeb střech uvedených v elektronické databázi Stavební knihovna DEK a v katalogu Skladby a systémy DEK, které byly testovány v autorizované zkušebně na působení vnějšího požáru, jsou podle výsledku zkoušek klasifikované jako B_ROOF(t1) nebo B_ROOF(t3). Další informace poskytnou konzultační technici Atelieru DEK.

Tab. 5 – Minimální sklony střešních rovin pro různá použití asfaltových pásů

*Sklon úžlabí tak, aby zajišťoval odtok vody.

Asfaltové pásy - technologie

Podrobné technologické postupy pro realizaci hydroizolační vrstvy z asfaltových pásů jsou uvedeny v publikaci STAVEBNINY DEK – ASFALTOVÉ PÁSY – Montážní návod.

Střešní fólie - konstrukční a materiálové řešení, příklady výrobků

Nejčastěji používané materiálové báze syntetických fólií:

PVC-P (mPVC) … polyvinylchlorid měkčený ftaláty,

TPO (FPO) … flexibilní polyolefín,

EPDM … syntetická pryž.

Střešní fólie v závislosti na použití musí vykazovat velkou pevnost (pro kotvené hydroizolace, zajišťuje především vložka a dobrá svařitelnost), odolnost proti UV záření (především pro hydroizolaci, která je krytinou, zajišťují minerální přísady v základní hmotě) a odolnost proti mikroorganizmům (především pro hydroizolace pod násypem nebo pod vegetačním souvrstvím). Také požární vlastnosti se upravují přísadami.

Obvykle se pro hydroizolaci střechy používá jedna vrstva hydroizolační fólie. Požadavek na vysokou hydroizolační spolehlivost zajišťuje systém DUALDEK - střešní vytvořený ze dvou PVC-P fólií propojených do sektorů. Tento systém umožňuje kontrolu těsnosti před zakrytím dalšími vrstvami.

Hydroizolační vrstvy z fólií mají malou plošnou hmotnost.

Fólie z měkčeného PVC se vyznačují, zejména v porovnání s asfaltovými pásy, relativně nízkým difuzním odporem. TPO fólie mají velký difúzní odpor.

Přehled hydroizolačních fólií v sortimentu Stavebnin DEK použitých v kostrukčních řešeních DEK je v Tab. 6.

Tab. 6 – Přehled hydroizolačních fólií

PVC-P fólie DEKPLAN

Fólie DEKPLAN dlouhodobě odolávají běžně se vyskytujícímu přirozenému koroznímu namáhání (jedná se zejména o expozici UV zářením a tepelnou energií, o agresivitu běžně se v přírodě vyskytující vody).

Fólie DEKPLAN nesmí přijít do přímého kontaktu s hmotami na bázi asfaltů, dehtu, ropných produktů, s pěnovým a extrudovaným polystyrenem, s pěnovým polyuretanem, oleji, pryží (EPDM) a starými syntetickými fóliemi. Podrobnosti o rizicích kontaktu fólie s vybranými chemickými látkami jsou v dokumentu Renolit - Alkorplan Chemická Stabilita.

Systém fólií DEKPLAN zahrnuje poplastované plechy a profily z nich vyrobené, tvarovky pro detaily a prostupy. Samostatně je třeba předepsat připevňovací a kotvicí prostředky s dostatečnou korozní odolností a v dostatečném množství.

Ty ze skladeb střech uvedených v elektronické databázi Stavební knihovna DEK a v katalogu Skladby a systémy DEK, které byly testovány v autorizované zkušebně na působení vnějšího požáru, jsou podle výsledku zkoušek klasifikované jako B_ROOF(t1) nebo B_ROOF(t3). Další informace poskytnou konzultační technici Atelieru DEK.

Podrobné technologické postupy pro realizaci hydroizolační vrstvy z fólií z měkčeného PVC DEKPLAN jsou v publikaci HYDROIZOLACE STŘECH – DEKPLAN střešní fólie – montážní návod.

Systém DUALDEK

Ve skladbách střech s fóliovou hlavní hydroizolační vrstvou zakrytou obtížně rozebíratelnými vrstvami se doporučuje navrhovat hydroizolační vrstvu ze systému DUALDEK - střešní. Tento systém má podstatně vyšší hydroizolační spolehlivost oproti hydroizolační konstrukci z jedné fólie. Zjednodušuje lokalizaci případné poruchy. V případě zabudování pod hmotné souvislé vrstvy (cca 250 kg/m²) umožňuje obnovení těsnosti bez nutnosti demontáže vrstev nad hydroizolační vrstvou. Výsledný povrch hydroizolačního systému bude nerovný z důvodu vedení injektážních hadiček uvnitř sektorů.

Dvě fólie jsou spojeny do sektorů vyplněných drenážním materiálem. K sektoru se připojí speciální trubice, které umožní ze sektoru odsát vzduch. Podle schopnosti sektoru udržet podtlak se posuzuje těsnost sektoru. Sektory jsou uspořádány tak, aby se kontrolovala těsnost sektoru a přilehlých spojů. Za výše popsaných podmínek lze sektor, k jehož poškození došlo v průběhu užívání, utěsnit tlakovou injektáží těsnicího gelu.

Podrobnosti o návrhu systému DUALDEK jsou v publikaci Kutnar – Izolace spodní stavby, Skladby a detaily.

Tab. 7 – Systém DUALDEK střešní

Pro separační a ochranné vrstvy se obvykle používají textilie z plastových vláken nebo plastové fólie.

Pro ochranné vrstvy se textilie nebo fólie obvykle kombinují s dalšími prostředky (viz Tab. 8).

Na střechách, kde je třeba zřídit přístup k zařízením po fóliové hydroizolaci, se uplatní ochranná a zároveň protiskluzová funkce.

Pro dilatační vrstvy se obvykle používá jedna nebo více plastových fólií, silnější textilie z plastových vláken nebo kombinace textilie a fólie. Na střeše s asfaltovou hydroizolační vrstvou lze využít také asfaltové pásy typu A.

Funkce separační, ochranné a dilatační se často slučují do jedné vrstvy.

Pro drenážní vrstvy se obvykle používají profilované fólie z vysokohustotního polyetylenu (HDPE), popř. z jiných vhodných materiálů, a pro filtrační vrstvy se obvykle používají netkané nebo tkané textilie z plastových vláken.

Tab. 8 – Řešení a použití ochranných, separačních a dilatačních vrstev – příklady

Při návrhu tepelně izolační vrstvy se uplatní především následující kriteria a požadavky:

Omezení prostupu tepla mezi exteriérem a interiérem budovy

Požadavky na maximální hodnotu součinitele prostupu tepla stanovují platné předpisy v závislosti na parametrech vnějšího a vnitřního prostředí.

Pro přesný návrh je třeba provést tepelnětechnický výpočet se započtením celé střešní skladby a okrajových podmínek.

Pro eliminaci nespojitostí tepelněizolační vrstvy vytvářené z desek je vhodné desky pokládat ve dvou vrstvách se vzájemně vystřídanými spárami (neplatí pro extrudovaný polystyren v inverzní skladbě).

Tepelněizolační vrstvu ve víceplášťových střechách je vhodné chránit vzduchotěsnicí vrstvou před prochlazováním.

Mechanické požadavky dané provozním využitím střechy, zatížením, možností roznášení zatížení

Tepelněizolační vrstvy, nad kterými nejsou dostatečně tuhé roznášecí vrstvy, musí mít pevnost v tlaku i pevnost v tahu za ohybu zaručující jejich tvarovou stálost při předpokládaném zatížení po celou dobu jejich životnosti. Pevnost v tlaku roste zvláště u polystyrenů a desek z minerálních vláken obvykle s objemovou hmotností.

Využití vrstvy tepelné izolace pro další funkce

Tepelněizolační vrstva z vhodných materiálů může plnit funkci sklonové vrstvy (např. vrstva z tvarovaných desek, monolitická vrstva z lehčeného betonu). Tepelněizolační vrstva z kompletizovaných dílců s nakašírovaným hydroizolačním pásem je po zabudování opatřena na svém povrchu provizorní hydroizolaci. Tepelněizolační vrstva z desek z pěnového skla se spárami zalitými asfaltem se podílí na omezení prostupu vodní páry skladbou střechy. Tepelněizolační vrstvy z deskových materiálů ze své podstaty zajišťují i funkci expanzní vrstvy.

Požadavky na nasákavost podle použití

Pro střechy s opačným pořadím vrstev (inverzní) je nutno volit nenasákavou tepelnou izolaci (extrudovaný polystyren). Pro jednoplášťové klasické střechy, kde je pod tepelněizolační vrstvou pojistná hydroizolační vrstva (obvykle parotěsnicí vrstva ve sklonu a s odvodněním) se nedoporučuje používat materiály, jejichž užitné vlastnosti (pevnost, tepelná vodivost, hmotnost) se působením vody výrazně zhorší (desky z minerálních vláken).

Požadavky na tuhost podle podkladu

Měkčí tepelněizolační materiály se lépe přizpůsobí nerovnému podkladu a lépe zajistí kontakt se zakřivenými plochami podkladu. Tuhé desky, které mají být montovány například na obloukovou střechu, se obvykle musí nařezat na lamely.

Požární požadavky

Na volbu materiálu tepelné izolace mají vliv požadavky na požární odolnost střešních konstrukcí a chování střech při vnějším požáru.

Odolnost proti prošlápnutí při pokládce na nosnou vrstvu z trapézového plechu

V následující tabulce jsou uvedeny doporučené tloušťky tepeněizolačních vrstev z různých materiálů v závislosti na rozměrech vln trapézového plechu.

Obr. 1 - Tepelněizolační deska na trapézovém plechu

Tab. 9 – Minimální tloušťka tepelněizolační desky na trapézovém plechu dle [15]

Tab. 10 – Minimální tloušťka tepelněizolačních desek PIR dle výrobce Kingspan

Odolnost proti teplotě

Soustředěné sluneční záření, např. odrazem od prosklených ploch, může způsobit degradaci tepelné izolace s nižší teplotní odolností (EPS, XPS) pod povlakovou izolací. Proto doporučujeme chránit izolaci v okolí odrazivých ploch masivní ochranou nebo provozní vrstvou (např. dlažba nebo zásyp praným kamenivem).

Požadavky na třídy parametrů tepelně izolačních materiálů z EPS a XPS uváděných podle výrobkových norem stanovují tzv. normy pro použití výrobků uvedené v tabulce 11.

Tab. 11 – Normy pro použití výrobků z polystyrenu

Tepelněizolační desky se řežou z bloků vypěněných do forem. Pro stavební účely se vyrábí polystyren samozhášivý (přísada retardéru hoření), pro střechy je nutný polystyren objemově stabilizovaný – desky se řežou z bloků až po realizaci smrštění (po uvolnění vnitřního pnutí).

Příklady výrobků

Tab. 12 – Desky z pěnového polystyrenu pro izolace střech

Do června 2003 se používalo značení expandovaného polystyrenu dle ČSN 64 3510. Kriteriem byla objemová hmotnost materiálu. Dle ČSN EN 13163 je hlavním kriteriem pevnost v tlaku při 10% stlačení. Poslední vydání normy ČSN EN 13163: 2015 značení expandovaného polystyrenu zjednodušilo. V Tab. 13 je uveden orientační převod mezi značeními.

Tab. 13 Orientační převod mezi starým a novým značením expandovaného polystyrenu

Tepelná izolace DEKPERIMETER 200 z expandovaného pěnového polystyrenu, jehož povrchová struktura je uzavřená, se používá do střech s klasickým pořadím vrstev a do teras, i vysoce zatížených, s tepelnou izolací pod hlavní hydroizolační vrstvou, včetně skladeb s dlažbou kladenou na podložky.

Tab. 14 – DEKPERIMETER

Technologie

Expandovaný polystyren nelze dlouhodobě vystavit přímému působení vody nebo vlhkosti. Výjimku tvoří perimetrické desky DEKPERIMETER, které mají uzavřenou povrchovou strukturu a nízkou dlouhodobou nasákavost.

Teplota, při které lze pokládat tepelněizolační vrstvu z desek z EPS a desek PERIMETER, je dána způsobem jejich připevnění. Desky se pokládají na sraz a na vazbu (křížení spár má tvar „T“).

Materiál je tvořen vlákny z taveniny čediče a přísad, rozprostřenými do vrstvy podle požadované objemové hmotnosti spolu s organickým pojivem. Poté dojde ke stlačení materiálu na požadovanou tloušťku, vytvrzení pojiva a řezání na desky, případně klíny. Materiál obsahuje lubrifikační přísady zabraňující vyprašování a hydrofobizační přísady, díky kterým je vodoodpudivý v celém průřezu. Přesto desky nelze vystavit přímému působení vody a vlhkosti.

Výhodou materiálu je tvarová přizpůsobivost nerovnostem podkladu. Pevnost v tlaku je obvykle přímo úměrná objemové hmotnosti.

Příklady výrobků

Tab. 15 – Výrobky z minerálních vláken podle použití

Technologie

Teplota, při které lze pokládat desky z minerálních vláken, je dána způsobem jejich připevnění. Desky se pokládají na sraz a vazbu.

Pěnové sklo se vyrábí tavením skleněné drti smíchané s uhlíkovým práškem. Ve sklovině se vytvoří drobné bublinky expanzí oxidu uhličitého vzniklého z uhlíkového prášku. Po zatuhnutí skloviny vzniknou buňky, jejichž skleněné stěny jsou uzavřené.

