Vzdělávací centrum

1  BUDOVY A JEJICH VNITŘNÍ PROSTŘEDÍ

1.1 OCHRANA STAVBY PROTI VODĚ

1.2 AKUSTICKÉ VLASTNOSTI KONSTRUKCÍ

1.3 TEPELNĚTECHNICKÉ VLASTNOSTI SKLADEB KONSTRUKCÍ

2 STŘECHY

2.1 POŽÁRNÍ ODOLNOST STŘECH

2.2 SKLADBY KLASIFIKOVANÉ Z HLEDISKA CHOVÁNÍ PŘI PŮSOBENÍ VNĚJŠÍHO POŽÁRU

2.3 STABILIZACE VRSTEV STŘECH S POVLAKOVOU HYDROIZOLACÍ

6 PODLAHY

6.1 PODKLADY PRO NÁVRH PODLAH

6.2 KONTROLA KVALITY A PŘÍPRAVA PODKLADU

6.3 SKLUZNOST PODLAH

7 IZOLACE SPODNÍ STAVBY

7.1 OCHRANA STAVEB PROTI RADONU Z PODLOŽÍ

Při návrhu ochrany stavby proti vodě je potřeba k celé problematice přistupovat s širším pohledem nejen na danou konstrukci, ale také na okolí stavby a využívání interiéru. Jedním z hlavních faktorů ovlivňující návrh hydroizolační ochrany stavby je návrhové namáhání vodou. To je dáno především hydrofyzikálním namáháním, četností a rozsahem výskytu vody a množstvím vody v místě stavby. Návrhové namáhání vyjadřuje riziko proniknutí vody do stavby nebo konstrukce a množství vody, která do stavby nebo konstrukce pronikne, pokud v hydroizolační konstrukci vznikne defekt. Dále je nezbytné znát požadavky investora nebo legislativy na stav konstrukcí a vnitřního prostředí z hlediska výskytu vody. Návrhem ochrany staveb před nežádoucím působením vody a vlhkosti a výběrem hydroizolačních konstrukcí s potřebnou spolehlivostí hydroizolační funkce se podrobně zabývá směrnice ČHIS 01 Hydroizolační technika – Ochrana staveb a konstrukcí před nežádoucím působením vody a vlhkosti.

Směrnice je volně ke stažení na www.hydroizolacnispolecnost.cz.

Ucelené informace k návrhu ochrany spodní stavby proti vodě s využitím sortimentu společnosti Stavebniny DEK naleznete v publikaci Kutnar – Izolace spodní stavby, hydroizolační koncepce, hydroizolační konstrukce – návrh a posouzení. Publikace je volně ke stažení na www.dekpartner.cz. Pro rychlé a přehledné stanovení dimenze hydroizolace lze použít webovou aplikaci HYDROIZOLACE na www.dekpartner.cz nebo www.deksoft.eu.

1.1.1           Hodnocení spolehlivosti hydroizolačních konstrukcí metodikou směrnice ČHIS 01

U vybraných skladeb střech, podlah na terénu a izolačních souvrství spodních staveb je uvedeno hodnocení jejich hydroizolační spolehlivosti podle metodiky České hydroizolační společnosti zavedené ve směrnicí ČHIS 01 Hydroizolační technika – ochrana staveb a konstrukcí před nežádoucím působením vody a vlhkosti.

Tato směrnice podporuje návrh ochrany stavby před nežádoucím působením vody prováděný poučeným projektantem – specialistou. Umožňuje předkládat objednateli stavby kvalitní podklady pro kvalifikované rozhodování mezi finanční náročností hydroizolace a výsledným efektem. Zavedením stupnic a tříd pro popsání požadavků, míry spolehlivosti a účinnosti hydroizolačních konstrukcí směrnice usnadňuje komunikaci mezi jednotlivými účastníky výstavby.

Rozhodující vliv na úspěch ochrany stavby před nežádoucím působením vody a vlhkosti má architektonické řešení tvaru budovy (včetně střech) a jejího osazení do terénu (výška, natočení vůči svahu, orientace střešních rovin apod.), navržené využití podzemních prostor a jejich dispoziční řešení, významný je také vliv konstrukčního řešení (členění dilatačních celků, volba základové konstrukce a její propojení se stavbou apod.). Teprve na správné návrhy a rozhodnutí architekta může navazovat efektivní volba a návrh hydroizolačních konstrukcí s potřebnou spolehlivostí a návrh hydroizolačních opatření.

Cílem metodiky je takový návrh ochrany stavby před nežádoucím působením vody, aby po požadovanou dobu byl zajištěn požadovaný stav konstrukcí (K) a vnitřního prostředí (P) při daném namáhání vodou (NNV) a dalších okrajových podmínkách (přístupnost pro opravu R, ochrana dokončených prostor před stavební činností při opravě F/X) s co nejvyšší spolehlivostí (S).

Vysvětlivky:

NNV – stupeň návrhového namáhání vodou, Tab. 2 směrnice. Volí se dle množství a četnosti výskytu vody působící na navrhovanou hydroizolační konstrukci od nejnižší (vzdušná vlhkost, NNV1) po nejvyšší (tlaková voda, NNV 7).

P – třída požadavku na stav chráněného prostředí, Tab. 3 směrnice. Volí se dle citlivosti chráněných prostor na pronikání vody od nejnižší (např. revizní chodby a kolektory, P4) po nejvyšší (např. muzea a operační sály, P1).

K – třída požadavku na stav chráněné konstrukce, Tab. 4 směrnice. Volí se dle citlivosti chráněných konstrukcí na pronikání vody od nejnižší (např. železobeton, K4) po nejvyšší (např. strop se vzácnou freskou, K1).

F/X – třída ochrany dokončených prostor před stavební činností, Tab. 5 směrnice. Závisí na umožnění přístupu uživatelem pro opravu navrhované konstrukce.

R – třída přístupnosti hydroizolační konstrukce pro opravu, Tab. 6 směrnice. Volí se dle technické přístupnosti od volně přístupné (např. ničím nezakrytá povlaková hydroizolace střechy, R1) po nepřístupnou (např. hydroizolace pod základovou deskou domu).

S – třída spolehlivosti, Tab. 8 směrnice. Je definována od nejnižší (tzn. nelze s dostatečnou spolehlivostí odhadnout, zda hydroizolační konstrukce bude funkční, S5) po nejvyšší (tzn. s velmi vysokou pravděpodobností bude dosaženo potřebné účinnosti hydroizolační konstrukce, S1).

Postup použití směrnice:

Podle požadované třídy ochrany prostředí (P) nebo konstrukce (K) a stupně návrhového namáhání vodou (NNV) se podle Tab. 10 směrnice stanoví požadavek na spolehlivost hydroizolační konstrukce (S).

Ze seznamu hodnocených hydroizolačních konstrukcí uvedených v příloze B1 směrnice se vybere taková, která požadované spolehlivosti dosahuje právě pro dané návrhové namáhání vodou a danou přístupnost za účelem případných oprav, při uplatnění doporučených zásad.

Vybrané konstrukce z tohoto katalogu jsou již tímto postupem vyhodnoceny, jejich přehled je v souhrnné Tab. 1.1.1 – 9. Hodnocení je provedeno pro okrajové podmínky plynoucí z doporučeného určení konstrukcí.

TAB. 1.1.1 – 1 STANOVENÍ NÁVRHOVÉHO NAMÁHÁNÍ VODOU – VE SMĚRNICI TAB. Č. 2

TAB. 1.1.1 – 2 TŘÍDY POŽADAVKŮ NA STAV CHRÁNĚNÉHO PROSTŘEDÍ A VNITŘNÍCH POVRCHŮ – VE SMĚRNICI TAB. Č. 3

TAB. 1.1.1 – 3 TŘÍDY POŽADAVKŮ NA STAV OHRANIČUJÍCÍCH KONSTRUKCÍ – VE SMĚRNICI TAB. Č. 4

TAB. 1.1.1 – 4 TŘÍDY OCHRANY DOKONČENÝCH PROSTOR PŘED DODATEČNOU STAVEBNÍ ČINNOSTÍ – VE SMĚRNICI TAB. Č. 5

TAB. 1.1.1 – 5 TŘÍDY PŘÍSTUPNOSTI HYDROIZOLAČNÍCH KONSTRUKCÍ Z HLEDISKA OPRAVITELNOSTI – VE SMĚRNICI TAB. Č. 6

TAB. 1.1.1 – 6 TŘÍDY ÚČINNOSTI HYDROIZOLAČNÍCH KONSTRUKCÍ PRO KAPALNOU VODU – VE SMĚRNICI TAB. Č. 7

TAB. 1.1.1 – 7 TŘÍDY SPOLEHLIVOSTI HYDROIZOLAČNÍCH KONSTRUKCÍ – VE SMĚRNICI TAB. Č. 8

 TAB. 1.1.1 – 8 DOPORUČENÉ PARAMETRY HYDROIZOLAČNÍCH KONSTRUKCÍ V HYDROIZOLAČNÍCH KONCEPCÍCH PRO JEDNOTLIVÉ TŘÍDY POŽADAVKŮ NA STAV CHRÁNĚNÉHO PROSTORU P NEBO TŘÍDY POŽADAVKŮ NA STAV OHRANIČUJÍCÍCH KONSTRUKCÍ K – VE SMĚRNICI TAB. Č. 10

POZNÁMKY

V tabulce jsou uvedeny nejmenší požadované účinnosti hydroizolačních konstrukcí. Je-li uvedeno více konstrukcí, první je hlavní, druhá pojistná.

Při práci s tabulkou 1.1.1 – 8 je nutné znát zatřídění požadavků na stav chráněného prostředí (Tab. 1.1.1 – 2) nebo na stav chráněných konstrukcí (Tab. 1.1.1 – 3). Rozhodne přísnější požadavek. Například ve větraném podzemí administrativní budovy, která je chráněna proti vibracím od provozu metra vrstvou recyklované pryže, je požadavek na ochranu konstrukcí přísnější než požadavek na ochranu vnitřního prostředí. Vlhká skvrna na obvodové stěně podzemních garáží by se určitě snesla, nakonec auta na sobě v zimě přivezou také mnoho vody, ale zaplavení vrstvy recyklované pryže vodou by vedlo k omezení jejího účinku.