Z desek z pěnového skla lze vytvořit tzv. kompaktní skladbu střechy, která je difuzně uzavřená. Povrch pěnového skla v kompaktní skladbě musí být uzavřen asfaltem. Spáry mezi deskami musí být zality asfaltem.

POZOR:

Desky z pěnového skla, ačkoliv jsou nenasákavé, nesmí být použity v inverzní skladbě střechy. Povrchové buňky otevřené řezáním desek se za mrazu porušují mrznoucí vodou, která do nich pronikla, destrukce mrazem se postupně šíří do dalších buněk.

Desky z pěnového skla nejsou určené pro střechy s kotvenou hydroizolační vrstvou.

Příklady výrobků

Tab. 16 – Pěnové sklo

Technologie

Suchý, čistý a vyrovnaný povrch (doporučuje se odchylka od roviny max. 5 mm/1 m) se opatří asfaltovým penetračním nátěrem (cca 300 g/m²). Desky se kladou na vazbu. Odpovídající množství horkého asfaltu se vylije na podklad, do něj se položí deska ve vzdálenosti od sousedních desek rovné cca tloušťce desky. Posunutím a zatlačením desky k sousedním deskám se asfalt vytlačí do styčných spár mezi deskami, aby pronikl až na horní povrch tepelné izolace. Vytlačený asfalt se rozetře po povrchu tepelné izolace. Spáry musí být přímé, šířky cca 1 až 2 mm, zcela vyplněné asfaltem. Řady desek podél atik se doporučuje pokládat nakonec, budou se dořezávat podle přímosti atiky. Na povrchu tepelné izolace se vytvoří zátěr z horkého asfaltu tloušťky cca 2 mm.

Při pokládce na trapézový plech se desky pěnového skla namáčejí do vany s horkým asfaltem (AOSI 95/35 teploty 200° až 220°C), namáčí se rub i dva boky.

Po celou dobu pokládky je nutné vyloučit zabudování vody do střešní skladby.

Orientační spotřeby asfaltu:

• lepení na silikátový podklad a vyplnění spár …... 4 - 6 kg/m² (podle rovinnosti podkladu),

• lepení namočených desek na trapézový plech …..... 3 kg/m²,

• slepení vrstev pěnoskla mezi sebou …..................... 3 kg/m²,

• zatření horního povrchu tepelněizolační vrstvy …..... 2 kg/m².

Tepelněizolační vrstva v poloze nad hydroizolací (inverzní střechy, kombinované střechy) se obvykle navrhuje z extrudovaného polystyrenu s deklarovaným objemovým procentem uzavřených buněk stanoveným dle ČSN EN ISO 4590.

Extrudovaný polystyren má také mechanické vlastnosti umožňující jeho použití ve vrstvách střech, kde běžný EPS by byl nadměrně stlačován. Okraje desek jsou obvykle opatřeny polodrážkou.

POZOR:

V inverzní střeše se desky pokládají pouze v jedné vrstvě. Požadavek na tepelný odpor střechy, kterého nelze dosáhnout v jedné vrstvě XPS, se doporučuje splnit kombinováním jiné tepelné izolace pod hlavní hydroizolační vrstvou s XPS nad hlavní hydroizolační vrstvou.

XPS musí být v inverzní střeše zabudován tak, aby vrstvy nad tepelněizolační vrstvou nezpůsobily kondenzaci vlhkosti v polystyrenu (zdrojem vodní páry je voda proniklá na hlavní hydroizolaci).

XPS není určen do střech s klasickým pořadím vrstev, kde asfaltová hydroizolační vrstva je přímo spojena s tepelněizolační vrstvou.

Příklady výrobků

Tab. 17 – Extrudovaný polystyren

Technologie

Desky se pokládají na sraz a vazbu.

Tepelněizolační desky jsou vytvořeny z tvrdé polyisokyanurátové pěny s převážně uzavřenou strukturou. PIR je vypěněn mezi povrchové úpravy (viz Tab. 18). Povrchová úprava se nepovažuje za provizorní hydroizolaci chránící desky proti povětrnosti během skladování a během aplikace do skladby střechy.

POZOR:

Desky musí být vždy připevněny k podkladu. Kotvení desek a kotvení hydroizolační vrstvy se řeší samostatně.

Příklady výrobků

Tab. 18 – Desky z PIR pro tepelněizolační vrstvy jednopláštových střech s klasickým pořadím vrstev s mechanicky kotvenou hydroizolační vrstvou

Technologie

Desky se kladou v jedné nebo dvou vrstvách na sraz a na vazbu. V případě pokládky desek ve dvou vrstvách se styčné spáry desek prostřídají.

Místa, kde není tepelněizolační vrstva souvislá (okolí prostupů, okraje střechy apod.), se vyplní nízkoexpanzní PUR pěnou.

PIR je třeba chránit proti UV záření.

Při přejímání položené tepelné izolace se kontroluje zejména:

• tloušťka a typ materiálu (výrobku),

• těsnost spár,

• kvalita připevnění, dodržení hustoty kotvení,

• stabilita desek, souvislost podepření.

Pojistná hydroizolační vrstva zvyšuje hydroizolační spolehlivost střešní skladby. Vrstva, která má plnit pojistněhydroizolační funkci, musí být ve sklonu a odvodněná. Její sklon musí v každém místě střechy zajistit spolehlivé odvodnění i po dotvarování a průhybech nosných konstrukcí a nosné vrstvy.

Ve střechách s pojistnou hydroizolační vrstvou pod tepelnou izolací se navrhuje tepelněizolační vrstva z materiálů, jejichž funkční vlastnosti nejsou dlouhodobým působením vody zásadně ovlivněny nebo je třeba se změnami tepelněizolačního materiálu počítat nebo musí být zřízena drenážní vrstva mezi hydroizolační a tepelněizolační vrstvou.

Pojistná hydroizolační vrstva může být odvodněna okapem, odpadním potrubím vyústěným volně do exteriéru (na fasádě) nebo odpadním potrubím zaústěným do vnitřní kanalizace. Napojení pojistné hydroizolační vrstvy na kanalizaci doporučujeme provést tak, aby se zabránilo riziku průniku vzduté vody do skladby střechy.

Doporučuje se řešit odvodnění pojistné hydroizolační vrstvy tak, aby plnilo funkci signalizace výskytu vody na pojistné hydroizolační vrstvě (t.j. poruchy hlavní hydroizolační vrstvy). V případě napojení na kanalizaci je možné signalizaci zabezpečit průhlednou částí potrubí, v případě vyústění např. na fasádu je signalizace zabezpečena viditelným úkapem vody z ústí potrubí nebo z okapu.

Na Obr. 2 je uveden příklad signalizačního odvodnění pojistné hydroizolační vrstvy potrubím vyústěným na fasádě. Protože ale hlavní hydroizolační vrstva je odvodněna do vnitřního svodu, je tvarování sklonů pojistné hydroizolační vrstvy odlišné od sklonů hlavní hydroizolační vrstvy. Na Obr. 3 je uveden příklad napojení pojistné hydroizolační vrstvy na kanalizaci se zajištěním signalizační funkce průhlednou trubicí. Na Obr. 4 je uveden příklad využití signální funkce průhledné akumulační nádoby.

Pojistná hydroizolační vrstva se po dobu výstavby obvykle využívá jako provizorní hydroizolační vrstva, viz dále.

Obr. 2 - Signální odvodnění pojistné hydroizolační vrstvy skrze atiku

Obr. 3 - Princip signalizačního potrubí

Obr. 4 - Princip signalizační akumulační nádoby

Provizorní hydroizolační vrstva chrání konstrukce a vnitřní prostředí objektu během výstavby vůči atmosférickým srážkám. Musí být navržena tak, aby po dobu jejího využití odolávala klimatickému namáhání a namáhání od případného provozu od výstavby. V případě předpokládaného namáhání této vrstvy provozem se musí navrhnout způsob opravy nebo ochrana.

Provizorní hydroizolační vrstva musí být navržena tak, aby byla po dobu jejího využití spolehlivě odvodněna. Měla by být ve sklonu. Její vytažení na přilehlé a prostupující konstrukce je nutno provést tak, aby byla zabezpečena požadovaná hydroizolační funkce po dobu jejího plánovaného využití.

V případě, že provizorní hydroizolační vrstva nebyla v průběhu stavby poškozena nebo byla v potřebné míře opravena a zároveň má odpovídající vlastnosti a materiálové parametry, může ve výsledné skladbě střechy plnit funkci pojistné hydroizolační vrstvy nebo parotěsnicí vrstvy. Jinak je třeba provést novou parotěsnicí nebo pojistně hydroizolační vrstvu. V případě provedení z asfaltových pásů lze celoplošně natavit další pás (viz 2.3).

Pomocná hydroizolační vrstva chrání vrstvy střechy před technologickou vodou z mokrých procesů; neodvodňuje se. Používá se především tam, kde by mokrými procesy (např. provedení betonové vrstvy) došlo k nežádoucímu ovlivnění vlastností vrstev (např. tepelné izolace z minerálních vláken). Je třeba posoudit vliv této vrstvy na vlhkostní režim skladby.

Parotěsnicí vrstva omezuje prostup vodní páry z interieru do konstrukce střechy. Parotěsnicí vrstva se obvykle navrhuje zároveň s cílem potlačit i transport vodní páry prouděním vnitřního vzduchu do konstrukce střechy. Parotěsnicí vrstva se ve skladbě střechy umísťuje co nejblíže k interiéru.

Vzduchotěsnicí vrstva zamezuje proudění vzduchu skrz střešní skladbu z vnitřního prostředí (tlak vznikající v důsledku rozdílu teplot odpovídá řádově 4 Pa) nebo z vnějšího prostředí. Vnitřní vzduch proudící skrz skladbu střechy transportuje množství vodní páry, která v chladných částech střešní skladby kondenzuje.

Parotěsnicí a vzduchotěsnicí vrstvy musí být vzduchotěsně napojeny na související a prostupující konstrukce.

Větrotěsnicí vrstva brání prochlazování struktury tepelněizolační vrstvy zabudované v kontaktu s větranou vzduchovou vrstvou (ve víceplášťových střechách) proudícím vnějším vzduchem. Zároveň brání zanášení tepelněizolační vrstvy prachem. Použití vrstvy je nezbytné především u víceplášťových větraných střech s tepelněizolační vrstvou z minerálních vláken. Vrstva se může podílet na vzduchotěsnosti skladby.

Tab. 19 – Využití pojistné hydroizolační vrstvy, provizorní hydroizolační vrstvy, pomocné hydroizolační vrstvy, parotěsnicí vrstvy, vzduchotěsnicí vrstvy a větrotěsnicí vrstvy v různých typech střech

Spojitá vrstva z fólie lehkého typu musí být trvanlivě slepená ve spojích a vhodně napojená na přilehlé a prostupující konstrukce.

Difúzní vlastnosti se ve výpočtu volí dle funkce vrstvy tak, aby posouzení bylo spolehlivé

Konstrukční a materiálové řešení

Pro hydroizolační povlaky dle Tab. 19 se používají hydroizolační asfaltové pásy natavitelné nebo samolepicí, z oxidovaného nebo modifikovaného asfaltu, obvykle s vložkou ze skleněné rohože, skleněné tkaniny nebo polyesterové rohože.

Hydroizolační povlaky se realizují na souvislém podkladu.

Pro parotěsnicí vrstvy se také používají asfaltové pásy s vložkou z kovové fólie, u těch je třeba počítat s obtížnou opracovatelností v detailech (doporučuje se je použít jen v ploše a v detailech kombinovat s jiným vhodným pásem).

Natavitelné pásy se obvykle používají na betonové podklady (s bodovým natavením). Samolepicí pásy se používají na podklady z trapézového plechu a dřevěné podklady. Spáry dřevěných desek je vhodné přelepit separační páskou.

Pro parotěsnicí vrstvy se doporučuje použít SBS modifikované asfaltové pásy. Perforace kotvami má pak minimální vliv na funkci parotěsnicí vrstvy.

Fólie lehkého typu jsou tenké plastové (nejřastěji polypropylénové nebo polyetylénové) nesvařitelné fólie s výztuží nebo bez výztuže určené pro parotěsnicí a vzduchotěsnicí vrstvy. Jejich hmotnost je obvykle menší než 200 g/m². Pruhy fólie se obvykle spojují lepicími páskami nebo tmely. Při výpočtovém posouzení vlhkostního režimu skladby je třeba u vrstev z fólií lehkého typu zohlednit velké riziko nedokonalého slepení spojů, nižší trvanlivosti slepovaných spojů, neutěsněného napojení na související konstrukce a poškození pohybem pracovníků a techniky nebo také pohyby od věru v průběhu montáže).

Vrstvu z fólie lehkého typu nelze použít jako pojistnou hydroizolační vrstvu.

Parotěsnicí vrstva z fólie lehkého typu nemůže být jedinou vzduchotěsnicí vrstvou ve skladbě střechy. Na zajištění vzduchotěsnosti skladby se pak musí podílet spojitá nosná vrstva nebo spojitý podhled. Skladby s parotěsnicí vrstvou z fólie lehkého typu bez vzduchotěsné spojité nosné konstrukce nebo bez trvale spojitého vzduchotěsného podhledu jsou rizikové.

Větrotěsnicí vrstva v dvouplášťové střeše se obvykle realizuje z fólií lehkého typu, které mají s_d < 0,3 m, určených pro přímý kontakt s tepelněizolačními materiály.

Příklady výrobků

Oxidované asfaltové pásy natavitelné

• DEKBIT Al S40 - pás typu AL S 40 s hliníkovou vložkou

• DEKBIT V60 S35 - pás typu V60 S35 s vložkou ze skleněné rohože

• DEKGLASS G200 S40 - pás typu G200 S40 s vložkou ze skleněné tkaniny

SBS modifikované asfaltové pásy natavitelné

• GLASTEK 40 SPECIAL MINERAL – pás s vložkou ze skleněné tkaniny

• ELASTEK 40 (50) SPECIAL MINERAL – pás s vložkou z polyesterové rohože

• GLASTEK AL 40 MINERAL – pás s vložkou z hliníkové fólie kašírované skleněnými vlákny

SBS modifikované asfaltové pásy samolepicí

• GLASTEK 30 STICKER PLUS – samolepicí hydroizolační pás s nosnou vložkou ze skleněné tkaniny

• GLASTEK 30 STICKER ULTRA – samolepicí hydroizolační pás s nosnou vložkou ze skleněné tkaniny, horní povrch opatřen spalitelnou PE fólií

• BÖRNER DACO-KSD-R – samolepicí hydroizolační pás s nosnou vložkou z hliníkové fólie kašírované skleněnými vlákny

PE fólie

• DEKSEPAR (včetně oboustranně lepicí spojovací pásky DEKTAPE SP 1)

Technologie

Hydroizolační povlaky z natavitelných asfaltových pásů

Podrobné technologické postupy pro realizaci pojistné, příp. provizorní hydroizolační vrstvy a parotěsnicí vrstvy z asfaltových pásů jsou uvedeny v příručce Stavebniny DEK – Asfaltové pásy – montážní návod.

Souvislé vrstvy z fólií lehkého typu

Podklad musí být bez ostrých nerovností a výstupků. Z povrchu musí být odstraněny volné úlomky a nečistoty. Zároveň je vhodné se vyvarovat komplikovaných tvarů, které by nebylo možné spolehlivě a trvanlivě opracovat fólií a páskou. Technologie pokládání fólií se řídí předpisy výrobce.

Fólie se pokládají s překrytím, které je obvykle na výrobku vyznačeno (obvykle 100 mm). K dřevěným prvkům je možno je připevňovat sponami či nekorodujícími hřebíky s plochou hlavou. Fólii je nutno neprodyšně napojit na přiléhající stavební konstrukce či na prostupující stavební prvky. Postup pokládky střešní skladby je třeba volit tak, aby se fólie co nejdřív zakryla navazujícími vrstvami a byla tak chráněna před proražením a větrem. Pro spoje fólie a pro napojení na související konstrukce se používají systémové lepicí pásky.

Plynulý odtok vody po povlakové hydroizolaci se zajistí dostatečným sklonem povrchu povlakové hydroizolace a v případě, že jsou nad ní nadložní vrstvy, se tyto vrstvy podloží drenážní vrstvou. Povlaková hydroizolace střechy, která je krytinou (vrchní vrstvou vystavenou přímo slunci a srážkám) se navrhuje v takovém sklonu, aby na jejím povrchu nevznikaly kaluže. Kaluže se obvykle netvoří při výškovém spádu 3 % a větším. Ve sklonu musí být povrch každé vrstvy, která má odvádět vodu, tedy i pojistné hydroizolace.

Konstrukční a materiálové řešení

Sklon povrchu střechy se vytvoří tvarem nosné konstrukce a sklonem nosné vrstvy nebo se do skladby střechy na vodorovné nosné vrstvě vloží spádová vrstva. Sklon nosné vrstvy lze zajistit nosnou konstrukcí střechy (vazníky, krokve, u druhého pláště např. vyzděné klíny na prvním plášti apod.). Při návrhu spádu je nutné brát v úvahu průhyb a dotvarování konstrukce. Spádová vrstva se vytváří z lehkých betonů a betonů nebo z průmyslově vyráběných tepelněizolačních výrobků. Dříve se používaly i spádové vrstvy ze sypkých materiálů.

Parametry spádové vrstvy a jejího povrchu se řídí především požadavky pokládky vrstev následujících. U mechanicky kotvených skladeb střech je nutné použít materiál s únosností a soudržností podle použitých kotevních prvků.

Násypy

V minulosti se spádová vrstva vytvářela nejčastěji z násypů. Násypy obvykle zároveň plnily funkci tepelněizolační vrstvy. Velkým problémem používání násypů bylo riziko zabudování vody obsažené v materiálu do střechy. Používaly se především: škvára, štěrk, písek, keramzit.

Monolitické konstrukce

Mezi tradiční materiály sklonových vrstev patří betonové mazaniny a různé lehčené silikátové vrstvy (polystyrenbeton, cementová pěna, betony z lehkého kameniva apod.). Při použití monolitických sklonových vrstev je třeba počítat s rizikem zabudované vody a technologické přestávky nutné k vyzrání provedené vrstvy.

Minimální tloušťka betonové mazaniny by měla být cca 50 mm. Vrstva by měla být vyztužená, nejlépe při obou površích. Vyztužuje se ocelovou kari sítí nebo speciálními tkaninami ze skleněných vláken.

Pro kotvení hydroizolace do spádové vrstvy z lehčeného betonu je nutno použít beton s dostatečnou únosností – obvykle s min. objemovou hmotností 900 - 1000 kg/m³. Pokud lehčený beton slouží jako podklad pro natavení asfaltového pásu je nutno jeho povrch opatřit cementovým potěrem nebo alespoň zatřít cementovým mlékem.

Monolitickou spádovou vrstvu je nutné rozdělit dilatačními spárami. Rastr spár se navrhuje podle tabulky B.1 v ČSN 73 1901-3 nebo na základě výpočtu. Šířku dilatační spáry je nutné navrhnout s ohledem na předpokládané délkové změny vrstvy. Dilatační spáry musí procházet celou tloušťkou vrstvy. Doporučuje se jejich vyplnění poddajným materiálem.

Tepelná izolace ve spádu

Sloučení funkcí tepelněizolační vrstvy a sklonové vrstvy do jedné vrstvy zkracuje a zjednodušuje proces výstavby. Při takovém řešení ale nelze využít parotěsnicí vrstvu jako pojistnou hydroizolační vrstvu. Pro vytvoření sklonu tepelněizolační vrstvou jsou vhodné všechny materiály, které výrobce může dodávat v podobě spádových desek (klínů). Jako spádové se nejčastěji používají desky z EPS, z minerálních vláken, PIR a pěnového skla. Při posuzování tepelných parametrů střešní skladby se spádová tepelněizolační vrstva započítává podle ČSN EN ISO 6946. V běžných případech lze uvažovat s průměrnou tloušťkou tepelné izolace (objem tepelněizolační vrstvy rozložený na plochu střechy). Zároveň se doporučuje provést posouzení teplotního faktoru konstrukce v částech střechy s nejmenší tloušťkou tepelné izolace (okolí vtoků). U střech nad prostorami různých subjektů je třeba zkontrolovat rovnoměrnost rozdělení tepelných ztrát střechou připadajících na jednotlivé subjekty a případně upravit tvar povrchu střechy a rozmístění vtoků.

Spádové dílce se vyrábějí na zakázku pro konkrétní střechu. Proto se předem vytváří kladečský plán spádové tepelněizolační vrstvy.

Technologie

Spádová betonová mazanina

Čerstvý beton je nutné ošetřovat a chránit dle zásad ČSN EN 206-1.

Tepelná izolace ve spádu

Využívají se spádové desky (klíny) z pěnových plastů, minerální vlny nebo pěnoskla. Do výroby se spádové klíny zadávají na základě kladecího plánu vypracovaného pro konkrétní střechu. Rozměry a spády klínů závisí na materiálové bázi a na konkrétním výrobci. Nejnižší tloušťka spádové vrstvy se volí podle pevnosti materiálu, aby se minimalizovalo iziko poškození při manipulaci. U EPS se doporučuje minimální min. 30 mm.

Zvláštním případem spádových klínů jsou tzv. rozháněcí klíny pro úpravu tvaru povrchu střechy v oblastech s rizikem tvorby louží. Jedná se především o místa za nástavbami nebo světlíky, úžlabí mezi vtoky na rozlehlých střechách apod. Rozháněcí klíny lze obvykle navrhnout od tl. 10 mm. Pro zajištění odtoku vody u vtoku, doporučujeme snížit tloušťku rovné vtokové desky vůči navazujícím spádovým klínům o 10 - 20 mm dle typu povlakové hydroizolace.

Nosná vrstva musí být navržena a posouzena na požadovanou únosnost a deformaci. Podrobný statický návrh nosné konstrukce a nosných vrstev není předmětem této publikace.

Materiál a konstrukční řešení nosné vrstvy ovlivňuje volbu připevňovacích kotevních prostředků, podrobnosti jsou uvedeny v kapitole 3.

Stabilizace vrstev se dimenzuje na účinky sání větru a eliminaci negativních účinků objemových změn. Obvykle při sklonu střechy větším než 5° je třeba navrhnout opatření, která brání posunu vrstev skladby ve směru spádu.

Zatížení střech pro účely této kapitoly je stanoveno podle ČSN EN 1991-1-4 [6] pro střechy do sklonu 5°. Níže uvedené způsoby a podmínky stabilizace střech tedy platí jen pro střechy do tohoto sklonu.

Podrobnosti stanovení zatížení větrem a návrhu stabilizace jsou v kapitole 2.3 publikace Vybrané podklady pro projektování

Návrh stabilizace skladeb DEK na konkrétních objektech provádí technici Atelieru DEK.

V této kapitole jsou popsány základní konstrukční typy skladeb střech s povlakovou hydroizolací a základní zásady jejich návrhu. Dále jsou uvedeny vybrané materiály ze sortimentu Stavebnin DEK vhodné pro realizaci jednotlivých vrstev. Kompletní databáze konstrukčních a materiálových řešení DEK je obsažena ve Stavební knihovně DEK. Výběr skladeb z této databáze je vydáván tiskem v katalogu Skladby a systémy DEK. Přehledy skladeb zařazených do katalogu jsou zde v tabulkách u jednotlivých konstrukčních typů skladeb. Pro skladby DEK jsou v databázi i katalogu uvedeny dostupné parametry tepelně-technické, požární nebo akustické, potřebné pro jejich výběr do konkrétní stavby.

Z elektronicke databaze Stavební knihovna DEK (https://deksoft.eu/programy/stavebniknihovna/popisprogramu) lze skladby s pomoci doplňku (pluginu) pro 3D CAD programy REVIT, ARCHICAD, ALLPLAN vložit do BIM 3D modelu stavby.

Hlavní hydroizolační vrstva je přímo na tepelněizolační vrstvě, spád povrchu střechy je vytvořen spádem nosné vrstvy nebo spádovou vrstvou na ní. Parozábrana je ve spádu, může být tedy pojistnou hydroizolační vrstvou.

Tento konstrukční princip umožňuje výrazně zvýšit hydroizolační spolehlivost střechy návrhem pojistné hydroizolační vrstvy. Parotěsnicí vrstva je ve spádu, takže pokud bude z materiálu umožňujícího vodotěsné spojení, bude zajištěn volný odtok vody po ní a bude odvodněna, může zároveň plnit funkci pojistné hydroizolační vrstvy. V řešeních DEK se pro parotěsnicí a pojistnou hydroizolační vrstvu preferují asfaltové pásy.

V případě střech s nosnými vrstvami jinými než monolitickými je třeba zvlášť pozorně vyhodnotit rizika pronikání interiérového vzduchu do konstrukce střechy. Parotěsnicí vrstva v takovém případě je zvlášť významná i pro vzduchotěsnost skladby.

Zvláštní pozornost je třeba věnovat také zajištění vzduchotěsnosti skladby ze sendvičových panelů (např. PIR jádro s kovovým pláštěm), které jsou spojeny na sraz (spára prochází celou skladbou), a nemají samostatnou parotěsnicí vrstvu, která by se ve spáře dala těsně propojit. Těsnost systému je závislá na utěsnění spáry panelů při jejich osazování.

Umístění dřevěných prvků mezi parozábranu a povlakovou hydroizolaci je i v případě vyhovujícího tepelnětechnického posouzení trvanlivosti dřeva rizikové. Hrozí jejich degradace v případě zatečení vody do skladby v průběhu realizace, užívání stavby, nebo v případě zabudování vlhkých materiálů do skladby. Zabudovaná nebo zatečená voda do skladby může způsobit jejich degradaci.

nosná vrstva

Silikátová monolitická nosná konstrukce napojená na přilehlé konstrukce zajišťuje vzduchotěsnost střechy. V případě profilovaných plechů a dřevěného bednění (ale také nezmonolitněných betonových desek) je vzduchotěsnost střechy závislá na jiných spojitých vrstvách (parotěsnicí vrstva, hydroizolační vrstva – viz dále).

spádová vrstva

Spád střechy lze zajistit nakloněním nosné vrstvy. To se uplatní především na střechách s vazníkovou konstrukcí.