TAB. 1.1.1 – 9 PŘEHLED VYBRANÝCH KOMBINACÍ OKRAJOVÝCH PODMÍNEK, PŘI KTERÝCH UVEDENÉ SKLADBY VYHOVÍ HODNOCENÍ DLE METODIKY SMĚRNICE ČHIS 01

Střechy s povlakovou hydroizolací

POZNÁMKY
* Při sklonu ≥ 3 %;
** Speciálními opatřeními při realizaci lze spolehlivost zlepšit o 1 stupeň (např. úprava klimatických podmínek, dodatečné ověřování účinnosti opravitelných konstrukcí, nadstandardní mechanická ochrana, nadstandardní technická kontrola realizace);
*** Pokud lze při demontáži v rámci opravy přesouvat a hromadit materiál vrstev nad hydroizolací s ohledem na únosnost konstrukce.

Vegetační střechy

POZNÁMKY
* Při sklonu ≥ 3 %;
** Speciálními opatřeními při realizaci lze spolehlivost zlepšit o 1 stupeň (např. úprava klimatických podmínek, dodatečné ověřování účinnosti opravitelných konstrukcí, nadstandardní mechanická ochrana, nadstandardní technická kontrola realizace);
*** Pokud lze při demontáži v rámci opravy přesouvat a hromadit materiál vrstev nad hydroizolací s ohledem na únosnost konstrukce.

Provozní střechy

POZNÁMKY
* Při sklonu ≥ 3 %;
** Speciálními opatřeními při realizaci lze spolehlivost zlepšit o 1 stupeň (např. úprava klimatických podmínek, dodatečné ověřování účinnosti opravitelných konstrukcí, nadstandardní mechanická ochrana, nadstandardní technická kontrola realizace);
*** Pokud lze při demontáži v rámci opravy přesouvat a hromadit materiál vrstev nad hydroizolací s ohledem na únosnost konstrukce.

1.1.2           Zásady pro návrh spolehlivé hydroizolační koncepce staveb

Podzemní části staveb

Zásada 1 Ke spolehlivosti hydroizolační koncepce přispívá jednoduchý tvar podzemní části budovy.

Zásada 2 V podmínkách tlakové vody není vhodné částečné podsklepení, to ztěžuje přístup k případné opravě hydroizolačních konstrukcí a tím zhoršuje spolehlivost hydroizolační koncepce.

Zásada 3 V podmínkách tlakové vody by neměly být v konstrukci suterénu vytvářeny dilatační spáry. Pokud je jejich návrh nezbytný, nemají být zalomené, nesmí být vedeny kouty nebo rohy půdorysu stavby.

Zásada 4 Pod hladinou podzemní vody nebo v nepropustných zeminách nelze zajistit absolutní spolehlivost těsnosti podzemních prostor. Proto se do podzemních částí budov pod hladinou podzemní vody nebo v nepropustném prostředí bez odvodnění, v přímém kontaktu vnější obalové konstrukce s okolním horninovým prostředím (kde přímo působí nebo se hromadí voda prosáklá z povrchu), nemají umísťovat prostory s požadavky P1 a P2. Doporučuje se mezi prostor s požadavkem na P1 a P2 a obvod stavby umístit průchozí a větraný prostor (chodbu) s odvodněným dnem a podlahu pod úrovní hrubé podlahy chráněného prostoru.

Zásada 5 Je-li návrhová hladina podzemní vody v malé vzdálenosti nad úrovní základů suterénu, mělo by být upraveno výškové osazení objektu do terénu tak, aby hladina nezasahovala stavbu.

Zásada 6 Podsklepený objekt budovaný pod svahem má být orientován tak, aby tvořil co nejmenší překážku povrchové a vodě stékající po svahu a podpovrchové vodě prosakující po sklonitých a vodonosných vrstvách horninového prostředí.

Zásada 7 Objekt postavený na jiných než vysoce propustných zeminách na pozemku, kde se likviduje dešťová voda vsakem do zeminy, nemá být podsklepen.

Zásada 8 Osazení stavby, především polohu podlah a vstupů prvního nadzemního podlaží vůči terénu, je nutné přizpůsobit místním klimatickým podmínkám.

Zásada 9 Podsklepené stavby, v jejichž prvním nadzemním podlaží se vyskytují chráněné prostory s požadavkem P1 nebo P2 se doporučuje výškově osadit tak, aby horní povrch nosné konstrukce nad prvním podzemním podlažím byl v úrovni nejméně 150 mm nad nejvyšším bodem upraveného terénu nebo zpevněných ploch v okruhu 1 m kolem objektu. U podsklepených staveb s ostatními chráněnými prostory v prvním nadzemním podlaží se takové výškové osazení doporučuje.

Zásada 10 Nepodsklepené stavby, v jejichž prvním nadzemním podlaží se vyskytují chráněné prostory s požadavkem P1 nebo P2, se doporučuje výškově osadit tak, aby vodorovná hydroizolační konstrukce pod prvním nadzemním podlažím byla v úrovni nejméně 150 mm nad nejvyšším bodem upraveného terénu nebo zpevněných ploch v okruhu 1 m kolem objektu.

Zásada 11 Terén nebo zpevněné plochy kolem objektu se musí

do vzdálenosti alespoň 1 m od objektu svažovat od objektu a alespoň v tomto rozsahu musí být účinně odvodněn. Sklon terénu nebo zpevněné plochy kolmo k nejbližší stěně objektu má být nejméně 2 %.

Zásada 12 Liniové podzemní stavby, jejichž dno se svažuje ke stavbě, obvykle přivádějí ve svých zásypech vodu k objektu. V takovém případě je třeba navrhnout opatření pro zachycení a odvedení této vody, nebo s takto přiváděnou vodou počítat v namáhání stavby.

Zásada 13 Statické řešení objektů musí být takové, aby v jejich částech s namáháním vodou NNV6 nebo NNV7 neprocházela výztuž skrz povlakovou hydroizolaci.

POZNÁMKA Prochází-li při nižším namáhání vodou výztuž povlakem, jsou nezbytná zvláštní opatření.

Zásada 14 Doporučuje se neodvodňovat střechy podsklepených objektů na terén v blízkosti stavby.

Zásada 15 Doporučuje se zvážit, zda je suterén zasahující pod hladinu podzemní vody nezbytný.

Zásada 16 V nejnižším místě suterénu se doporučuje zřídit čerpanou jímku k odvádění vody přitékající do suterénu shora v průběhu výstavby (technologická voda, atmosférické srážky).

Fasády a výplně otvorů

Zásada 17 Objekt má být osazen do terénu tak, aby u žádného ze vstupů do vnitřních prostor objektu nemohla voda stékající po přilehlém terénu nebo hromadící se na něm nastoupat k otvorovým výplním vstupů a k jejich připojovacím spárám.

Zásada 18 Před prahy vstupů do chráněných vnitřních prostor z vnějších ploch, jejichž odvodňovaný povrch je méně než 50 mm pod úrovní podlah chráněných prostor, musí být umístěny účinně odvodněné žlaby nebo se musí navrhnout jiná účinná opatření snižující namáhání funkčních spár otvorových výplní vodou.

Zásada 19 Vstupy do chráněných vnitřních prostor z vnějších ploch, jejichž odvodňovaný povrch je méně než 150 mm pod úrovní podlah chráněných prostor, musí být před srážkovou vodou chráněny předsazenou konstrukcí (markýza, lodžie apod.). Předsazená konstrukce má před rovinu, v níž je umístěna výplň otvoru vstupu, vystupovat nejméně třetinu svislé vzdálenosti mezi povrchem vnější plochy a dolním povrchem předsazené konstrukce. Vodorovný přesah okraje předsazené konstrukce vůči svislému okraji otvorové výplně vstupu má být nejméně čtvrtinou svislé vzdálenosti mezi povrchem vnější plochy a dolním povrchem předsazené konstrukce.

Zásada 20 Pro konstrukce vystupující před povrch hydroizolační konstrukce fasády a přilehlou hydroizolační konstrukci fasády musí být uvažováno jiné namáhání vodou než pro hydroizolační konstrukci fasády.

Zásada 21 Připojovací spáry výplní otvorů (např. pevného fasádního zasklení) musí být umístněny nejméně 80 mm nad úrovní okolního terénu, pokud nejsou dostatečně chráněny před přímým vlivem klimatu účinným přesahem vodorovných konstrukcí (např. pevných markýz, přesahů vyšších konstrukcí), nebo musí být před spáru osazen zakrytý odvodňovací spádovaný žlab hloubky min. 80 mm.

Střechy

Zásada 22 Prostupující konstrukce (komíny, potrubí, okna apod.) se nemají umísťovat do úžlabí nebo v jejich blízkosti.

Zásada 23 Nejmenší vzdálenost mezi prostupujícími konstrukcemi má být 50 cm.

Zásada 24 Vstupy na terasy se umísťují do takové výškové úrovně, aby otvorové výplně a jejich připojovací spáry nebyly namáhány tlakovou vodou nebo velkým množstvím stékající vody a aby byl zajištěn dostatečný prostor pro trvanlivé, účinné a spolehlivé napojení hydroizolační konstrukce terasy na otvorovou výplň.

Zásada 25 Vstupy do budov a vstupy na terasy, kde se požaduje co nejmenší výškový rozdíl, mají být umístěny pod pevnými markýzami, účinně přesahujícími konstrukcemi nebo v krytých zádveřích.

POZNÁMKA V některých případech mají výše uvedené zásady vliv na využitelnost prostor, popř. budoucí výnosy z nich.

1.1.3 Obecné zásady pro návrh a provedení obvodové drenáže

Zásada 1 Drenáž nesmí být napojena na vsakovací objekt, u kterého hrozí zahlcení přívalovou vodou.

Zásada 2 Drenáž nesmí být použita v zeminách náchylných na rozbředání.

Zásada 3 Drenáž se dimenzuje dle směrnice ČHIS 06.

Zásada 4 Dno drenáže musí být vždy nad základovou spárou.

Zásada 5 V žádném případě nesmí být horní hrana potrubí nad úrovní vodorovné hydroizolace.