Na vodorovné silikátové nosné konstrukci se vytvoří obvykle monolitická spádová vrstva (beton, lehký beton). Bude-li skladba střechy nebo hlavní hydroizolační vrstva kotvená, musí mít spádová vrstva parametry nutné pro kotvení nebo je nutné kotvit do nosné vrstvy.

parotěsnicí vrstva (podrobnosti viz 2.6)

• asfaltové pásy z SBS modifikovaného asfaltu

• GLASTEK 40 SPECIAL MINERAL (natavitelný s vložkou ze skleněné tkaniny) ve spojích svařený

• GLASTEK 30 STICKER PLUS (samolepicí s vložkou ze skleněné tkaniny)

• GLASTEK AL 40 MINERAL (natavitelný s vložkou z hliníkové fólie kašírované skleněnými vlákny, velký difuzní odpor)

• TOPDEK AL BARRIER (samolepicí s hliníkovou vložkou a polypropylénovou střiží na horním povrchu, velký difuzní odpor)

• BÖRNER DACO-KSD-R (samolepicí s vložkou z hliníkové fólie kašírované skleněnými vlákny, velký difuzní odpor)

• BÖRNER DACO-KSD-B (samolepicí s vložkou ze skleněných vláken a hliníkové fólie kašírované skleněnými vlákny, velký difuzní odpor)

• asfaltové pásy z oxidovaného asfaltu

• DEKGLASS G200 S40 (natavitelný s vložkou ze skleněné tkaniny)

• DEKBIT AL S40 (natavitelný s vložkou z hliníkové fólie kašírované skleněnými vlákny, má velký difuzní odpor)

• BÖRNER MULTIPLEX MF-G (natavitelný s vložkou ze skleněné tkaniny)

• BÖRNER MULTIPLEX AGG 4 (natavitelný s vložkou z hliníkové fólie a skleněné tkaniny, velký difuzní odpor)

• fólie lehkého typu

Spolehlivost vrstev z fólií lehkého typu je vždy nižší než při použití asfaltových pásů. Při realizaci je velké riziko jejich poškození pracovníky nebo větrem. Jsou v podstatě nepoužitelné na nesouvislých podkladech. Ve střechách nad provozy s přetlakovým větráním a s lehkou nespojitou nosnou vrstvou (bednění) nelze vůbec předpokládat, že by se podílela na vzduchotěsnosti skladby a parotěsnicí funkci plní jen omezeně.

• DEKSEPAR

Tvoří-li parozábranu a pojistnou hydroizolační vrstvu asfaltový pás pouze s kovovou nosnou vložkou bez další výztuže, je nutné detaily této vrstvy (prostupy, napojení na okolní konstrukce) provádět z asfaltového pásu bez kovové vrstvy (s nosnou vložkou ze skleněné tkaniny, polyesterové rohože nebo s kombinovanou nosnou vložkou), a to z důvodu spolehlivé opracovatelnosti.

drenážní vrstva (podrobnosti viz 2.6)

Pro zajištění spolehlivého odtoku vody po parotěsnicí vrstvě zajišťujcí zároveň funkci pojistné hydroizolační vrstvy je vhodné pod tepelněizolační desky položit drenážní vrstvu např. rohož DEKDREN P900. Je-li tepelněizolační vrstva z nasákavého materiálu, jehož parametry se obsahem vody výrazně mění, je použití drenážní vrstvy podmínkou.

tepelněizolační vrstva (podrobnosti viz 2.5)

• desky z expandovaného polystyrenu

• EPS 100 nebo desky z EPS s větší pevností

• v případě použití desek EPS G (šedý), je nutné nad vrstvou EPS G provést vrstvu min. 60 mm EPS bílého

• desky z minerálních vláken

• kombinace desek ISOVER T (ISOVER LAM 50, 70) a ISOVER S - Deska ISOVER S je vždy vrchní, musí mít tloušťku minimálně 50 mm, musí se položit zároveň se spodní deskou (ochrana před poškozením).

• kombinace desek ISOVER R nebo ISOVER T + ISOVER S - Varianta je vhodná jen na střechy ve sněhových oblastech I – VI a s minimálním pohybem osob po střeše.

• desky z PIR

• KINGSPAN THERMA TR26 - Tepelněizolační desky, hydroizolační vrstvu na nich položenou je nutno kotvit.

• KINGSPAN THERMA TR27 - Tepelněizolační desky lze k podkladu kotvit nebo lepit, hydroizolační vrstva na nich položená se kotví, hydroizolaci se speciálním rounem na spodním povrchu lze lepit PU lepidlem.

hydroizolační vrstva (podrobnosti viz 2.3)

Hydroizolační vrstva, která se má podílet na zajištění vzduchotěsnosti střechy, musí být provedena tak, aby nemohlo docházet k jejímu pohybu působením větru (nadouvající se fólie, je-li nosná konstrukce a parozábrana netěsná, naopak do skladby střechy pumpuje interiérový vzduch).

• asfaltové pásy dle Tab. 4 položky 1, 2, 5, 6

Pro podkladní pásy jsou v tabulce navrženy natavitelné nebo samolepicí pásy. Pro vrchní pásy se volí materiály řady ELASTEK s ochranným břidličným posypem. Volbou konkrétního druhu vrchního pásu lze ovlivnit některé požární parametry, odolnost hydroizolace proti stékání nebo odolnost hydroizolace proti prorůstání kořínků. Vysokou odolnost proti stékání za vyšších teplot lze očekávat u pásu SK Bit 105 PV. Pro kotvené jednovrstvé asfaltové hydroizolace jsou určeny pásy ELASTEK 50 SOLO.

• hydroizolační fólie – především sloupce A, B a C v Tab. 6

Od desek z EPS musí být PVC-P fólie separována textilií FILTEK 300 nebo FILTEK V. Je-li stabilita celé skladby zajištěna mechanickým kotvením, je třeba samostatně zajistit stabilitu tepelněizolačních desek v průběhu montáže. Pro stanovení počtu kotev viz 3.3.6. Je-li tepelněizolační vrstva z EPS a pro zatížení se volí dlažba na podložkách, je třeba použít desky EPS s pevnostní třídou alespoň 150. Pod násyp kameniva je třeba použít ochrannou vrstvu alespoň z textilie FILTEK 500.

rekonstruovaná střecha

Uvedené řešení skladby lze realizovat i při rekonstrukci starší střechy s hlavní hydroizolační vrstvou z asfaltových pásů. Původní hlavní hydroizolační vrstva se stane parotěsnicí vrstvou. Musí být náležitě vyspravena.

Vždy je nutné posoudit způsobilost původní skladby pro připevnění nových vrstev.

Pro rekonstrukce je nutné tepelně-technické posouzení vycházející ze znalosti skutečného provedení a stavu (vlhkost, soudržnost, únosnost pro kotvy atd.) původních vrstev. Doporučujeme provedení sond do původní skladby střechy.

Ke stabilizaci starého střešního souvrství, které obsahuje vrstvu (obvykle spádovou) ze sypkého materiálu, lze využít Vrtací soupravu DEK (viz 3.5).

Tab. 32 – Skladby uvedené v katalogu Skladby a systémy DEK - jednoplášťová klasická bez provozu s parotěsnicí vrstvou ve sklonu a hlavní hydroizolační vrstvou na tepelněizolační vrstvě

Podrobná specifikace skladeb je uvedena v katalogu Skladby a systémy DEK. Tyto a další skladby jsou zařazeny také do elektronické databáze Stavební knihovna DEK, odkud je lze s pomocí doplňku (pluginu) pro 3D CAD programy REVIT, ARCHICAD, ALLPLAN vložit do BIM 3D dokumentace.

Hlavní hydroizolační vrstva je přímo na tepelněizolační vrstvě, spád povrchu střechy je vytvořen tvarem tepelněizolační vrstvy. Parozábrana je bez spádu, nemůže být tedy pojistnou hydroizolační vrstvou.

Volbou kvalitních materiálů lze s relativně nízkými náklady pořídit spolehlivé skladby pro běžná použití.

Ve skladbách tohoto typu nelze parotěsnicí vrstvu využít jako pojistnou hydroizolační vrstvu.

V případě střech s nosnými vrstvami nad vnitřním prostředím s malou vlhkostí lze na základě podrobného výpočtového posouzení vypustit parotěsnicí vrstvu.

Naopak ve skladbách s jinými než monolitickými nosnými vrstvami je účinně těsná parozábrana nezbytná pro dlouhodobou funkci střechy, zvláště v případě, že ve skladbě střechy jsou dřevěné materiály. Parotěsnicí vrstva je totiž nezbytná pro zajištění vzduchotěsnosti skladby.

Pro tepelněizolační vrstvu se nedoporučuje použití nasákavého materiálu, jehož parametry se obsahem vody výrazně mění.

V nevětrané skladbě obsahující dřevěné materiály nesmí být použita parozábrana z lehké fólie ani parozábrana dodatečně zespodu montovaná bez souvislého tuhého podkladu.

Skladbu s povlakovou hydroizolační vrstvou je třeba vždy posoudit z hlediska trvanlivosti dřeva, pokud jsou dřevěné prvky umístěny mezi parozábranou a povlakovou hydroizolací.

Umístění dřevěných prvků mezi parozábranu a povlakovou hydroizolaci je i v případě vyhovujícího tepelnětechnického posouzení trvanlivosti dřeva rizikové. Hrozí jejich degradace v případě zatečení vody do skladby v průběhu realizace, užívání stavby, nebo v případě zabudování vlhkých materiálů do skladby. Zabudovaná nebo zatečená voda do skladby může způsobit jejich degradaci.

nosná vrstva

Silikátová monolitická nosná konstrukce napojená na přilehlé konstrukce zajišťuje vzduchotěsnost střechy. V případě profilovaných plechů a dřevěného bednění (ale také nezmonolitněných betonových desek) je vzduchotěsnost střechy závislá na jiných spojitých vrstvách (parotěsnicí vrstva, hydroizolační vrstva).

spádová vrstva a tepelněizolační vrstva (podrobnosti viz 2.5)

Spád povrchu střechy je vytvořen tvarem tepelněizolační vrstvy. Ta se vytváří z klínových dílců (spádových desek). Pro jejich výrobu i pokládku je nezbytný kladečský plán. Klínové dílce se běžně vyrábějí z EPS, minerálních vláken a PIR, zakázkově jsou dostupné i z XPS nebo z předchozích materiálů řezané se dvěma spády (např pro úžlabí).

parotěsnicí vrstva (podrobnosti viz 2.6)

asfaltové pásy z SBS modifikovaného asfaltu

• GLASTEK 40 SPECIAL MINERAL (s vložkou ze skleněné tkaniny) ve spojích svařený

• GLASTEK 30 STICKER PLUS (samolepicí)

• GLASTEK AL 40 MINERAL (natavitelný s vložkou z hliníkové fólie kašírované skleněnými vlákny, velký difuzní odpor)

• BÖRNER DACO-KSD-R – (samolepicí s vložkou z hliníkové fólie kašírované skleněnými vlákny, velký difuzní odpor)

• TOPDEK AL BARRIER (samolepicí s hliníkovou vložkou a polypropylénovou střiží na horním povrchu, velký difuzní odpor)

• asfaltové pásy z oxidovaného asfaltu

• DEKGLAS G200 S40 (s vložkou ze skleněné tkaniny)

• DEKBIT AL S40 (s vložkou z hliníkové fólie kašírované skleněnými vlákny, má velký difuzní odpor)

fólie lehkého typu

Spolehlivost vrstev z fólií lehkého typu je vždy nižší než při použití asfaltových pásů. Při realizaci je velké riziko jejich poškození pracovníky nebo větrem. Jsou v podstatě nepoužitelné na nesouvislých podkladech. Ve střechách nad provozy s přetlakovým větráním a s lehkou nespojitou nosnou vrstvou (bednění) nelze vůbec předpokládat, že by se podílela na vzduchotěsnosti skladby a parotěsnicí funkci plní jen omezeně a parotěsnicí funkci plní jen omezeně.

• DEKSEPAR

Tvoří-li parozábranu asfaltový pás s kovovou nosnou vložkou, je nutné detaily této vrstvy (prostupy, napojení na okolní konstrukce) provádět z asfaltového pásu bez kovové vrstvy (s nosnou vložkou ze skleněné tkaniny, polyesterové rohože nebo s kombinovanou nosnou vložkou), a to z důvodu spolehlivé opracovatelnosti.

hlavní hydroizolační vrstva (podrobnosti viz 2.3)

• asfaltové pásy dle Tab. 4 položky obvykle 1, 2, 5, 6

Pro podkladní pásy jsou v tabulce navrženy natavitelné nebo samolepicí pásy. Pro vrchní pásy se volí materiály řady ELASTEK s ochranným břidličným posypem. Volbou konkrétního druhu vrchního pásu lze ovlivnit některé požární parametry, odolnost hydroizolace proti stékání nebo odolnost hydroizolace proti prorůstání kořínků. Vysokou odolnost proti stékání za vyšších teplot lze očekávat u pásu SK Bit 105 PV. Pro kotvené jednovrstvé asfaltové hydroizolace jsou určeny pásy ELASTEK 50 SOLO.

• hydroizolační fólie dle Tab. 6, položky dle sloupců A, B a C

Od desek z EPS musí být PVC-P fólie separována textilií FILTEK 300 nebo FILTEK V. Je-li stabilita celé skladby zajištěna mechanickým kotvením, je třeba samostatně zajistit stabilitu tepelněizolačních desek v průběhu montáže. Pro stanovení počtu kotev viz 3.3.6. Je-li tepelněizolační vrstva z EPS a pro zatížení se volí dlažba na podložkách, je třeba použít desky EPS s pevnostní třídou alespoň 150. Pod násyp kameniva je třeba použít ochrannou vrstvu alespoň z textilie FILTEK 500.

rekonstruovaná střecha

Uvedené řešení skladby lze realizovat i při rekonstrukci starší střechy s hlavní hydroizolační vrstvou z asfaltových pásů.

Původní hlavní hydroizolační vrstva se stane parotěsnicí vrstvou. Musí být náležitě vyspravena.