Zásada 6 Návrh drenáže musí vždy vycházet z podrobného průzkumu lokality, znalosti přítoků vody v jednotlivých oblastech a hydraulických výpočtů.

Zásada 7 Maximální možná výška hladiny vody v drénu je 0,2 m nad dnem trubky. Z toho vyplývá poloha vodorovné hydroizolace, která musí být vždy alespoň 0,2 m nad úrovní dna drenážní trubky. V opačném případě musí být navržena tlaková hydroizolace do odpovídající výšky.

Zásada 8 Minimální průměr drenážního potrubí je 100 mm.

Zásada 9 Pokud se drenáž navrhuje v podmínkách s vysoce minerální půdou nebo v blízkosti polí, kde se vápní, doporučuje se při návrhu zohlednit vyšší riziko tvorby usazenin (inkrustace). Je vhodné alespoň volit větší dimenzi potrubí.

Zásada 10 Při použití tyčových drenážních prvků je výrazně snazší zajistit správnou polohu a směr drenážního potrubí.

Zásada 11 Drenáž musí být propustná pro vodu a odolná proti zanášení částečkami zeminy.

Zásada 12 Maximální vzdálenost mezi čisticími šachtami je 50 m, pokud není stanoveno jinak (např. v případech nestandardního spádu potrubí, vysoké rychlosti vody proudící v potrubí apod.).

Zásada 13 Převedení vody z drenážních vrstev do drénu musí být provedeno beztlakově. Vhodná je např. vrstva kameniva frakce 16–22 v tloušťce alespoň 0,3 m.

Zásada 14 Drén se vede obvykle co nejblíže podél vnějšího obvodu podzemních částí stavby. Proto je vhodné, aby půdorys suterénu odpovídal nadzemní části stavby.

Zásada 15 Liniový svodný drén musí mít podélný sklon alespoň 0,5 % směrem k recipientu.

Zásada 16 Při nepravidelném tvaru základů je přípustný větší odstup od hrany základu.

Zásada 17 Drenážní rýha nesmí být provedena v oblasti zeminy, kde dochází k přenosu zatížení od objektu.

Zásada 18 Zásyp nad drenáží má být co nejméně propustný, aby do drenáže nebyla přiváděna voda z povrchu terénu a z fasád.

Zásada 19 V místech změn směru vedení drénu musí být osazeny kontrolní šachty o průměru nejméně 300 mm.

Zásada 20 Předávací šachta musí mít průměr alespoň 1 000 mm a musí být průlezná.

Zásada 21 Přesahy filtračních textilií musí být alespoň 200 mm.

Zásada 22 Drén musí být uložen vždy na stabilním podkladu s podélným spádem.

Zásada 23 První vrstva zásypu na potrubí musí být prováděna ručně, aby nedošlo k poškození potrubí.

Zásada 24 Hydroizolace suterénních stěn se vytahuje do výšky alespoň 300 mm nad úroveň upraveného terénu.

Zásada 25 Na potrubí vedoucím do recipientu se doporučuje osadit zpětnou klapku.

Zásada 26 V případě, že je voda do recipientu z předávací jímky přečerpávána, musí mít jímka dostatečný akumulační objem a musí být osazena hlavním a záložním čerpadlem s plovákovým spínáním v úrovni 30 cm pod nejnižším bodem drenáže. Provozuschopnost čerpadel se musí pravidelně kontrolovat.

Při návrhu dělicích konstrukcí v obytných domech je nutné volit materiálové řešení a dimenze ve vztahu k požadavkům na zvukovou izolaci mezi místnostmi v budovách a na zvukovou izolaci obvodových plášťů.

Požadavky

Požadavky na zvukovou izolaci mezi místnostmi v budovách stanovuje norma ČSN 73 0532 z roku 2020. Vážené jednočíselné hodnoty vzduchové neprůzvučnosti (R´_w, D_nT,w) mezi místnostmi v budovách, určené vážením podle ČSN EN ISO 717-1 z třetinooktávových hodnot veličin změřených podle ČSN EN ISO 16283-1, nesmí být nižší než hodnoty stanovené v následující tabulce.

Vážené normalizované hladiny akustického tlaku kročejového zvuku určené podle ČSN EN ISO 717-2 z třetinooktávových hodnot veličin (L´_n,w, L´_nT,w) změřených podle ČSN EN ISO 16283-2, nesmí v chráněných prostorech budov překročit nejvýše přípustné hodnoty stanovené v následující tabulce.

TAB. 1.2 – 1 POŽADAVKY NA ZVUKOVOU IZOLACI DLE ČSN 73 0532 – VÝŇATEK

POZNÁMKY:

1) Požadavek platí pro vnitřní stěny bytu mezi obytnými místnostmi včetně vedlejších cest přes dveře, které nejsou součástí dělicí stěny (tj. např. přes dveře do společné haly). Požadavek na dveře se vztahuje pouze na dveře, které jsou součástí společné dělicí stěny mezi dvěma obytnými místnostmi (kromě kuchyně). V takovém případě se požadavek na stěnu vztahuje pouze na plnou část stěny (bez dveří) a současně platí požadavek na dveře. Požadavky se nevztahují na obytné místnosti, které jsou mezi sebou propojeny otvory bez výplně.

2) Požadavek se vztahuje pouze na starou, zejména panelovou výstavbu, pokud situace neumožňuje dodatečná zvukověizolační opatření.

3) Platí pro vstupní dveře ze společných prostor domu (chodby) do předsíně (vstupní haly) bytu.

4) Platí pro vstupní dveře ze společných prostor domu (chodby) přímo do chráněné obytné místnosti bytu.

5) Kromě splnění stanovení požadavků na vzduchovou a kročejovou neprůzvučnost mohou být nutná další opatření, kdy je nutné stroje nebo zařízení uložit, zavěsit či upravit tak, aby nedocházelo k šíření a přenosu zvuku konstrukcí (vibracemi) a instalacemi (rozvody médií, šachtami aj.) a tím k překročení limitů hluku ve vnitřních chráněných prostorech. Místnosti s provozním hlukem s významným obsahem nízkých kmitočtů nebo s tónovými složkami se zásadně nemají situovat do blízkosti bytových jednotek. V opodstatněných případech se provede posouzení pomocí akustické studie. Provozovny se zvláště vysokým hlukem L A,max > 95 dB (např. diskotéky, herny apod.) se zásadně nemají umísťovat do obytných budov. Pokud takováto situace nastane, musí se provést podrobná akustiká studie na základě frekvenční analýzy všech instalovaných zdrojů hluku.

Norma ČSN 73 0532 stanovuje požadavky na váženou neprůzvučnost obvodových plášťů budov v závislosti na účelu vnitřního prostoru budovy a v závislosti na hodnotě ekvivalentní hladiny akustického tlaku LAeq před fasádou budovy (stanovené včetně odrazu od fasády).

TAB. 1.2 – 2 POŽADAVKY NA ZVUKOVOU IZOLACI OBVODOVÝCH PLÁŠŤŮ BUDOV DLE ČSN 73 0532 – VÝŇATEK 

*) Jednočíselné veličiny vážené podle ČSN EN ISO 717-1, stanovené z veličin v třetinooktávových pásmech definovaných v ČSN EN ISO 16283-3.

**) Ekvivalentní hladina akustického tlaku A určená 2 m před obvodovým a střešním pláštěm včetně odrazu zvuku od fasády, zaokrouhlená na celé číslo a s přihlédnutím k 10.4.1 ČSN EN ISO 16283-3 a příloze B5 ČSN ISO 1996-2. Požadavky se vztahují na celý obvodový a střešní plášť i s výplněmi otvorů u chráněných místností.

Návrh konstrukcí

Při návrhu akusticky dělicích konstrukcí se pro dosažení požadovaných hodnot vzduchové neprůzvučnosti navrhují konstrukce jednoduché s dostatečnou hmotností (typicky zděné stěny, železobeton) nebo konstrukce dvojité. Dvojité konstrukce mohou být ohybově tuhé (např. dvojitá zděná stěna mezi řadovými rodinnými domy), ohybově poddajné (např. sádrokartonová příčka) nebo kombinované (např. zděná stěna se sádrokartonovou předstěnou).

Konkrétní návrh konstrukce by měl vycházet z podkladů výrobce (deklarované hodnoty laboratorní neprůzvučnosti na základě protokolu z akreditované zkušebny). Jinou možností je stanovení neprůzvučnosti v projektové fázi výpočtem. Výpočet je možné provést v aplikaci DEKSOFT Akustika nebo dle ČSN EN 12354-1 nebo jinými metodami popsanými v odborné literatuře.

Při návrhu dělicích stropních konstrukcí s požadavkem na kročejovou neprůzvučnost (přesně: vážená normalizovaná hladina akustického tlaku kročejového zvuku) se požadované hodnoty dosáhne použitím podlahového souvrství se správně dimenzovanou kročejovou izolací pod roznášecí deskou, volbou vhodné podlahoviny nebo kombinací obou variant. Konkrétní návrh může vycházet z podkladu dodavatele podlahového souvrství. Kročejovou neprůzvučnost je nutné řešit nejen v běžně vnímaném směru shora dolů, ale i ve směru horizontálním (např. ze společné chodby do obytných místností bytů v rámci podlaží, mezi byty na stejném podlaží), a případně zezdola nahoru (např. přenos z garáží do bytů ve vyšším podlaží).

U vzduchové i kročejové neprůzvučnosti je nutné důsledně rozlišovat mezi laboratorní neprůzvučností a stavební neprůzvučností.

Laboratorní neprůzvučnost je hodnota stanovená výpočtem pro skladbu konstrukce nebo stanovená měřením v laboratoři s potlačenými bočními přenosy zvuku. Stavební neprůzvučnost je hodnota pro konkrétní zabudování konstrukce na stavbě včetně vlivu bočních přenosů zvuku okolními konstrukcemi. Mezi laboratorní a stavební neprůzvučností platí přibližný přepočet:

vzduchová neprůzvučnost: R´_w = R_w – k1 [dB] kročejová neprůzvučnost: L´_n,w = L_n,w + k2 [dB]

kde:

k₁ a k₂ jsou korekce závislé na vedlejších cestách šíření zvuku
R´_w a L´_n,w jsou hodnoty stavební neprůzvučnosti
R_w a L_n,w jsou hodnoty laboratorní neprůzvučnosti

V praxi se běžně používají empiricky stanovené korekce na vliv bočních cest. Dle ČSN 73 0532 lze očekávat následující hodnoty korekcí:

vzduchová neprůzvučnost:

k₁ – 2–4 dB pro těžké dělicí konstrukce (stěna, strop), v některých případech i ≥ 4 dB
k₁ – 5–8 dB pro lehké dělicí konstrukce (stěna, strop) s požadavkem R_w < 55 dB
k₁ = 6–8 dB pro lehké dělicí konstrukce (stěna, strop)

s požadavkem R_w > 55 dB, v některých případech i ≥ 8 dB

kročejová neprůzvučnost:

k₂ = 0–2 dB

Hodnota korekce k₁ a k₂ závisí na provedení jednotlivých konstrukcí a na způsobu jejich napojení. Stanoví se dle ČSN 73 0532 přílohy E, nebo výpočtem dle ČSN EN ISO 12354-1.

Tyto hodnoty jsou empiricky stanovené pro běžné uspořádání konstrukcí v objektu. V některých případech a při nesprávném napojení jednotlivých konstrukcí může být i vliv bočních přenosů zvuku větší.

Další zásady pro projektování

Obecně platí, že účinnější jsou opatření dispoziční oproti opatřením technickým. Vhodným dispozičním řešením je např. umístění hlučných provozů mimo přímé sousedství akusticky chráněných místností.

Do akusticky dělicích konstrukcí nelze provádět trubní rozvody (voda, kanalizace apod.) a oslabovat tyto konstrukce zářezy a nikami (např. požární hydrant). Akusticky dělicí stěny je nutné napojit vždy až na nosnou konstrukci stropu a je nutné je napojit skrz případnou konstrukci podhledu až na spodní líc nosné konstrukce. V opačném případě může docházet ke zvýšenému přenosu zvuku bočními cestami, a tím ke zhoršení vzduchové neprůzvučnosti oproti běžným projekčním předpokladům.

Trubní rozvody doporučujeme dělat v instalačních předstěnách. Je možné provádět rozvody volně zakryté sádrokartonovými předstěnami nebo v drážkách ve zděných předstěnách. U rozvodů prováděných do drážek je nutné zajistit důkladné obalení pružnou izolací. Mezi přizdívkou a dělicí konstrukcí by neměla vzniknout tenká dutina, aby nedocházelo k rezonanci mezi těmito deskami, a aby nedocházelo ke zhoršení neprůzvučnosti konstrukce. Trubní rozvody by neměly být v pevném spojení s konstrukcemi objektu ani v místech prostupů např. stropní deskou, aby nedocházelo k šíření zvuku chvěním.

Zařizovací předměty koupelen je vhodné ukládat přes pružné podložky pro omezení šíření hluku při užívání těchto předmětů chvěním konstrukcemi (např. dopad vody do vany při sprchování).

Do vzduchotechnických potrubí spojujících více bytů (např. odvětrání digestoří, koupelen) doporučujeme umístit tlumiče hluku proti přeslechům nebo použít potrubí s útlumem hluku.

Dělicí konstrukce mezi byty by měly být dle požadavku ČSN 73 0532 konstruovány stejně i u příslušenství bytů (např. koupelny mezi sebou, koupelna vs. společná chodba domu). Neměly by být záměrně oslabovány.

Roznášecí a nášlapnou vrstvu podlahových souvrství je nutné účinně pružně oddělit od všech navazujících konstrukcí a případných prostupů. Je nutné dbát na vysokou technologickou kázeň při provádění tvrdých nášlapných vrstev (keramická nebo kamenná dlažba atp.). Jednotlivé dlaždice nesmí přesahovat hranu roznášecí desky směrem ke stěně. Při provádění roznášecí vrstvy podlahy mokrým procesem je nutné provést separační vrstvu a zamezit zatečení materiálu pokládané roznášecí vrstvy do kročejové izolace.

Podlahové souvrství (roznášecí i nášlapná vrstva) musí být v rámci dvou sousedních místností, mezi kterými je požadavek na zvukovou izolaci (typicky v místě vstupních dveří do bytu atd.), oddělené. Je nutné dbát i správného provedení separace v místě detailu napojení podlahy na zárubeň dveří. Separaci je ale nutné provést obecně mezi všemi místnostmi, mezi kterými je kladen požadavek na zvukovou izolaci (např. u chráněné místnosti v rámci bytu).

Při projektování je nutné brát v úvahu i požadavky na zvukovou izolaci výplní otvorů. Vstupní dveře do bytů musejí mít deklarovanou neprůzvučnost nejméně R_w = 32 dB, v případě, kdy by se jednalo o jediné dveře oddělující společnou chodbu od obytné místnosti, pak nejméně R_w = 37 dB. Dveře přímo oddělující obytné místnosti v rámci bytu musí mít deklarovanou neprůzvučnost nejméně R_w = 27 dB.

Nepřímé propojení dveřmi přes další místnost nebo prostor (např. předsíň), může mít vliv na celkovou neprůzvučnost mezi obytnými místnostmi. V tomto případě se uplatní celkový obecný požadavek mezi obytnými místnostmi D_nT,w = 40 dB, bez ohledu na cesty přenosu zvuku.

Při kontrole splnění požadavků u stěny, ve které je stavební otvor s výplní (dveře), na stavbě nelze běžnými postupy měřit zvlášť R´_w plné části stěny a R_w dveří. Změří se proto stavební neprůzvučnost R´_w celé stěny včetně dveří a tento výsledek se porovná s vypočteným celkovým požadavkem, který se stanoví z dílčího požadavku R´_w na plnou část stěny a požadavku R_w na dveře, určené z Tabulky 1 a velikosti jejich ploch. Přesný výpočet je v kapitole 5 normy ČSN 73 0532. Při výběru dveří doporučujeme použít výrobky s mírně vyšší zvukovou izolací (o cca 2 dB) pro zohlednění vlivu zabudování na stavbě. Zvukověizolační dveře je nutné osadit dle pokynů dodavatele výrobku, neprůzvučnost dveří je závislá i na způsobu zabudování do konstrukce.

Při návrhu oken a jiných výplní otvorů v obvodovém plášti doporučujeme používat výrobky o 2 dB lepší, než je požadovaná neprůzvučnost pro zohlednění vlivu zabudování do stavby.

Skladby konstrukcí, na které jsou kladeny požadavky z hlediska tepelné techniky, jsou posouzeny tepelnětechnickým výpočtem. Parametry použitých materiálů byly stanoveny na základě ČSN 73 0540-3:2005 nebo výpočtem podle ČSN EN ISO 10456:2010.

V základní specifikaci skladeb jsou tloušťky tepelněizolačních vrstev navrženy pro obvyklé použití, které je definováno v záhlaví každé skladby. Tloušťka tepelné izolace je volena tak, aby skladby vyhověly doporučeným hodnotám součinitele prostupu tepla dle

ČSN 73 0540-2:2012*. Skladby jsou posouzeny v ploše. U konkrétních detailů vždy doporučujeme ověření funkce podrobným 2D případně 3D tepelnětechnickým posouzením. Pokud daná skladba obsahuje systematické tepelné mosty (nosné prvky v tepelné izolaci, kotvení apod.) je s jejich vlivem ve výpočtu uvažováno.

Pro skladby střech je na konci každé kapitoly uvedena pomůcka, která umožňuje rychlý návrh skladby i nad jiný typ interiéru, než který odpovídá obvyklému použití uvedenému v záhlaví skladby. Pomůcka má formu tabulky. Sloupce představují jednotlivé skladby z předchozí kapitoly. V řádcích jsou uvedeny typy interiérů. Každý interiér je definován popisem, vlhkostní třídou a návrhovými hodnotami vnitřní teploty a relativní vlhkosti vnitřního vzduchu. U jednotlivých interiérů jsou také uvedeny požadované a doporučené hodnoty součinitele prostupu tepla stanovené v závislosti na návrhových hodnotách vnitřního vzduchu. Ve sloupci každé skladby lze pro zvolený interiér vyhledat maximální nadmořskou výšku, kam lze skladbu navrhnout a potřebnou tloušťku tepelné izolace.

U skladeb pro zateplování obvodových stěn nelze při návrhu tloušťky tepelné izolace zanedbat vliv tepelněizolačních vlastností zateplované stěny. V základní specifikaci skladby je tedy uvedeno rozmezí tlouštěk tepelné izolace, které je z konstrukčního hlediska přípustné.

Pro volbu tloušťky tepelné izolace se použije tabulka uvedená u konkrétní skladby. V řádcích tabulky jsou uvedeny nejčastější typy zateplovaných stěn. K těm jsou v tabulce uvedeny potřebné tloušťky tepelné izolace.

* POZNÁMKA: V době uzávěrky tohoto katalogu probíhala práce na revizi ČSN 73 0540-2 a nebyl známý termín uvedení této normy v platnost. Po zveřejnění revidované normy budou nejspíš současné doporučené hodnoty součinitele prostupu tepla prohlášeny za požadované.

Požadavky na jednotlivé konstrukce nelze stanovit bez širších znalostí souvislostí u daného objektu, proto by mělo být na každou stavbu zpracováno požárně bezpečností řešení. Tento dokument zatřídí daný objekt z hlediska požární bezpečnosti, stanoví požární požadavky na jednotlivé konstrukce a definuje povinné vybavení objektu. Prvním krokem při zpracování požárně bezpečnostního řešení je rozdělení objektu na požární úseky. Požární úsek může tvořit jedna místnost (např. strojovna VZT, kotelna, instalační šachta atd.) nebo skupina místností (např. byt) nebo celý objekt (např. rodinný dům). Je-li v daném objektu více požárních úseků, musejí být jednotlivé požární úseky od sebe odděleny konstrukcí, která splňuje požadovanou požární odolnost. Požadovaná požární odolnost jednotlivých stavebních konstrukcí je stanovena dle tabulek uvedených v normách řady ČSN 73 08xx v závislosti na stupni požární bezpečnosti. Aby bylo možné zvolit správný stupeň požární bezpečnosti, je třeba znát konstrukční systém objektu, výpočtové požární zatížení pro dané požární úseky a požární výšku objektu.