Vždy je nutné posoudit způsobilost původní skladby pro připevnění nových vrstev.

Pro rekonstrukce je nutné tepelnětechnické posouzení vycházející ze znalosti skutečného provedení a stavu původních vrstev (vlhkost, soudržnost, únosnost pro kotvy atd.). Doporučujeme provedení sond do původní skladby střechy.

Spádová vrstva v novém souvrství by měla zajistit dostatečný sklon nové hydroizolace. Pro splnění požadavku, aby se na povrchu povlakové krytiny netvořily kaluže, by spád povrchu nové hydroizolace měl být alespoň 3 %.

Ke stabilizaci starého střešního souvrství, které obsahuje vrstvu (obvykle spádovou) ze sypkého materiálu, lze využít Vrtací soupravu DEK (viz 3.5).

Tab. 33 – Skladby uvedené v katalogu Skladby a systémy DEK - jednoplášťová klasická bez provozu s hlavní hydroizolační vrstvou na tepelněizolační vrstvě, spád vytvořen tvarem tepelněizolační vrstvy

Podrobná specifikace skladeb je uvedena v katalogu Skladby a systémy DEK. Skladby jsou zařazeny také do elektronické databáze Stavební knihovna DEK, odkud je lze s pomocí doplňku (pluginu) pro 3D CAD programy REVIT, ARCHICAD, ALLPLAN vložit do BIM 3D dokumentace.

Pěnosklo se celoplošně lepí horkým asfaltem, při pokládce se spáry vyplní asfaltem a na povrchu pěnoskla se vytvoří asfaltový zátěr, ke kterému se celoplošně nataví asfaltové pásy hydroizolační vrstvy. Podkladní pás hydroizolační vrstvy lze také celoplošně lepit rozehřátým asfaltem (lepí se pískovaná strana bez fólie). Celoplošné spojení hydroizolace s tepelnou izolací sníží riziko zatékání v případě poškození hydroizolace, skladba tudíž nabízí vyšší hydroizolační spolehlivost. Difúzní vlastnosti pěnoskla vytvářejí předpoklady pro příznivý vlhkostní režim i nad provozy s vyšším obsahem vlhkosti v interiérovém vzduchu. Ze stejného důvodu je skladba vhodná i pro provozy, kde dochází k opačnému difúznímu toku (např. mrazírny). Vlhkostní režim konstrukcí je třeba vždy ověřit výpočtem. Při použití desek s průmyslově nanesenou vrstvou asfaltu a odlišného způsobu pokládky je třeba vždy ověřit, které z výše uvedených výhod lze u skladby očekávat.

nosná a spádová vrstva

Nejvhodnějším podkladem pro kompaktní skladbu je silikátová monolitická nosná konstrukce, napojená na přilehlé konstrukce, s monolitickou spádovou vrstvou. Kompaktní skladbu lze vytvořit i na vrstvě z profilovaného plechu, který je ve spádu.

parotěsnicí vrstva (podrobnosti viz 2.6)

Díky vlastnostem tepelněizolační vrstvy z pěnového skla se spárami zalitými asfaltem (velmi vysoký difúzní odpor, spojitost), není nutné ve skladbě zřizovat samostatnou parotěsnicí vrstvu.

Tab. 34 – Skladby uvedené v katalogu Skladby a systémy DEK - jednoplášťová kompaktní bez provozu

Princip skladby poskytuje vysokou ochranu hlavní hydroizolační vrstvě. Ta se nachází v poloze s malými výkyvy teplot, bez vlivu UV záření a mimo dosah vnějších mechanických vlivů.

Skladba má příznivější rozložení difuzních odporů vrstev, nevyžaduje parozábranu.

Problémem inverzní skladby je, že voda pronikající k hydroizolační vrstvě ochlazuje vrstvy pod ní. Aby nedocházelo k významnému snížení povrchových teplot konstrukce, je nutné, aby vrstvy pod hydroizolační vrstvou vykazovaly tepelný odpor minimálně 0,75 m²K/W. Vliv pronikání srážkové vody na součinitel prostupu tepla lze zohlednit pomocí korekce vypočtené podle ČSN EN ISO 6946. Pro zajištění vyhovujících vnitřních povrchových teplot i pro hydroizolační spolehlivost je výhodnější princip kombinované skladby.

V případě inverzní skladby je třeba počítat s vyšším návrhovým namáháním vodou (NNV) a zároveň s horší přístupností hydroizolace pro případnou kontrolu a opravu než u klasické skladby. To by se mělo projevit v návrhu hydroizolace a v posouzení její spolehlivosti. Pro zajištění pokud možno plynulého odtoku vody po hydroizolaci je třeba použít drenážní vrstvu. S drenážní vrstvou lze uvažovat s NNV 5, bez ní s NNV 6 dle směrnice ČHIS 01.

Stabilizace vrstev nad hydroizolační vrstvou se zajišťuje zatížením. Hmotná stabilizační vrstva může být nepochůzná nebo stabilizaci vrstev střechy může zajišťovat provozní souvrství. Nedoporučujeme ale kombinovat inverzní skladbu s vrstvami střešních zahrad. Připustit lze jen tenkou vrstvu substrátu se suchomilnou vegetací.

V tepelnětechnickém posouzení je nutno zohlednit vrstvy nad extrudovaným polystyrenem. Vrstvy nad tepelněizolační vrstvou by neměly obsahovat materiály s vysokým difuzním odporem, hrozí difuzní navlhnutí XPS.

Princip inverzní skladby je vhodný pro stavby, na kterých bude v průběhu výstavby střecha sloužit jako manipulační plocha nebo skládka materiálu. Spodní pásy hlavní hydroizolační vrstvy z asfaltových pásů na pevném podkladu v takovém případě plní funkci provizorní hydroizolační vrstvy. Před dokončením stavby se tyto pásy vyspraví a nataví se na ně vrchní asfaltový pás. Také lze asfaltové pásy použít jen pro provedení provizorní hydroizolace a hlavní hydroizolační vrstvu řešit ze syntetické fólie. Takže při dokončení střechy se položí separační vrstva z textilie FILTEK a nová hydroizolační vrstva z PVC-P fólie DEKPLAN 77 nebo z TPO fólie např. MAPEPLAN TM.

V případě hydroizolační vrstvy z asfaltových pásů na střechách, kde se předpokládá riziko nedostatečné údržby a neodstraňování náletové zeleně, se doporučuje použít asfaltový pás odolný proti prorůstání kořenů ELASTEK 50 GARDEN (viz Tab. 4).

tepelněizolační vrstva

Používají se výhradně desky z extrudovaného polystyrenu (XPS). Je nezbytné použít desky s deklarovaným objemovým procentem uzavřených buněk stanoveným dle ČSN EN ISO 4590.

Nelze skládat tepelněizolační vrstvu z více desek nad sebou. Pokud by požadavky na U nebyly splnitelné jednou deskou nejvyšší dostupné tloušťky, doporučuje se použít jiný typ skladby, např. kombinovanou skladbu.

hlavní hydroizolační vrstva

• asfaltové pásy dle Tab. 4, položky obvykle 3 a 4

Hydroizolační vrstva nespojená s podkladem by měla obsahovat rozměrově stabilní pásy. Vhodný je ELASTEK 40 COMBI. Jsou-li obavy ze zanášení stabilizační nebo stabilizační a provozní vrstvy (prašné prostředí, vysoká vegetace v blízkosti), doporučuje se, aby vrchní pás byl odolný proti prorůstání kořenů. Vhodný je ELASTEK 50 GARDEN.

• hydroizolační fólie dle Tab. 6, obvykle položky dle sloupce D

PVC-P fólie od tepelněizolační vrstvy z polystyrenu musí být separována textilií FILTEK.

Skladba klasická doplněná o další tepelněizolační vrstvu nad hlavní hydroizolační vrstvou (tedy kombinace klasické a inverzní střechy). Uplatní se ochrana hydroizolační vrstvy jako u inverzní střechy. Obvykle bude nezbytné navrhnout parotěsnicí vrstvu. Vhodně zvolenou tloušťkou tepelné izolace pod hydroizolací se vyřeší vliv chladné vody pronikající k hydroizolační vrstvě a požadavek na vytvoření tepelněizolační vrstvy nad hydroizolací jen z jedné vrstvy desek. Řešení parotěsnicí vrstvy dle 4.1. Parotěsnicí vrstva ve sklonu může sloužit při správném odvodnění jako pojistná hydroizolace. Díky tomu může být kombinovaná skladba hydroizolačně spolehlivější než inverzní skladba. Pro zajištění pokud možno plynulého odtoku vody po hydroizolaci je třeba použít drenážní vrstvu.

tepelněizolační vrstva pod hlavní hydroizolační vrstvou

• desky z expandovaného polystyrenu

• EPS 100 nebo desky EPS s větší pevností

• desky z PIR

• THERMA TR27 k podkladu přilepené

• THERMA TR26 k podkladu přikotvené

tepelněizolační vrstva nad hlavní hydroizolační vrstvou

Používají se výhradně desky z extrudovaného polystyrenu. Je nezbytné použít desky s deklarovaným objemovým procentem uzavřených buněk stanoveným dle ČSN EN ISO 4590.

hlavní hydroizolační vrstva

• asfaltové pásy dle Tab. 4, položky obvykle 1, 2, 5, 6

Hydroizolační vrstva nespojená s podkladem by měla obsahovat rozměrově stabilní pásy. Vhodný je ELASTEK 40 COMBI. Jsou-li obavy ze zanášení stabilizační nebo stabilizační a provozní vrstvy (prašné prostředí, vysoká vegetace v blízkosti), doporučuje se, aby vrchní pás byl odolný proti prorůstání kořenů. Vhodný je ELASTEK 50 GARDEN.

• hydroizolační fólie dle Tab. 6, obvykle položky dle sloupce D

PVC-P fólie od tepelněizolační vrstvy z polystyrenu musí být separována textilií FILTEK.

Konstrukce dvouplášťové střechy eliminuje nepříznivé rozložení difuzních odporů vrstev, které komplikuje návrh jednoplášťové střechy. V jednoplášťové střeše se může hromadit pod hlavní hydroizolační vrstvou vlhkost. Aby její množství nebylo nadměrné, musí být dobře nadimenzována parotěsnicí vrstva. Z dvouplášťové střechy je tato vlhkost odváděna větráním vzduchové vrstvy pod hlavní hydroizolační vrstvou. Větráním může být odvedena i zabudovaná vlhkost. Součinitel prostupu tepla horního pláště by měl být 1,5 - 2,7 W/m².K (doporučení ČSN 73 0540-2).

Hlavní hydroizolační vrstva je umístěna na horním plášti, který vymezuje vzduchovou vrstvu.

Použití větraných dvouplášťových střech mělo velký význam v době, kdy se pro tepelněizolační vrstvu používaly sypké materiály s velkým obsahem vlhkosti a nebyly dostupné dostatečně kvalitní hydroizolační materiály. Princip větrání umožňoval nepoužívat parotěsnicí vrstvu nebo dosáhnout příznivého vlhkostního režimu i nad provozy s vyšším množstvím vlhkosti.

Vhodné řešení horního pláště umožňuje vytvořit spády střešních ploch. Pro horní plášť je však třeba navrhnout další nosnou vrstvu a její podepření.

Vlhkost, kterou nestačí odvést vzduchová vrstva a její spojení s exteriérem (otvory ve fasádě), může v mrazivých obdobích kondenzovat a namrzat na spodním povrchu horního pláště. Při oteplení pak roztátá námraza způsobuje masivní zatékání do interierů. Proto je nepřípustné, aby do vzduchové vrstvy pronikal vzduch z interieru (např. netěsnostmi v instalačních šachtách) nebo z kanalizace.

Větrací otvory musí být chráněny vhodnou mřížkou proti vnikání živočichů.

Při rekonstrukcích fasád na objektech s dvouplášťovou střechou mohou orgány státní správy požadovat zvláštní opatření pro ochranu především rorýsů, např. realizaci rekonstrukce jen ve vyhrazeném období, ponechání větracích otvorů nebo vytvoření náhradních hnízdišť.

Tloušťku tepelné izolace ve dvouplášťových střechách se doporučuje navrhovat na doporučené hodnoty součinitele prostupu tepla dle ČSN 73 0540-2. Doporučuje se navrhovat vzduchové vrstvy přístupné tak, aby bylo možno provádět kontrolu stavu tepelné izolace i celé konstrukce a v budoucnu provést její doplnění nebo obnovu.

Vrstvy ležící na nosné vrstvě dolního pláště je třeba stabilizovat proti posunu větrem.

nosná vrstva

Silikátová monolitická nebo zmonolitněná nosná konstrukce spodního pláště napojená na přilehlé konstrukce zajišťuje vzduchotěsnost dolního pláště střechy.

spádová vrstva

Spád střechy lze zajistit nakloněním nosné vrstvy horního pláště. Pokud má být parotěsnicí vrstva zároveň pojistnou hydroizolační vrstvou, je třeba vytvořit na nosné vrstvě spodního pláště (pokud není ve spádu) spádovou vrstvu.

parotěsnicí vrstva (podrobnosti viz 2.6)

Parotěsnicí vrstva se používá především nad vlhkými provozy (bazény, kuchyně apod.). Pokud je parotěsnicí vrstva provedena ve sklonu a odvodněná, lze ji použít i jako pojistnou hydroizolační vrstvu.