U objektů z hlediska konstrukčního systému rozlišujeme: nehořlavý, smíšený a hořlavý konstrukční systém. Požární výška objektu se měří vždy od podlahy prvního nadzemního podlaží k podlaze posledního užitného nadzemního (popř. podzemního) podlaží požárního úseku. Např. přízemní objekt (rodinný dům typu bungalow) má požární výšku rovnou nule. Výpočtové požární zatížení je vždy závislé na konkrétním provozu v daném požárním úseku. Pro určité prostory (např. byt, kanceláře atd.) je požární zatížení stanoveno v normě, pro ostatní prostory je nutné požární zatížení dopočítat.

Třída reakce na oheň

Třída reakce na oheň se pro hodnocení střech uplatní při posuzování jejich skladeb a hodnocení jednotlivých materiálů (např. pro stanovení druhu konstrukce DP1, DP2, DP3 u požárních odolností, pro rozšíření aplikace výsledků zkoušek apod.).

Doplňková klasifikace:

d0, d1, d2 – odkapávající hořící částice

s1, s2, s3 – uvolňování kouře

Příklad značení: B-s1, d0

Doplňková klasifikace není dosud příliš rozšířena a ani důsledně požadována. Pokud není v ČSN 73 08xx jmenovitě uveden požadavek na doplňkovou klasifikaci, nebere se na ni zřetel.

Požární odolnost

Po stanovení požadavků je nutné v požárně bezpečnostním řešení prokázat, že konstrukce tyto požadavky splňuje, tj. prokázat, jakou požární odolnost daná konstrukce skutečně má. Požární odolnost je u jednotlivých konstrukcí charakterizována těmito základními parametry:

R – nosnost a stabilita konstrukce

E – celistvost konstrukce

I – tepelná izolace konstrukce

W – tepelná radiace z povrchu

Pokud je splněn parametr I, tak automaticky platí, že je splněn i parametr W.

Požární odolnost střešní konstrukce se zkouší vždy ze spodní strany konstrukce.

Požadovaná požární odolnost se vyjadřuje jako doba v minutách (15, 30, 45, 60, 90, 120 a 180), po kterou musí střešní konstrukce odolávat účinku plně rozvinutého požáru, aniž by došlo k narušení únosnosti, stability, celistvosti a tepelněizolační schopnosti.

V ČR se v souvislosti s požární odolností vyskytuje doplňující klasifikace, tzv. zatřídění konstrukčních částí – DPx. Zatřídění se

provádí podle třídy reakce na oheň použitých výrobků, jejich vlivu na intenzitu požáru, na stabilitu a únosnost konstrukce. Konstrukční části dělíme na DP1, DP2, DP3.

Třídění konstrukčních částí

Stavební konstrukce druhu DP1

Představují konstrukce, které nezvyšují v požadované době intenzitu požáru a sestávají především z nehořlavých materiálů a výrobků (třída reakce na oheň A1 nebo A2). Stavební konstrukce DP1 může obsahovat i výrobky hořlavé (třída reakce na oheň B až F), nicméně tyto prvky musí být umístěné uvnitř konstrukce, nesmí dojít v požadované době k jejich vzplanutí a nesmí na nich být závislá únosnost a stabilita konstrukce.

Bez ohledu na konstrukční systém musí být jako konstrukce druhu DP1 mimo jiné provedeny:
• konstrukce ohraničující chráněné únikové cesty včetně konstrukcí zajišťujících stabilitu těchto požárně dělicích konstrukcí,
• konstrukce, které se vyskytují v požárně nebezpečném prostoru jiného požárního úseku nebo jiného objektu.

Střešní plášť lze klasifi kovat jako konstrukci druhu DP1 za těchto podmínek:

a) Spodní vrstva zajišťující stabilitu střešního pláště je z výrobků třídy reakce na oheň A1 nebo A2, v tloušťce alespoň 40 mm (např. železobetonová deska).

b) Pokud je tloušťka spodní vrstvy menší než 40 mm (např. při užití trapézových plechů), musí být nad touto vrstvou výrobky nejméně v tloušťce 40 mm třídy reakce na oheň A1 nebo A2. Tloušťka této části se měří od horního povrchu trapézového plechu. Užije-li se desek, musí být provedeny dvě vrstvy s celkovou tloušťkou nejméně 40 mm se vzájemně krytými půdorysnými spárami.

c) Tepelněizolační a jiné výrobky (tloušťky přes 1 mm) nad spodní částí musejí být třídy reakce na oheň A1 až B s horní hydroizolační krytinou klasifi kace B_ROOF(t3), popř. _BROOF(t1) podle ČSN EN 13501-5.

d) Tepelněizolační a jiné výrobky nad spodní částí mohou mít třídu reakce na oheň C až E jen v případě, že horní hydroizolační krytina má klasifikaci s touto tepelnou izolací B_ROOF(t3) podle ČSN EN 13501-5.

e) Celý střešní plášť sestává pouze z výrobku třídy reakce na oheň A1 popř. A2 (např. zasklená ocelová konstrukce).

f) Není-li spodní vrstva podle bodu a) a užije se např. trapézový plech, mohou být výrobky nad horním povrchem trapézového plechu třídy reakce na oheň B v celé tloušťce střešního pláště v úpravě podle bodu b). Pokud nad výrobky třídy reakce na oheň B (popř. mezi těmito výrobky) bude tepelná izolace podle bodu d), je toto řešení přípustné pouze pokud se zkouškou požární odolnosti střešního pláště prokáže, že ze spodní strany tepelné izolace nepřesáhne teplota 140 °C; hydroizolační krytina musí mít klasifikaci B_ROOF(t3).

Stavební konstrukce druhu DP2

mohou sestávat z nosných částí třídy reakce na oheň B až D nebo i třídy reakce na oheň B až E, pokud na nich stabilita konstrukce nezávisí (např. izolace). Podmínkou je, že se tyto hořlavé výrobky musí nacházet uvnitř konstrukce, tedy, že povrchové vrstvy konstrukčních částí jsou tvořeny nehořlavými výrobky třídy reakce na oheň A1 nebo A2. Tyto nehořlavé povrchové vrstvy mají v požadované době zabránit vzplanutí a odhořívání nosných či izolačních vnitřních částí konstrukce.

Stavební konstrukce druhu DP3

mohou v požadované době požáru intenzitu zvyšovat a nejsou na ně vztažena žádná materiálová omezení, resp. se jedná o všechny stavební konstrukce, které nesplňují požadavky na zatřízení do kategorie DP1 či DP2.

Příklad:

U nosné stěny mezi 2 požárními úseky se můžeme setkat například s požadavkem REI 30 DP1. Znamená to, že daná konstrukce musí být po dobu 30 minut nosná, nesmí prohořet a na neohřívané straně nesmí být překročena požadovaná teplota. Zároveň musí být provedena z nehořlavých materiálů, vyjma materiálů, na kterých nezávisí stabilita konstrukce a jsou uzavřené uvnitř konstrukce.

Z hlediska požární bezpečnosti lze střechu rozdělit na nosnou konstrukci střechy a na střešní plášť. Nosná konstrukce zajišťuje

stabilitu střechy, tj. parametr R – nosnost. Střešní plášť pak zajišťuje celistvost a izolaci (radiaci), tedy parametry E a I (W). Střešní plášť s funkcí nosné konstrukce střechy musí vykazovat požární odolnost REI.

Požární odolnost střechy musí být prokázána zkouškou ve zkušebně nebo u určitých konstrukcí (především železobetonových) lze požární odolnost prokázat výpočtem.

Pro stanovení požárních požadavků je vždy nutné znát i statické podmínky střechy. Např. u šikmé střechy mohou vzniknout odlišné požadavky na dřevěný záklop. Ve chvíli, kdy se záklop podílí na stabilitě krovu (zavětrování), jsou na něj kladeny požadavky jako na nosnou konstrukci střechy. Naopak, pokud se na stabilitě nepodílí, lze na záklop aplikovat požadavky na střešní plášť (které jsou většinou mírnější).

Požadovanou požární odolnost střechy lze dosáhnout i pomocí jiné konstrukce, např. pomocí požárního podhledu. Podhled musí vykazovat požadovanou požární odolnost. V tomto případě neplatí, když budu mít podhled s požární odolností 15 minut a konstrukce střechy bude vykazovat také 15 minut, že výslednou požární odolnost konstrukce mohu uvažovat 30 minut. Aby byl požadavek 30 minut splněn, musí sám podhled vykazovat 30 minut.

Kromě požární odolnosti střechy, která charakterizuje střechu ze spodní strany, je nutné u střešního pláště zhodnotit chování při vnějším působení požáru.

Odolnost střešní konstrukce proti působení vnějšího požáru

Odolnost střešní konstrukce proti působení vnějšího požáru vyjadřuje schopnost konstrukce bránit šíření požáru po svém povrchu. Je požadována zejména u střech umístěných v požárně nebezpečném prostoru, dále u některých případů střech s požadovanou klasifikací DP1 a u střech plochy větší než 1 500 m².

Požárně nebezpečný prostor (PNP) je definován jako prostor kolem hořící stavby, ve kterém je nebezpečí přenesení požáru sáláním tepla nebo padajícími částmi stavby. PNP nesmí přesahovat hranici stavebního pozemku. V požárně nebezpečném prostoru smí být umístěny pouze stavby nebo jejich části a zařízení, které odpovídají normovým hodnotám požární bezpečnosti. Hranice PNP se vyjadřují odstupovou vzdáleností, která se měří od požárně otevřených ploch (POP) posuzované stavby a její velikost stanovuje projektant požárně bezpečnostního řešení.

POP jsou plochy v obvodových stěnách nebo střešních pláštích, kterými může dojít k přenosu požáru na jiný objekt (např. okna, dveře, hořlavý obklad stěny apod.).

 TAB. 2.1 – 1 PŘEHLED POŽADAVKŮ DLE ČSN 73 0810

Požární otevřenost

U střešních plášťů je dále nutné zhodnotit jejich požární otevřenost. V případě, že povrchová vrstva střešního pláště přesáhne normou předepsanou výhřevnost (150 MJ/m2), chová se střecha jako požárně otevřená plocha, tzn. vytváří kolem sebe požárně nebezpečný prostor, který je definovaný odstupovými vzdálenostmi. Střecha se často stává požárně otevřenou plochou ve chvíli, kdy dojde k dodatečnému zateplení. V takovém případě je nutné zkontrolovat, že nové odstupové vzdálenosti neovlivňují navazující konstrukce, např. dveře do strojovny výtahu apod. Pokud k takovému stavu dojde, je zapotřebí upravit navrženou skladbu střechy, nebo provést povrchovou úpravu střechy např. praným říčním kamenivem.

Výpočet uvolněného množství tepla (výhřevnosti) ze střešního pláště s povlakovou hydroizolací z PVC-P a tepelné izolace z EPS 100:

• objemová hmotnost EPS 100: 25 kg/m³
• tloušťka EPS 100: 200 mm
• plošná hmotnost EPS 100: 5,0 kg/m²
• normovaná hodnota výhřevnosti EPS: 39 MJ/kg
• plošná hmotnost PVC-P: 1,96 kg/m²
• normová hodnota výhřevnosti: 27 MJ/kg

Q – množství uvolněného tepla 247,9 MJ/m²

Hodnocení: 247,9 MJ/m2 > 150 MJ/m2 podle ČSN 73 0802, resp. ČSN 73 0804 pokud je Q > 150 MJ/m2, považuje se střešní plášť za požárně otevřenou plochu.

Výše uvedené principy a požadavky se vztahují jak k plochým, tak šikmým střechám.

V rámci hodnocení a navrhování střechy je nutné zohlednit i návaznosti jednotlivých konstrukcí, například styk požární stěny se střešním pláštěm. Tento detail lze dle nových pravidel (ČSN 73 0810) řešit hned několika způsoby:

1) Vytažení požární stěny nad úroveň střešního pláště (vytvoření dělicí atiky), viz obrázek

• atika musí být konstrukce druhu DP1
• úroveň střešního pláště musí převyšovat o min. 300 mm

2) Skladba střechy s tepelnou izolací s třídou reakce na oheň A1 nebo A2, viz obrázek

• vnější povrch střechy musí vykazovat klasifikaci B_ROOF(t1) nebo B_ROOF(t3)

3) Skladba střechy s tepelnou izolací s třídou reakce na oheň C až E
• vnější povrch střechy musí vykazovat klasifi kaci B_ROOF(t3)
• skladba střechy musí splňovat požadovanou požární odolnost
• plocha musí být maximálně 1 500 m2 nebo musí být střešní plášť dělen požárními pásy širokými min. 2 m, ve skladbě pásů musí být použita tepelná izolace s třídou reakce na oheň A1 nebo A2 a vnější povrch musí vykazovat klasifikaci BROOF(t3) viz obrázek

• požární pásy nemusí být přímo nad požární stěnou

V oblasti požárně dělicích stěn by se ve střešním plášti neměly vyskytovat žádné požárně otevřené plochy, např. světlíky, kde by hrozilo přenesení požáru z jednoho požárního úseku do druhého.

Požárně otevřené plochy mohou být od požárně dělicí stěny vzdáleny min. 1,2 m.

Skladby klasifikované z hlediska požární odolnosti

Společnost Stavebniny DEK a.s. má k dispozici komplexní katalog požárních klasifikací skladeb střech. Přehled skladeb klasifikovnaných z hlediska chování při vnějším požáru je v následujících tabulkách. Popisy skladeb vycházejí z textů požárních protokolů. Nezahrnují podrobnosti materiálového a technologického řešení některých vrstev. Před použitím skladby na konkrétním objektu je třeba ověřit její vhodnost z pohledu ostatních požadavků na střechu.

TAB. 2.2 – 1 ELASTEK 40 FIRESTOP Povlaková hydroizolace z asfaltového pásu s retardéry hoření

 TAB. 2.2 – 2 ELASTEK 50 SOLOFIRESTOP Povlaková hydroizolace z asfaltového pásu s retardéry hoření

TAB. 2.2 – 3 DEKPLAN 76 Kotvená povlaková hydroizolace z PVC-P

TAB. 2.2 – 4 DEKPLAN 76 Kotvená povlaková hydroizolace z PVC-P

POZNÁMKA

Na hydroizolační fólii DEKPLAN 76 lze při zachování klasifikace přidat pochozí fólii DEKPLAN X76, která slouží jako příležitostně pochozí vrstva např. pro účely revizí. Uvedené skladby jsou zde klasifikovány pouze z hlediska chování při vnějším působení požáru. Před použitím skladby na konkrétním objektu je třeba ověřit její vhodnost z pohledu ostatních požadavků na střechu.

TAB. 2.2 – 5 DEKPLAN 77 Povlaková hydroizolace z PVC-P přitížená dlažbou

 TAB. 2.2 – 6 VEGETAČNÍ SKLADBY EXTENZIVNÍ 

POZNÁMKA

Uvedená klasifikace platí za předpokladu:
• střecha musí být pravidelně udržována a minimálně 2× ročně kontrolována (kontrola vegetace, střešních vtoků apod.),
• skladba střechy je nepochozí (pochozí pouze pro údržbu) a nepobytová; pro pobytové plochy lze využít např. skladbu terasy s dlažbou na podložkách,
• vegetaci na střeše o ploše ≥ 1 500 m2 je nutno rozdělit na plochy ≤ 1 500 m2 např. pomocí pruhů praného říčního kameniva v tl. min. 50 mm a šířce min. 2 m.

Stabilizace vrstev střech s povlakovou hydroizolací se dimenzuje na účinky sání větru a eliminaci negativních účinků objemových změn.

Obvykle při sklonu střechy větším než 5° je třeba navrhnout opatření, která brání posunu vrstev skladby ve směru spádu.

Zatížení střech pro účely této kapitoly je stanoveno podle ČSN EN 1991 -1 -4 pro střechy do sklonu 5 °. Níže uvedené způsoby a podmínky stabilizace střech tedy platí jen pro střechy do tohoto sklonu.

Návrh stabilizace skladeb střech DEK na konkrétních objektech provádí technici Atelieru DEK.

Zatížení větrem

Pro správný návrh stabilizace vůči negativním účinkům sání větru je třeba znát návrhové zatížení větrem. Zatížení větrem se stanovuje výpočtem dle ČSN EN 1991-1-4 a je defi nováno vztahem

w_d = γ_f [q_p(z_e) . c_pe]

γ_f = součinitel zatížení dle ČSN EN 1990

q_p = maximální dynamický tlak

z_e = referenční výška pro vnější tlak

c_pe = součinitel vnějšího tlaku

Stanovení oblastí s různým zatížením větrem na střeše

Dle zásad uvedených v ČSN EN 1991-1-4 [6] je třeba identifikovat roh (F), okraj (G), plochu (H) a vnitřní plochu (I). Velikost oblastí se pro jednu stranu objektu (jeden směr větru) určí podle obr. 2.3.1 - 2.

h = výšková úroveň střechy od navazujícího terénu
b = půdorysný rozměr kolmý na uvažovaný směr větru
e = menší z hodnot b nebo 2h

Stejným způsobem se postupuje pro další strany objektu. Na obr. 2.3.1 - 3 je příklad určení oblastí střechy pro budovu o půdorysu 20 x 100 m a výšce 12 m.

h = 12 m

pro směr větru kolmý k delší stěně:
e = menší z hodnot b (100 m) nebo 2h (24 m) → 24 m
e/2 = 12 m; e/4 = 6 m; e/10 = 2,4 m

pro směr větru kolmý ke kratší stěně:
e = menší z hodnot b (20 m) nebo 2h (24 m) → 20 m
e/2 = 10 m; e/4 = 5 m; e/10 = 2 m

Je zřejmé, že v tomto případě bude vycházet oblast vnitřní plochy (I) nulová.

V případech složitějších a členitějších střešních ploch se stanovení jejich oblastí a výpočet zatížení od silových účinků větru provádí individuálně se zohledněním zásad uvedených v ČSN EN 1991-1-4.

Stanovení návrhového zatížení větrem na střeše

Z tabulky 2.3.1 - 1 lze pro potřeby předběžného posouzení stability střešních vrstev odečíst návrhové hodnoty zatížení větrem podle ČSN EN 1991-1-4 [6] v případě, že platí:

• sklon okolního terénu je max. 5°,

• zatížení větrem působí na krytinu pouze shora (objekt je uzavřený),

• střecha je po obvodě ukončena ostrou hranou bez atiky (s 150 mm atikou), objekt má jednoduchý tvar a v jeho blízkosti se nenachází výrazně vyšší budova.

Tab. 2.3.1 - 1 - Návrhové hodnoty zatížení větrem pro střechy

* Jestliže je vzdálenost od stavby k terénu s nižší drsností menší než hodnota uvedená v tabulce 2.3.1 - 2, potom se pro uvažovaný sektor použijí nižší (přísnější) hodnoty parametru drsnosti. Malé oblasti (menší než 10 % uvažované plochy) s odlišnou drsností lze zanedbat.

Tab. 2.3.1 - 2 - Stanovení kategorie terénu pro výpočet

Způsoby stabilizace

Na střechách s povlakovou hydroizolační vrstvou se obvykle používají následující způsoby stabilizace vrstev:

• kotvení všech nebo některých vrstev (tepelně izolační) střešní skladby k únosnému a stabilnímu podkladu; pokud je přikotvena k podkladu jen část vrstev, navazující vrstvy se ke spodním přikotveným obvykle lepí;

• lepení jednotlivých vrstev mezi sebou;

• zatížení hmotností vrchní stabilizační vrstvy.

Pozor!
Pro zachycení účinků větru NELZE jeden z výše uvedených způsobů stabilizace doplňovat druhým. Pokud se v jedné střešní ploše použijí dva různé způsoby stabilizace, musí být každý samostatně dimenzován tak, jako kdyby na střeše byl jediný.

Mechanické kotvení

Za únosný a stabilní podklad pro kotvenou skladbu střechy lze považovat ty vrstvy a konstrukce, které jsou účinně připevněny k správně nadimenzované nosné konstrukci stavby nebo jsou dostatečně hmotné a tuhé. Materiály horních vrstev sklady musí mít odpovídající mechanické vlastnosti. Materiály pro hydroizolaci skladby, která je celá kotvená, musí být určeny ke kotvení (především druhem nosné vložky).