• asfaltové pásy z SBS modifikovaného asfaltu

• GLASTEK 40 SPECIAL MINERAL (natavitelný s vložkou ze skleněné tkaniny) ve spojích svařený

• GLASTEK 30 STICKER PLUS (samolepicí s vložkou ze skleněné tkaniny)

• GLASTEK AL 40 MINERAL (natavitelný s vložkou z hliníkové fólie kašírované skleněnými vlákny, má velký difuzní odpor)

• TOPDEK AL BARRIER (samolepicí s hliníkovou vložkou a polypropylénovou střiží na horním povrchu, velký difuzní odpor)

• asfaltové pásy z oxidovaného asfaltu

• DEKGLASS G200 S40 (natavitelný s vložkou ze skleněné tkaniny)

• DEKBIT AL S40 (natavitelný s vložkou z hliníkové fólie kašírované skleněnými vlákny, má velký difuzní odpor)

drenážní vrstva (podrobnosti viz 2.6)

Pro spolehlivý odtok vody po parotěsnicí vrstvě zajišťující zároveň funkci pojistné hydroizolační vrstvy je vhodné pod tepelněizolační desky položit drenážní vrstvu, např. rohož DEKDREN P900. Je-li tepelněizolační vrstva z nasákavého materiálu, jehož parametry se obsahem vody výrazně mění, je použití drenážní vrstvy podmínkou.

tepelněizolační vrstva (podrobnosti viz 2.5)

• desky z expandovaného polystyrenu min EPS 100 volně položené

• desky z minerálních vláken ISOVER UNI, DEKWOOL G035r nebo DEKWOOL G039r volně položené

• Tepelněizolační vrstvu v dvouplášťové střeše lze vytvářet i ze sypkých nebo foukáním ukládaných materiálů (např. volná minerální vlákna nebo proudem vzduchu ukládaná celulózová vlákna z recyklovaného papíru). Při použití takové technologie je třeba vyřešit, jak dosáhnout rovnoměrné tloušťky tepelněizolační vrstvy a jak tuto vrstvu chránit před transportem materiálu v důsledku proudícího vzduchu.

vrstva pro ochranu tepelněizolační vrstvy

Je-li obava ze zvyšování prostupu tepla tepelněizolační vrstvou především v důsledku pronikání chladného vzduchu do její struktury (projevuje se především u vláknitých materiálů), pokládá se na povrch tepelněizolační vrstvy vrstva z difúzně otevřené fólie lehkého typu.

hlavní hydroizolační vrstva (podrobnosti viz 2.3)

• Při volbě materiálu hlavní hydroizolační vrstvy se uplatní stejné zásady jako na jednoplášťové střeše. Rozhodující je druh podkladu a způsob stabilizace hydroizolační vrstvy.

Rekonstrukce větraných těžkých dvouplášťových střech

Obvykle se při opravě střechy požaduje i zlepšení tepelněizolačních vlastností. Zvyšování tepelného odporu horního pláště při zachování větrání je málo efektivní. Je možné zvážit zrušení větrání (změnu konstrukčního principu na dvouplášťovou nevětranou střechu) při splnění níže uvedených podmínek:

• Spodní plášť střechy musí být vzduchotěsný.

• Původní větrací otvory se uzavřou.

• Návrh nové tepelné izolace horního pláště musí potlačit účinek původní tepelné izolace spodního pláště. To je nezbytné ověřit tepelnětechnickým výpočtem.

• Doporučuje se neuvažovat ve výpočtech s původní parozábranou.

• Pokud je ve vrstvách spodního pláště zabudovaná vlhkost, je třeba zrušit větrání až po rekonstrukci a vyschnutí vrstev.

• Pro střechy, jejichž horní plášť je tvořen dřevěnou konstrukcí (bedněním), navrhovat přeměnu na nevětrané dvouplášťové jedině po provedení podrobného mykologického průzkumu a výpočtovém ověření, zda v dřevěných konstrukcích nemůže vlhkost dosáhnout hodnot vedoucích k rozvoji biologických škůdců.

• Je třeba ověřit riziko povrchové kondenzace na vnitřním povrchu atik v uzavřené vzduchové vrstvě. Pokud povrchová kondenzace hrozí, je třeba atiku zateplit.

Podrobnosti o přeměně větrané dvouplášťové střechy na střechu s uzavřenou vzduchovou vrstvou jsou např. v DEKTIME 03/2006.

Varianta rekonstrukce dvouplášťové střechy se zachováním větrání vyžaduje doplnit (např. zafoukáním) nový tepelněizolační materiál na dolní plášť. Podmínkou je průlezný prostor mezi plášti nebo zřízení dostatečného počtu dočasných kontrolních otvorů v horním plášti, které umožní kontrolu spojitosti nově ukládané tepelněizolační vrstvy. Je nezbytné předem výpočtově prověřit, že vlhkostní režim střechy bude vyhovující i po zmenšení tloušťky vzduchové vrstvy v důsledku zateplení. Pro realizaci zateplení je třeba zvolit takový postup, který zajistí průchodnost vzduchové vrstvy.

Položení nové tepelněizolační vrstvy na horní plášť se v obou variantách uplatní především pro vyrovnání podkladu nebo úpravu spádu a pro potlačení kondenzace na dolním povrchu horního pláště při prosté obnově hydroizolační funkce střechy.

Především snaha o co nejnižší cenu stavby vede k použití dvouplášťových střech, u nichž nosné vrstvy jsou skládané z poměrně lehkých dílců.

Taková střecha vznikne například na vazníkové nosné konstrukci, kde horní plášť leží shora na vaznících a dolní plášť je tvořen sádrokartonovým podhledem zavěšeným na táhlech spuštěných z vazníků nebo vaznic. Parotěsnicí vrstva je v podhledu, tepelněizolační vrstva na něm. Parotěsnicí vrstva z fólie lehkého typu není dostatečně spolehlivá pro zajištění vzduchotěsnosti podhledu. Do vzduchové vrstvy pak často proniká interierový vzduch a na konstrukcích uvnitř vzduchové vrstvy kondenzuje vlhkost. Jsou-li tyto konstrukce dřevěné, dochází na nich k rychlému rozvoji dřevokazných organizmů s rizikem destrukce. Jsou-li povrchy ve vzduchové vrstvě konstrukce z nenasákavých materiálů, například kovové, kondenzát rychle stéká a může pronikat do interieru a způsobovat hygienické vady.

Ještě větší riziko kondenzačních jevů vzniká ve střechách ocelových hal, kde na vaznicích leží skladba, jejíž oba pláště jsou z profilovaných plechů. Na spodním je parozábrana z lehké fólie a tepelná izolace, na horním je hydroizolace.

Dvouplášťové střechy s lehkým spodním pláštěm nejsou zařazeny mezi akceptovaná řešení skladeb a systémů DEK.

Rekonstrukce lehké dvouplášťové střechy

Při návrhu skladby a konstrukčních detailů střechy je třeba zohlednit všechny požadavky uvedené v kapitole 1.

Jedním z řešení je provedení nové jednoplášťové skladby nad hlavní hydroizolační vrstvou z asfaltových pásů, která se po vyspravení stane parozábranou. Tepelněizolační vrstvu na spodním plášti je třeba odstranit a vzduchovou vrstvu uzavřít. Dolní plášť bude sloužit jako podhled.

Před rekonstrukcí je nezbytný podrobný průzkum stavu dřevěných prvků nebo se stav každého dřevěného prvku musí posoudit v průběhu rekonstrukce, případně musí být prvek sanován nebo vyměněn. Při návrhu rekonstrukce je nezbytné výpočtové posouzení vlhkostního režimu nové skladby včetně posouzení vlhkosti a rizika degradace zabudovaných dřevěných prvků ve skladbě.

Koncepce řešení rekonstrukce lehké dvouplášťové střechy lze najít v DEKTIME 06/2007.

Při návrhu skladby střechy s provozem se vhodně zvolená základní skladba (kapitola 4.1) kombinuje s provozním souvrstvím. Materiály tepelněizolační vrstvy a hlavní hydroizolační vrstvy se přizpůsobí provoznímu souvrství a druhu provozu.

Doporučuje se hydroizolační vrstvu dimenzovat podle směrnice ČHIS 01 na základě vyhodnocení požadavků na míru ochrany vnitřního prostředí a konstrukcí stavby a vyhodnocení namáhání hydroizolace vodou a její přístupnosti pro případnou kontrolu a opravu.

Jsou-li obavy z růstu vegetace v provozním souvrství (prašné prostředí, vysoká vegetace v blízkosti, nedostatečná údržba), doporučuje se, aby hydroizolace byla odolná proti prorůstání kořenů. Na hydroizolaci, která není odolná proti prorůstání kořenů, je třeba navrhnout speciální ochrannou vrstvu. U hydroizolace pod vegetačním souvrstvím je odolnost proti prorůstání kořenů podmínkou.

Jsou-li navržena provozní nebo pěstebná souvrství o velkých tloušťkách nebo pokud povrch provozní či vegetační střechy nepatří majiteli prostor pod střechou, je nutné navrhnout hydroizolační vrstvu s vysokou spolehlivostí. Ta by měla být zkontrolovatelná a opravitelná bez zásahu do provozního nebo pěstebného souvrství. Takové podmínky splňuje systém DUALDEK. DUALDEK je vakuově kontrolovatelný systém hydroizolační vrstvy z PVC-P fólií (podrobnosti v 2.3.3).

Je-li v provozním souvrství nad hydroizolační vrstvou umístěna betonová deska, doporučuje se navrhnout pod deskou drenážní vrstvu a povrch betonu chránit hydroizolační stěrkou nebo nátěrem. Monolitické vrstvy je nutno vhodně vyztužit a dilatovat v ploše i po obvodu střechy. Dilatační spáry monolitické vrstvy musí být provedeny v celé její tloušťce. V případě potřeby se vyplňují vhodným měkkým materiálem a překrývají tak, aby materiál hydroizolační vrstvy k jejich povrchu v blízkosti spáry nepřilnul.

Materiál v tepelněizolační vrstvě základní skladby pojížděné střechy musí mít vysokou únosnost, materiál tepelného izolantu se volí podle zatížení a podle roznášecí vrstvy nad tepelnou izolací.

Betonová roznášecí vrstva se od tepelněizolační vrstvy odděluje separační vrstvou.

Přehled skladeb střech s provozem a střech vegetačních uvedených v katalogu Skladby a systémy DEK je v tabulce 35.

Dlažba na podložkách na klasické skladbě s tuhou vrstvou pod hydroizolační vrstvou

Jako tuhou vrstvu pod hydroizolační vrstvou lze použít např. tepelněizolační desky EPS 150, DEKPERIMETER, Kingspan THERMA TR 26 nebo TR 27 nebo je možné na tepelněizolační vrstvě vytvořit roznášecí vrstvu z vyztužené a dilatované betonové mazaniny.

Spád hydroizolace lze vytvořit nakloněním nosné vrstvy nebo tvarem tepelněizolační vrstvy.

Dlažba na podložkách na kombinované jednoplášťové skladbě

Tepelněizolační vrstva pod hydroizolační vrstvou může mít běžné parametry jako pro střechu bez provozu. Tepelněizolační vrstva nad hydroizolační vrstvou zajistí roznesení lokálního tlaku od podložek. Vhodné jsou například desky z extrudovaného polystyrenu.

Nášlapná vrstva betonová, popř. s lepenou dlažbou na klasické skladbě nebo na kompaktní skladbě

Příklad vrstev nad hydroizolací

• dlažba lepená flexibilním lepidlem

• stěrková hydroizolace

• betonová deska

• drenážní vrstva s filtrační textilií

• DEKDREN P400 nebo P900 + FILTEK 300

• nebo DEKDREN G8

• ochranná textilie min. FILTEK 300

Dlažba kladená do hutněného násypu na klasické skladbě s tuhou vrstvou na tepelněizolační vrstvě

Jako tuhou vrstvu pod hydroizolační vrstvou lze použít např. tepelněizolační desky EPS 150, perimetrické desky, Kingspan THERMA TR 26 nebo TR 27 nebo je možné na tepelněizolační vrstvě vytvořit roznášecí vrstvu z vyztužené a dilatované betonové mazaniny.

Příklad vrstev nad hydroizolací

• dlažba např. zámková tl. 60 mm (hutnit válcem, ne vibrací)

• podsyp frakce 4-8 cca 30 mm

• štěrkový násyp 8-16 cca 50-100 mm (hutnit válcem, ne vibrací)

• drenážní vrstva s filtrační textilií

• DEKDREN P400 nebo P900 + FILTEK 300

• ochranná textilie min. FILTEK 300

Dlažba kladená do hutněného násypu na inverzní skladbě

Příklad vrstev nad hydroizolací

• dlažba např. zámková tl. 80 mm

• drcené kamenivo frakce 4-8 cca 30 mm

• drcené kamenivo 8-16 min. 50-100 mm

• filtrační a ochranná textilie FILTEK 500

• DEKDREN P900

• desky z extrudovaného polystyrenu (v jedné vrstvě)

• ochranná textilie FILTEK 300

V obou případech použití zámkové dlažby je třeba k hutnění štěrkopískového lože použít válec bez vibrace. Jeho použití musí být v souladu s únosností stropní konstrukce.