Kotevní prvek musí mít dostatečnou odolnost proti všem agresivním a korozivním vlivům prostředí a materiálů, se kterými je po zabudování ve styku, a musí odolávat statickému zatížení i dynamickým účinkům větru v celém kotevním systému střechy. Kotevní prvky nesmí poškozovat hydroizolaci ani ostatní materiály skladby střechy. Důležitá je i volba odpovídající podložky, která svoji velikostí a tvarem je určena pro materiál horní kotvené vrstvy.

Výběr kotevních prvků a návrh jejich počtu a rozmístění se provádí na základě vypočteného zatížení a návrhové únosnosti kotevního prvku. O výsledné návrhové únosnosti kotevního prvku rozhoduje únosnost podkladu, kotvy a podložky, pevnost hydroizolace a jejích spojů.

V současné době lze změřit dovolené zatížení kotevního prvku (W_adm) jako únosnost celé kotvené skladby v podtlakové komoře postupem dle [17] na velkém vzorku střešní skladby (tzv. Wind uplift test). K tomu je třeba na konkrétní stavbě ověřit únosnost podkladu pro zvolené kotvy tzv. výtažnými zkouškami. Výtažnou zkouškou se zjišťuje síla, při které dojde k porušení kotevního prvku nebo k jeho vytržení z podkladu.

Nosná vrstva pro mechanické kotvení (podklad)

Ocelový trapézový plech

Kotvy navrhujeme s ohledem na tloušťku plechu. U tloušťky plechu menší než 0,63 mm je třeba provést výtažné zkoušky. Správná délka šroubu je určena tloušťkou upevňované skladby plus 20 mm. Šroub musí vždy pod plechem vyčnívat, aby byla využita funkce jeho závitu. Kotvení se provádí do horní části vlny. Orientace řad kotev v běžné ploše musí být kolmá ke směru vln trapézového plechu.

Hliníkový trapézový plech

Před kotvením do hliníkového plechu je nutné vždy provést výtažné zkoušky. Z praxe vyplývá, že plech tl. menší než 1 mm zpravidla není vhodný k upevnění střešním šroubem. V tomto případě je nutné užít speciální nýty. Pokud výtažné zkoušky potvrdí dostatečnou únosnost, je třeba použít střešní šroub z nerezové oceli, abychom zabránili galvanické korozi. Orientace řad kotev v běžné ploše musí být kolmá ke směru vln trapézového plechu.

Dřevěné materiály

Délka vrutu musí být zvolena tak, aby hrot vyčníval 10 - 30 mm (dle druhu šroubu) na spodní straně dřevěného materiálu. Tloušťka dřevěného podkladu by měla být nejméně 22 mm. U dřevotřískových desek se doporučuje provést výtažné zkoušky pro určení vhodnosti použití. U prken a palubek musí být orientace řad kotev hydroizolace v běžné ploše kolmá ke směru jejich pokládky.

Betonové podklady

Obecně platí, že u těchto podkladů je třeba vždy provést výtažné zkoušky. Typ kotevních prvků volíme s ohledem na druh podkladu. Nižší únosnost mohou vykazovat vrstvy z tenkých betonových mazanin, tenkostěnné betonové konstrukce apod. U tenkostěnných nosných železobetonových konstrukcí nesmí řady kotevních prvků narušovat jejich únosnost a stabilitu.

Únosnost kotevních prvků

Pro hydroizolační materiály DEK určené ke kotvení s kotvami nabízenými ve Stavebninách DEK lze laboratorní únosnost kotevního prvku (W_adm) uvažovat hodnotou 400 N, není-li v konkrétním řešení uvedeno jinak.

Kotvení vybraných skladeb DEK bylo otestováno metodou Wind uplift test na podkladech z trapézového plechu, dřevěného bednění, betonu a pórobetonu. Pro vybrané kombinace nosného podkladu, materiálu kotvené hydroizolační vrstvy a přesně specifikovaných kotev byly uvedeným testem stanoveny hodnoty dovolených namáhání na kotvu, které jsou vyšší než 400 N. Při návrhu testovaných skladeb DEK tak lze dosáhnout až 33% úspory počtu kotev! Aktuální hodnoty pro výpočet lze získat u konzultačních techniků Atelieru DEK.

Při vyhodnocení výtažných zkoušek je nutné, v souladu s předpisem [17], uvažovat s bezpečnostním součinitelem 3,0 pro betonové střešní konstrukce nebo betonové vrstvy vhodné ke kotvení, 2,5 pro dřevěné a hliníkové střešní konstrukce a 2,0 pro ocelové střešní konstrukce. Proto je např. pro betonové střešní konstrukce požadována minimální střední hodnota výtažných zkoušek 1200 N (400 N × 3). Zároveň doporučujeme, aby hodnota výtažné síly každého ze zkoušených kotevních prvků byla větší než 1000 N. V případě, že kotevní prvek na konkrétní střeše tyto požadavky nesplňuje, měl by být navržen a ověřen jiný typ kotevního prvku nebo jiný způsob stabilizace.

Požadovaných hodnot výtažných zkoušek je zpravidla dosahováno při použití certifikovaných kotev určených pro daný druh podkladu, viz kapitola 3.3.1 a 3.3.5.

Délky kotevních prvků a jejich částí

Při volbě délky kotvicího šroubu nebo rozpěrného prvku je třeba počítat s tloušťkou kotveného souvrství tzv. svěrnou délkou a připočítat minimální délku zakotvení prvku v materiálu nosné vrstvy (tuto délku definují výrobci pro jednotlivé typy kotevních prvků a příslušné materiály). V případě velké tloušťky kotveného souvrství nabízí výrobci tzv. teleskopické podložky. Jejich použití eliminuje potřebu příliš dlouhých (drahých) šroubů a částečně eliminuje tepelný most kotvou.

Korozní odolnost kotevních prvků

Směrnice EAD 030351-00-0402 požaduje pro mechanické kotvení střešních skladeb použít kotevní prvky z austenitických nerezových ocelí dle EN 10088-1 nebo prvky z uhlíkové oceli opatřené protikorozní úpravou. Prvky z uhlíkové oceli s protikorozní úpravu musí odolávat 15 zkušebním cyklům provedeným dle ČSN ISO 6988:1995 v atmosféře se 2 litry SO_².

POZNÁMKA Galvanické pozinkování v tloušťce 5–10 μm má odolnost 1-2 cykly. Proto se používají speciální technologie povrchové úpravy (např. CLIMADUR firmy EJOT).

Příklady výrobků pro kotvení

Současné kotevní prvky pro skladby střech jsou obvykle dvoudílné. Skládají ze šroubu určeného pro konkrétní podklad a z podložky. Pro skladby s tepelnou izoací se používají plastové, tzv. teleskopické, podložky, které mají roznášecí talířek a dřík zapíchnutý do tepelné izolace, který umožňuje zkrátit kovovou část kotvy a tak omezit tepelný most. U šroubů se udává jejich průměr a délka v mm. U teleskopických podložek se udává průměr talířku a celková délka podložky. Celková délka kotvy se stanovuje podle tloušťky kotveného souvrství a podle předepsané hloubky zakotvení ve zvoleném materiálu. Případně se musí přičíst požadavek na délku vyčnívající pod nosnou vrstvou (týká se dřevěných podkladů).

Návrh počtu kotev

Počet kotevních prvků v běžné ploše střechy lze vypočítat jako podíl návrhového zatížení větrem a návrhové únosnosti kotevního prvku (menší z hodnot dovoleného zatížení kotevního prvku použitého systému a dovoleného zatížení kotevního prvku dle výtažných zkoušek).

Kromě navržených kotevních prvků v oblastech F, G, H, I plochy střechy je nutné kotvení rozšířit o:

• obvodové liniové kotvení u okrajů střechy, vnitřních atik a nástaveb v kolmém směru na směr pokládky povlakové hydroizolace v rozteči 250 mm,

• kotvení v okolí detailů (vtoků, prostupů, apod.),

• kotvení povlakové hydroizolace na svislých plochách atik a stěn vyšších než 500 mm v rozteči max. 500 mm (není-li použita pro toto kotvení lišta z poplastovaného plechu),

• kotvení v místě změny sklonu střešní roviny o více jak 6°,

• montážní kotvení tepelné izolace v doporučeném počtu min. 2 ks/m² . zároveň min. 2 ks na desku.

Parametry materiálu horní vrstvy kotveného souvrství

V případě kotvení jednovrstvých systémů povlakových hydroizolací řadou kotev umístěných ve spoji, je nutné zohlednit únosnost tohoto spoje v odlupu. Tato únosnost zpravidla limituje množství kotevních prvků umístěných ve spoji a tím i volbu šířky pruhů folie (osovou vzdálenost řad kotev).

Např. fólie DEKPLAN 76 tl. 1,5 mm má deklarovanou pevnost spoje v odlupu 225 N/50 mm (4,5 kN/bm spoje), tzn. že do 1 bm spoje je možné umístit maximálně 11,25 ks kotevních prvků o návrhové únosnosti 0,4 kN a 7,5 ks kotevních prvků o návrhové únosnosti 0,6 kN. V případě potřeby většího počtu kotevních prvků je řešením volba užší role fólie, umístění potřebných kotev do plochy fólie nebo zmenšení vzdálenosti řad kotev (např. rozříznutím fólie na polovinu a umístěním potřebných kotev do nově vzniklého spoje).

Lepení tepelné izolace k podkladu v lepené skladbě

Tepelné izolace použité ve skladbě stabilizované lepením, musí mít takovou soudržnost, aby odolávaly sání větru v nejnamáhanější ploše střechy.

Přídržnosti lepidla k podkladu

Lepení je přípustné pouze na podklad, jehož jednotlivé vrstvy jsou dostatečně stabilizovány proti účinkům sání větru. Dále musí být ověřena dostatečná přídržnost lepidla a rovinnost kontaktního povrchu pro lepení musí být v souladu s požadavky podle použitého druhu lepidla!