Dlažba kladená do pískového lože na klasické skladbě s únosnými vrstvami

Příklad řešení

• dlažba např. zámková tl. 80 mm

• pískové lože frakce 4 - 8 tloušťky cca 30 mm

• štěrkový násyp frakce 8 -16 tloušťky min. 100 mm

• desky z drcené pryže

• vysoce spolehlivá hydroizolační vrstva s ochrannými a separačními vrstvami

• betonová deska

• separační vrstva PE fólie nebo pás typu A

• tepelněizolační vrstva z XPS s potřebnou únosností

• parozábrana

• nosná konstrukce

Jako hydroizolační vrstva s vysokou spolehlivostí se v řešeních DEK uplatňuje dvojitý sektorovaný systém s vakuovou kontrolou těsnosti DUALDEK.

Asfaltový kryt na klasické skladbě s únosnými vrstvami

Příklad řešení:

• litý asfalt nebo asfaltobeton

• asfaltový pás pro hydroizolace mostů a pod litý asfalt

• kotevně impregnační nátěr nebo pečetící vrstva

• penetrační nátěr

• vyztužená betonová deska

• separační vrstva PE fólie nebo pás typu A

• tepelněizolační vrstva z XPS s potřebnou únosností

• parozábrana

• monolitická spádová vrstva

• nosná konstrukce

Monolitický beton na klasické skladbě s únosnými vrstvami

Nad hydroizolační vrstvou by před realizací železobetonové pojížděné desky měla být provedena drenážní vrstva. Dále je třeba vložit vrstvu, která zadrží ropné látky pronikající z povrchu střechy v případě drobných úkapů z vozidel. Tuto funkci zajistí vrstva z HDPE fólie tloušťky minimálně 0,8 mm, která se zároveň může uplatnit jako kluzná vrstva.

Příklad vrstev nad hydroizolací:

• železobetonová deska

• ochranná betonová mazanina

• ochranná textilie FILTEK 500

• drenážní vrstva DEKDREN P400 nebo P900

• PENEFOL 950 tloušťky min. 0,8 mm

Jako tepelná izolace se uplatní pěnosklo, mezi pěnovými plasty je třeba pro tepelněizolační vrstvu hledat extrudovaný polystyren s potřebnou únosností.

V případě správně položené tepelněizolační vrstvy z pěnoskla (přilepení asfaltem k soudržnému podkladu, asfaltem vyplněné spáry, asfaltový zátěr povrchu) plní funkci parozábrany vrstva pěnoskla. Vrstva asfaltového pásu pod pěnosklem se použije v případě, že je třeba zajistit provizorní hydroizolační ochranu konstrukce a prostor stavby před a v průběhu realizace střešní skladby. V takovém případě je třeba počítat s vyšší spotřebou asfaltu k lepení pěnoskla (spoje asfaltového pásu).

Tab. 35 – Skladby uvedené v katalogu Skladby a systémy DEK - s provozem, dle kapitol 4.2.1 a 4.2.2

Skladby vegetačních střech DEK vycházejí z principu klasické skladby s povlakovou hydroizolací odpovídající spolehlivosti. Doporučuje se hydroizolační vrstvu dimenzovat podle směrnice ČHIS 01. Hydroizolační vrstva musí být z materiálů odolných vůči prorůstání kořenů nebo se musí chránit vrstvou z fólie odolávající prorůstání kořenů.

Pro tepelněizolační vrstvu je třeba použít materiál o dostatečné únosnosti, například EPS 150 nebo únosnější, perimetrické desky, XPS, případně PIR.

Z důvodů vysokého difuzního odporu vrstev nad hydroizolační vrstvou (profilované fólie v provozním souvrství, zamrznutí vody v nasákavých vrstvách) doporučujeme používat parozábrany z asfaltových pásů s hliníkovou vložkou.

Nad hydroizolací jsou umístěny technické vrstvy zajišťující některé funkce přirozeného půdního horizontu. Jde především o vrstvu drenážní a vrstvu hydroakumulační. Nad nimi se umisťuje substrát jehož složení a tloušťka odpovídají plánované druhové skladbě vegetace. Nežádoucímu šíření částic substrátu ve skladbě mají bránit filtrační vrstvy. Také dimenze hydroakumulační a drenážní vrstvy se přizpůsobují druhu vegetace. Pro tyto vrstvy je výhodné využívat různé textilie, minerálně vláknité hydrofilní desky a nopové desky nebo fólie. Trendem je spojování uvedených materiálů do kompozitních vícefunkčních desek nebo rohoží.

Základní skladba by měla odolávat účinkům větru i v případě, že nebude realizováno vegetační souvrství. Návrh stabilizace všech vrstev střechy musí být proveden tak, aby střešní konstrukce odolala účinkům sání větru dle požadavků ČSN EN 1991‑1‑4. Je třeba uplatnit hmotnost substrátu v suchém stavu.

Pro slehnutí substrátu je nutné k jeho objemu připočítat 10 – 20 %. Substrát se v kontaktu vegetační vrstvy se všemi navazujícími konstrukcemi (stěny, atiky, světlíky apod.) v celé své tloušťce a nejméně v šířce 500 mm nahrazuje kačírkem.

Substrát je třeba ochránit před erozí okamžitou výsadbou rostlin a zálivkou.

Pro větší sklony se navrhuje zádržný systém proti sesunutí vegetačního souvrství.

Pomůcky pro výběr skladby střechy podle sklonu a zamýšleného druhu vegetace jsou v publikaci Skladby a systémy DEK.

Tab. 36 – Skladby uvedené v katalogu Skladby a systémy DEK – střechy s vegetací

1. Hydroizolační vrstva je vytažena až k vnější hraně koruny atiky.

2. Okraje střešní plochy, z nichž nemá stékat voda mimo střechu, musí být převýšeny nad přilehlou střešní plochu minimálně o 50 mm. Takové převýšení se zajistí atikou, použitím profilu UNIDEK nebo plechovou lištou potřebné výšky. Řešení s plechovou lištou lze použít výhradně pro hydroizolační vrstvu z fólie PVC-P nebo TPO. Lišta je z poplastovaného plechu. K jejímu připevnění se použije podkladní plechová lišta.

Obr. 9 - Tvar plechové lišty

3. Koruna atiky je při opracování asfaltovými pásy oplechována vždy, u fólií není oplechování nutné.

4. Hydroizolační fólie se na vnější hraně koruny atiky ukončí na plechové liště s okapnicí. U fólie na atice lze také použít tzv. závětrnou lištu (viz Obr. 6; pozor, zobrazený profil nestačí pro okraj střechy bez atiky).

5. Spoje lišt z poplastovaného plechu se převaří fólií (podrobnosti provedení jsou v montážním návodu).

6. Koruna atiky musí být v celé své šířce řešena tak, aby tvořila pevný a rovný a spávně skloněný podklad pro hydroizolační povlak a oplechování. Jednou z variant je deska v požadovaném sklonu z materiálu, který dlouhodobě odolává působení vlhkosti a má dostatečnou pevnost pro použití připevňovacích prvků. Dále lze plechové použít profily UNIDEK - ATTIC nebo speciální prvek z pěnového plastu. Podkladní konstrukce atiky i klempířské konstrukce musí odolat zatížení od větru, sněhu, roztažnosti materiálů, provozu, montáže a údržby. Pokud bude koruna atiky připravována pro následné napojení zateplení fasády, musí se únosnost posoudit ve stavu bez zateplení (s vyložením na fasádní straně).

7. Povrch koruny atiky je ve sklonu min. 3° do plochy střechy.

8. Okraj ležaté krycí plochy oplechování nebo lišta z poplastovaného plechu přesahuje min. 30 mm přes hotový povrch svislé plochy na fasádní straně (ČSN 73 3610 čl.13.5).

9. Preferujeme nepřímo připevněné oplechování atiky s využitím připojovacích plechových lišt (ČSN 73 3610 11.1). V případě přímého připojení je třeba dodržet ČSN 73 3610 čl.11.4 a 11.8.

10. Spoje oplechování se volí v souladu s ČSN 73 3610 podle způsobu připevnění.

11. Parozábrana je vyvedena na korunu atiky.

12. Je-li obava z výskytu zabudované nebo zateklé vody v souvrství střechy, doporučuje se parozábranu, stejně jako hydroizolaci, ukončit až na vnějším okraji koruny atiky.

13. Každý povlak, který bude ve střeše plnit funkci provizorní hydroizolační vrstvy (parozábrana, podkladní pás hlavní hydroizolační vrstvy) musí být těsně napojen na rozpracovanou atiku ve výšce minimálně 80 mm nad úrovní provizorní hydroizolační vrstvy. Bude-li provizorní hydroizolační vrstva sloužit přes zimu, je výška napojení na rozpracovamou atiku minimálně 150 mm. Na dokončené atice se povlak ukončí ve výsledné vnější hraně koruny atiky.

14. Přechod hlavní hydroizolační vrstvy z plochy střechy na svislou část atiky je v případě folií bez náběhu, tvar se zajistí pomocí koutové lišty z poplastovaného plechu. V případě asfaltových pásů je přechod s náběhem, který je tvořen klínem (obvykle z tepelné izolace z minerálních vláken) vloženým pod pásy hlavní hydroizolační vrstvy.

15. Kotvení koutové lišty není součástí kotvícího systému proti silovým účinkům větru a proto se do něj nezapočítává. Lišta se kotví vhodnými připevňovacími prostředky (podle konstrukce, do níž se kotví).

16. Fólie z plochy se zvedne na atiku do výšky min. 50 mm a přitlačí se koutovou lištou kotvenou do atiky. Pak se napojuje na ploše střechy svislá hydroizolační vrstva. Druhou možností je napojení fólie z plochy střechy na předem připevněnou koutovou lištu a pak se rovněž napojí svislá hydroizolační vrstva. Je-li na atice tepelná izolace, přikotví se fólie výše uvedeným způsobem ke konstrukci atiky, pak se připevní tepelná izolace a nakonec svislá fólie. Méně obvyklé je kotvení obvodové koutové lišty do nosné vrstvy ve skladbě střechy.

17. Kolem atiky ve vegetační střeše se vegetační souvrství v celé tloušťce nahradí násypem hrubého oblého kameniva širokým min. 500 mm a podloženým separační textilií.

18. Na svislé ploše atiky výšky max. 500 mm není nutné hlavní hydroizolační vrstvu z fólie kotvit k podkladu. Hlavní hydroizolaci z asfaltových pásů je nutné k podkladu plnoplošně navařit.

1. Na svislé ploše atiky výšky max. 500 mm není nutné hlavní hydroizolační vrstvu z fólie kotvit k podkladu. Hlavní hydroizolaci z asfaltových pásů je nutné k podkladu plnoplošně navařit. V případě atik větších výšek se hlavní hydroizolační vrstva z fólie i asfaltových pásů provádí jako ukončení hlavní hydroizolační vrstvy na stěně. Pokud je fólie vytažena až na korunu atiky, musí být provedena tak, aby ve vertikálním směru byla spolehlivě přichycena k podkladu (pomocí kotvených lišt z poplastovaného plechu, nebo pomocí kotev) každých max. 500 mm. Asfaltové pásy je nutné k podkladu plnoplošně navařit.

1. Spoje oplechování se volí v souladu s ČSN 73 3610 podle způsobu připevnění.

2. Parozábrana je vyvedena na stěnu cca 100 mm nad horní povrch tepelné izolace.

3. Každý povlak, který bude ve střeše plnit funkci provizorní hydroizolační vrstvy (parozábrana, podkladní pás hlavní hydroizolační vrstvy) musí být těsně napojen na rozpracovanou stěnu ve výšce minimálně 80 mm nad úrovní provizorní hydroizolační vrstvy. Bude-li provizorní hydroizolační vrstva sloužit přes zimu, je výška napojení minimálně 150 mm. Na dokončené stěně se povlak ukončí podle zásad pro danou hydoizolační vrstvu (parozábrana viz bod 2, hydroizolace viz bod 8).

4. Přechod hlavní hydroizolační vrstvy z plochy střechy na svislou část stěny je v případě folií bez náběhu, tvar se zajistí pomocí koutové lišty z poplastovaného plechu. V případě asfaltových pásů je přechod s náběhem, k tomu se používá klín (obvykle z tepelné izolace z minerálních vláken) vložený pod pásy hlavní hydroizolační vrstvy.

5. Kotvení koutové lišty není součástí kotvícího systému proti silovým účinkům větru a proto se do něj nezapočítává. Lišta se kotví vhodnými připevňovacími prostředky (podle konstrukce, do níž se kotví).

6. Fólie z plochy se zvedne na stěnu do výšky min. 50 mm a přitlačí se koutovou lištou kotvenou do stěny. Pak se napojuje na ploše střechy svislá hydroizolační vrstva. Druhou možností je napojení fólie z plochy střechy na předem připevněnou koutovou lištu a pak se rovněž napojí svislá hydroizolační vrstva. Je-li na stěně tepelná izolace, přikotví se fólie výše uvedeným způsobem ke konstrukci atiky, pak se připevní tepelná izolace a nakonec svislá fólie.

7. S ohledem na skladbu střechy a konstrukční řešení stěny se koutová lišta kotví tak, aby byla zabezpečená její polohová stabilita. V běžných případech střech s tepelnou izolací pod foliovou hydroizolační vrstvou se koutová lišta kotví do svislé části stěny. Pokud skladba střechy dovoluje spolehlivé přikotvení koutové lišty, je možné ji kotvit do ní.

8. Povrchová úprava stěny přilehlé k střeše, balkonu, římse musí být do výšky min. 150 mm těsná a odolná proti stékající a odstřikující vodě a účinkům tajícího sněhu. Tato povrchová úprava musí překrývat svislou část hydroizolační vrstvy. V tomto případě musí být hydroizolační vrstva vytažena z plochy na stěnu min. 80 mm nad povrch přilehlé plochy střešní konstrukce. V případě, že povrchová úprava není odolná proti výše uvedenému namáhání, musí být hlavní hydroizolační vrstva vytažena min. 150 mm nad povrch přilehlé plochy střešní konstrukce a horní okraj utěsněn.

9. Upevnění okraje svislé hydroizolace na stěně se u asfaltového pásu obvykle provádí natavením k podkladu a přítlačnou lištou, u fólií přivařením k ukončovací liště z poplastovaného plechu. V obou materiálových variantách se spára mezi horním okrajem přítlačné, resp. ukončovací lišty a povrchem stěny zatmelí. Následně se okraj hydroizolace zakryje plechovou krycí lištou utěsněnou vůči povrchu stěny v souladu s ČSN 73 3610 čl. F 5.6 a F 5.7.

10. Podél stěny související s vegetační střechou se vegetační souvrství v celé tloušťce nahradí násypem hrubého oblého kameniva širokým min. 500 mm a podloženým separační textilií.

1. Místa vnitřního odvodnění střech pomocí vtoků musí být nejníže položeným místem odvodňované střešní plochy (není-li požadavek na retenci). Tato podmínka musí zohledňovat i dotvarování a průhyb nosných střešních konstrukcí a nosné vrstvy.

2. Napojení tělesa vtoku na hydroizolační vrstvu střechy musí být provedeno tak, aby bylo zamezeno hromadění vody v okolí vtoku. Obvykle se zajistí snížením tloušťky tepelné izolace bezprostředně v okolí vtoku (obvykle 1 m  1 m, nebo podobný rozměr vycházející z rozměrů desek tepelné izolace) o cca 10 - 20 mm podle druhu hlavní hydroizolační vrstvy střechy a způsobu napojení na těleso vtoku.

3. Pojistná hydroizolační vrstva střechy, pokud se v skladbě nachází, nemá být, kvůli riziku zaplavení skladby v případě vzduté vody, odvodněna do dvoustupňových vtoků (styk horního a dolního dílu je v běžných případech utěsněn). Doporučuje se ji odvodnit samostatně a to způsobem, který umožní kontrolu případného průniku vody do skladby střechy (viz kap. 2.6) a zamezí průniku vzduté vody do konstrukce.

4. Těleso vtoku musí být uloženo na pevném, rovném a dostatečně tuhém podkladu.

5. Těleso vtoku musí být pevně mechanicky přichyceno k podkladu. Způsob přichycení a typ kotvících prostředků musí odpovídat tělesu vtoku a vrstvy do které se vtok kotví.

6. Vzdálenost vtoku od veškerých prostupujících konstrukcí (prostupy, atiky, stěny) musí být taková, aby bylo možné vtok spolehlivě osadit, ukotvit, napojit na hlavní hydroizolační vrstvu střechy a dešťové odpadní potrubí. Doporučuje se, aby poloha vtoku byla volena s ohledem na spolehlivou a jednoduchou údržbu (lehce dostupné části střechy) a aby jeho umístění zohlednilo riziková místa hromadění nečistot na střeše (závětrné části střech u nároží atik, u okrajů vysokých stěn s ohledem na převažující směr větru).

7. Ústí vtoku musí být vhodně chráněno proti zanesení hrubými nečistotami (ochranný košík, krycí mříž, apod.). Toto opatření musí zajistit spolehlivou funkci ochrany vtoku při všech působících vlivech prostředí a provozu (tající sníh, vítr, popř. zatížení od pojezdu vozidel, od chůze pěších...)

8. Vtok se má v dispozici budovy s ohledem na její provoz navrhovat konstrukčně tak, aby nedocházelo k jeho namrzání. V případech, kde hrozí zamrzání vtoků doporučuje se jejich temperování.

9. U účelových střech (terasy, vegetační střechy apod.) je nutné každý vtok ústící do užívaných prostor střech nebo blízkosti obytných prostor opatřit pachovým uzávěrem.

10. Návrh dešťového odpadního potrubí se řídí ČSN EN 12056-3 a

    ČSN 75 6760 a závisí na velikosti odvodňované plochy a součiniteli odtoku.

11. Pro každou odvodňovanou plochu se doporučuje navrhovat nejméně dva vtoky se samostatnými dešťovými odpadními potrubími. Nové střechy a mezistřešní žlaby musí být podle ČSN 75 6760 navrženy s bezpečnostním přepadem. Bezpečností přepad se doporučuje i pro rekonstrukce střech. Použití přepadu (zatížení střechy vodou) musí být staticky posouzeno.

12. Kolem vtoku ve vegetační střeše se vegetační souvrství v celé tloušťce nahradí násypem hrubého oblého kameniva do vzdalenosti min. 500 mm od vtoku podloženým separační textilií.

1. Hlavní hydroizolační vrstva je ukončena na vnějším okraji ležaté krycí plochy okapního plechu.

2. Při volbě tloušťky a způsobu připevnění okapního plechu a při volbě materiálu podkladu klempířské konstrukce je třeba uvažovat zatížení od větru, sněhu, roztažnosti materiálů, provozu, montáže a údržby. Způsob přichycení klempířské konstrukce musí být v souladu s ČSN 73 3610.

3. Okapní plech musí být uložen na pevném, rovné a dostatečně tuhé podkladní konstrukci. Materiál této konstrukce musí být vodě odolný. Použije se deska z vodě odolného materiálu nebo sestava plechových profilů UNIDEK C. Pod podkladní konstrukcí musí být tepelněizolační vrstva z dostatečně tuhého materiálu (např. EPS 150 nebo XPS).

4. V případě hydroizolace z asfaltových pásů musí být okapní plech položen na asfaltovém natavitelném pásu, který je součástí hydroizolační vrstvy a je položen až k vnějšímu okraji konstrukce okapu.

5. Vnitřní okraj okapního plechu by měl být opatřen náhybem pro ztužení.

6. Kotvení okapního plechu není součástí kotvícího systému střešní plochy proti silovým účinkům větru a proto se do něj nezapočítává. Lišta se kotví vhodnými připevňovacími prostředky (podle konstrukce, do níž se kotví) v souladu s ČSN 73 3610.

7. Je-li pojistná hydroizolační vrstva spádována k okapu, musí se ukončit na samostatném okapním plechu. Voda z pojistné hydroizolační vrstvy obvykle odkapává do vnějšího prostředí (signalizace poruchy).

8. Podkladní prvky okapního plechu nesmí bránit odtoku vody po pojistné hydroizolační vrstvě. Doporučuje se řešení, kde jako podklad okapního plechu jsou ve styku s pojistnou hydroizolační vrstvou použity nenasákavé materiály a materiály které nepodléhají destrukci vlivem zvýšené vlhkosti.

9. Návrh rozměru odvodňovacích žlabů se řídí ČSN EN 12056-3 a ČSN 75 6760 a závisí na velikosti odvodňované plochy a součiniteli odtoku.

10. Vnější okraj žlabu musí být níže, než vnitřní okraj žlabu, u podokapních žlabů alespoň o 10 mm, u nástřešních žlabů alespoň o 50 mm (v souladu s ČSN 73 3610, čl. F.6.20).

11. Je-li konstrukce okapu silikátová, musí se okapní plech podložit vhodným materiálem (platí pro hlavní i pojistnou hydroizolační vrstvu).

12. U okapu střech s kamenivem se osadí okrajová lišta.

Nejedná se o realizační dokumentaci. Uvedená vyobrazení ukazují pouze princip řešení detailů.

Legenda značení materiálů a spojení vrstev ve výkresech detailů:

Vybrané konstrukční detaily pro skladbu ST.2003B (DEKROOF 03)

Skladba ST.2003B je jednoplášťová klasická bez provozu s povlakovou hydroizolační vrstvou ze dvou asfaltových pásů na tepelné izolaci. Tepelná izolace je kotvená, asfaltové pásy jsou k ní přilepené a mezi sebou natavené. Parozábrana není ve spádu.

ST.2003B - skladba

ST.2003B - atika

Jako podklad pro oplechování atiky použita vodě odolná konstrukční deska.

Varianta: nejprve se zateplí atika, následně plocha střechy.

ST.2003B - atika

Jako podklad pro oplechování atiky použity profily DEKMETAL.

Varianta: nejprve se zateplí atika, následně plocha střechy.

ST.2003B - okap

Jako podklad pro oplechování použita vodě odolná konstrukční deska.

ST.2003B - okap

Jako podklad pro oplechování použity profily DEKMETAL.

ST.2003B - napojení na související zateplenou stěnu

Nosné konstrukce musí být vzduchotěsné.

ST.2003B použitá k rekonstrukci střechy, jejíž nízká atika se ztratila v novém zateplení - pro okraj použit profil UNIDEK

Ukázky konstrukčních detailů pro další skladby střech

ST.1006A – napojení skladby na související zateplenou stěnu

ST.1011A – vtok

ST.2001A – atika

Hydroizolace z plastové fólie. Jako podklad pro oplechování atiky použita vodě odolná konstrukční deska.

Varianta: nejprve se zateplí atika, následně plocha střechy.

ST.2001A – atika

Hydroizolace z plastové fólie. Jako podklad pro oplechování atiky použita vodě odolná konstrukční deska.

Varianta: nejprve se zateplí plocha střechy, následně atika.

ST.2001A – atika

Hydroizolace z plastové fólie. Jako podklad pro oplechování atiky použity profily DEKMETAL.

Varianta: nejprve se zateplí atika, následně plocha střechy.

ST.2001A – atika

Hydroizolace z plastové fólie. Jako podklad pro oplechování atiky použity profily DEKMETAL.

Varianta: nejprve se zateplí plocha střechy, následně atika.

ST.2004A – okraj bez konstrukční atiky, použit profil UNIDEK

ST.2005B – vtok

ST.2005B – napojení na související zateplenou stěnu

ST.8001D hřeben

Normy a předpisy:

1. ČSN P 73 0600:2000 Hydroizolace staveb –Základní ustanovení

2. ČSN P 73 0606:2000 Hydroizolace staveb – Povlakové hydroizolace - Základní ustanovení

3. ČSN 73 1901-1:2020 Navrhování střech – Základní ustanovení a ČSN 73 1901-3:2020 Navrhování střech – Střechy s povlakovou hydroizolací

4. ČSN EN 1991-1-4 Eurokód 1: Zatížení konstrukcí - Část 1-4: Obecná zatížení - Zatížení větrem

5. EN 1991-1-3 Eurokód 1: Zatížení konstrukcí - Část 1-3: Obecná zatížení - Zatížení sněhem

6. Soubor norem Tepelná ochrana budov

7. Soubor norem Požární bezpečnost staveb

8. ČSN 73 3610:2008 Navrhování klempířských konstrukcí

9. ČSN EN 12 056-3 Vnitřní kanalizace - Gravitační systémy - Část 3: Odvádění dešťových vod ze střech - Navrhování a výpočet

Odborné publikace:

10. KUTNAR – KATALOG, Hydroizolační systémy staveb z asfaltových pásů – Praha 1997

11. KUTNAR – KATALOG, Hydroizolační systémy staveb z fólií z měkčeného PVC – Praha 1997

12. Sborníky přednášek k seminářům DEKTRADE – KUTNAR 2000 - 2006

13. Předpis VDD – ABC der Bitumen-Bahnen - Technische Regeln 1991

14. EAD 030351-00-0402 Řídící pokyn pro evropská technická schválení – Systémy mechanicky kotvených pružných střešních hydroizolačních povlaků

15. Směrnice ČHIS 01 Hydroizolační technika - Ochrana staveb a konstrukcí před nežádoucím působením vody a vlhkosti, Česká hydroizolační společnost ČSSI 2013

16. Vegetační souvrství zelených střech - Standardy pro navrhování, provádění a údržbu, Svaz zakládání a údržby zeleně 2019

Firemní materiály:

17. STAVEBNINY DEK – Montážní příručka HYDROIZOLACE STŘECH Fóliové systémy ALKORPLAN, ALKORFLEX, DEKPLAN

18. STAVEBNINY DEK – Asfaltové pásy – Montážní návod

19. EJOT – výrobní program a katalog

20. FOAMGLAS – Practical Guide to Flat Roofing

21. PARAMO – asfaltové výrobky

22. BÖRNER – lepidlo PUK

23. MITOP – výrobní program a katalog

24. DOW – lepidlo INSTA-STIK

Název publikace:

KUTNAR – Střechy s povlakovou hydroizolací
Skladby a detaily – prosinec 2021
konstrukční, technické a materiálové řešení

Autoři:

Ing. Ctibor HŮLKA
Ing. Tomáš KAFKA
Ing. Luboš KÁNĚ, Ph.D.
Ing. Lukáš KLEMENT
Ing. Robert KOKTA
Ing. Jan MATIČKA
Ing. Jindřich MIKUŠKA
Ing. Jaroslav NÁDVORNÍK
Ing. Lubomír ODEHNAL
Ing. Tomáš PETERKA
Ing. Zdeněk PLECHÁČ
Ing. Martin VOLTNER
Jiří VŠOHÁJEK
Ing. Viktor ZWIENER, Ph.D.
Ing. Libor ZDENĚK
Ing. Antonín ŽÁK, Ph.D.

Lektoroval:

Doc.Ing. Zdeněk KUTNAR, CSc.

Aktualizováno:

Leden 2022

Smyslem údajů obsažených v tomto textu je poskytnout informace odpovídající současným technickým znalostem. Je třeba příslušným způsobem respektovat ochranná práva výrobců. Z materiálu nelze odvozovat právní závaznost.