Zejména při rekonstrukcích střech doporučujeme zajistit u odborné firmy ověření vhodnosti stabilizace lepením popř. provést vlastní orientační zkoušku následujícími postupy:

Varianta 1 – malé vzorky, ověření přídržnosti při předem zjištěné rovinnosti podkladu

1. Skladba, materiál, tloušťka a stav vrstev. Sondami cca 300 x 300 mm vyjmeme celé souvrství střechy až na nosnou konstrukci a ověříme, že jednotlivé vrstvy staré hydroizolace nelze lehce od sebe oddělit a že hydroizolace drží na svém podkladu. Pokud je podkladem tepelná izolace nebo betonová vrstva tenčí než 50 mm, ověříme, že jsou tyto vrstvy spojeny s nosnou konstrukcí střechy. Sondy se provedou alespoň na třech místech střechy o ploše do 1000 m², na každých dalších 1000 m² je nutná další sonda.

2. Rovinnost podkladu. Lať stejně dlouhou jako delší strana tepelněizolačních desek předepsaných pro plánovanou rekonstrukci pokládáme v různých místech a v různých směrech tak, abychom co nejlépe zmapovali charakteristický stav povrchu střechy. Na každých 500 m² střechy je třeba alespoň 10 měření.

• Pokud se oba konce latě dotýkají podkladu, změříme ve středu a ve čtvrtinách latě vzdálenost od podkladu (ideálně měrným klínem, celkem 3 měření).

• Pokud je nejvyšší místo pod latí, podložíme okraje latě tak, aby se dotýkala nejvyššího místa a konce byly přibližně stejně vysoko nad podkladem. Změříme vzdálenost od podkladu u konců a ve středu latě. Výsledkem jednotlivého měření je průměr ze tří hodnot.

• Výsledkem všech měření na střeše je aritmetický průměr výsledků jednotlivých měření. Podle zjištěné rovinnosti ověříme vhodnost zvoleného lepidla, popřípadě zvolíme jiné lepidlo vhodné pro zjištěnou nerovnost. U polyuretanových pěnových lepidel by výsledná průměrná nerovnost podkladu neměla být pro lepení desek EPS větší než 6 mm. Maximální tloušťka lepené spáry pak nemá překročit 12 mm. Pokud se nerovnost podkladu vymyká z požadavků dostupných lepidel a není možný jiný způsob stabilizace, je třeba rovinnost podkladu upravit.

3. Ověření vlivu nerovnosti na přídržnost lepidla. Připravíme podložky takové výšky, jaká je zjištěná nerovnost podkladu, kterými podložíme okraje nebo rohy následujících vzorků. Zkoušku provádíme nejméně na 3 vzorcích, u větších střech doporučujeme počet vzorků zvýšit úměrně velikosti střechy. Doporučujeme připravit si vzorky tepelné izolace předepsané pro rekonstrukci o velikosti min. 200 x 200 mm, na jejichž horní povrch se přilepí např. OSB deska nebo prkno přesahující na dvou stranách, aby bylo možné při orientační odtrhové zkoušce vzorek snadno uchopit rukama. Vzorky přilepíme k podkladu upravenému tak, jak se plánuje pro lepidla rekonstrukci (čištění, sušení, kartáčování apod.) uvažovaným druhem a stejným způsobem jaký předepisuje výrobce (v pruzích, celoplošně) s tím, že dotlačení k podkladu vymezíme výše popsanými podložkami. Po uplynutí doby určené k vytvrzení lepidla se snažíme každý vzorek odtrhnout. Pokud se podaří odtrhnout vzorek z povrchu podkladu nebo ve hmotě podkladu nebo od lepidla bez ulpění částí tepelné izolace na lepidle, potom výsledek zkoušky považujeme za nevyhovující. V takovém případě doporučujeme další postup konzultovat s technikem ATELIERU DEK. V případě, že dojde k odtržení vzorku ve hmotě tepelného izolantu, potom výsledek zkoušky považujeme za vyhovující. V případě, že na zkoumané střeše vyhovuje pouze část zkoušených vzorků, doporučujeme rozšířit počet testovaných vzorků a rozhodnout o fixaci individuálně.

Varianta 2 – celé desky tepelněizolačního materiálu, ověření přídržnosti v jednom kroku

1. Na alespoň pěti místech na každých 500 m² s nejvíce nerovným povrchem se přilepí celé desky tepelné izolace plánovaného formátu.

2. Odtrhávaný vzorek 200 x 200 mm se vyřeže z každé přilepené zkušební desky a následně se na něj stejným způsobem jako u varianty 1 nalepí OSB deska pro provedení zkoušky odtržení. Na odtrhávaném vzorku musí být 2 pruhy lepidla.

Další zásady návrhu lepené skladby:

• Maximální doporučená velikost lepených desek EPS je 1x1 m. U větších desek významně klesá přídržnost lepidla.

• U obdélníkového formátu desek EPS doporučujeme klást desky delší stranou rovnoběžně se směrem kladení pásů parotěsnicí vrstvy (podkladní vrstvy, původní hydroizolační vrstvy, apod.).

• V návrhu připevnění nových vrstev střechy je nutné uvést formát použitých desek, způsob kladení a použité materiály.

Příklady výrobků pro lepení a způsob jejich aplikace

Pro lepení jednotlivých vrstev střešních skladeb se používají stavební lepidla několika typů – viz Tab. 2.3.1-3.

Tab. 2.3.1- 3 – Základní rozdělení stavebních lepidel a příklady konkrétních výrobků

V Tab. 2.3.1-4 jsou uvedeny typy lepidel vhodných pro nalepení tepelné izolace k podkladu. Tabulka vychází z technických informací jednotlivých výrobců, ze zkušeností, které naši technici získali při aplikacích a z experimentálního ověřování.

Tab. 2.3.1-5 – Typy lepidel vhodných pro přilepení tepelné izolace k podkladu

Polyuretanové lepidlo INSTA-STIK STD

INSTA-STIK STD je polyuretanové lepidlo pro lepení tepelněizolačních desek k podkladu ve skladbách střech. Obsah lepidla v aplikační tlakové nádobě je 10,4 kg pro cca 100 m² aplikace v ploše v závislosti na zatížení sání větrem.

Vhodné podklady, příklady:

• profilované plechy z oceli, popř. s povlakem z PVC nebo akrylátu, minimální tloušťka plechu 0,7 mm

• povrchy asfaltových pásů vhodných pro lepení (stávající soudržné povrchy, asfaltové pásy např. parozábran s minerálním posypem, nebo nakašírovanou textilií apod.)

• silikátové podklady po 28 dnech, prefabrikáty.

Nevhodné podklady, příklady:

• vlhké podklady a podklady se stojatou vodou,

• asfaltové hydroizolační pásy se spalitelnou separační fólií na povrchu,

• nestabilní (stékající, měkký) asfaltový podklad,

• polyetylénová fólie,

• syntetické hydroizolační povlaky typu PVC, TPO, EVA bez zvláštní úpravy povrchu.

Povrch podkladu musí být kompaktní, suchý, bez nečistot a bez mastnoty. Sklon podkladu musí být do 1:6 (9,5°, 16,6 %). Teplota prostředí při aplikaci musí být od 5°C do 35°C a teplota lepidla by měla být od 18°C do 25°C.

Doporučená spotřeba lepidla INSTA-STIK STD stanovená na základě zatížení střechy je v Tab. 24. Pro použití platí podmínky:

• kategorie terénu II, III, IV,

• sklon okolního terénu max. 5 %,

• obdélníkový nebo čtvercový půdorysný tvar budovy,

• v okolí posuzované budovy se nenachází výrazně vyšší budova,

• skladba střechy i její obvod musí být vzduchotěsné.

Tab. 2.3.1-6 – Spotřeba lepidla INSTA-STIK STD pro stabilizaci tepelné izolace proti účinkům sání větru

Poznámka: Oblast plochy, okraje a rohu viz výše.

Asfalty AOSI (asfalt oxidovaný stavebně izolační) za horka

V současné době je obvykle dostupný AOSI 95/35. Oxidovaný asfalt se zpracovává při teplotě 130 – 170°C (pro pěnové sklo FOAMGLAS při teplotě 200 – 220°C). Jedná se i o poměrně ekonomicky výhodný způsob lepení, v případě lepení polystyrenu ale vyžaduje velkou zkušenost a pečlivost řemeslníků. Podklady pro lepení AOSI musí být penetrovány asfaltovým lakem DEKPRIMER.

Doporučená minimální plocha přilepení lepidlem AOSI 95/35 je v Tab. 2.3.1-9. Pro použití platí podmínky:

• sklon střechy do 5°,

• kategorie terénu II, III, IV,

• sklon okolního terénu max. 5%,

• obdélníkový nebo čtvercový půdorysný tvar budovy,

• v okolí posuzované budovy se nenachází výrazně vyšší budova,

• skladba střechy i její obvod musí být vzduchotěsné.

Tab. 2.3.1-9 – Minimální plocha přilepená lepidlem AOSI 95/35

Uvedené hodnoty se týkají plochy horkého asfaltu ve spojení s tepelněizolační deskou, nikoli plochy asfaltu nalitého na podklad. Asfalt by měl být rovnoměrně rozprostřen v ploše desky.

Oblast plochy, okraje a rohu viz Obr. 2.3.1-4.

Průměrná spotřeba AOSI za předpokladu téměř rovného podkladu je cca 2 kg/m². Velmi nerovné povrchy je vhodné nejprve vyrovnat několika vrstvami AOSI. Pak je spotřeba výrazně větší.

Vhodné podklady, příklady:

• profilované plechy z oceli, popř. s povlakem z PVC nebo akrylátu opatřené vhodným nátěrem (např. DEKPRIMER),

• zvětrané asfaltové povrchy, asfaltové povrchy s přídržným posypem,

• vyzrálé únosné silikátové vrstvy, betonové prefabrikáty opatřené vhodným nátěrem (např. DEKPRIMER).

Stabilizace vrstev při rekonstrukci střechy obsahující nesoudržné vrstvy ze sypkých materiálů

Ke stabilizaci starého střešního souvrství, které obsahuje vrstvu (obvykle spádovou) ze sypkého materiálu lze využít Vrtací soupravu DEK. Po stabilizaci se na původním souvrství realizuje nová lepená skladba střechy. Povrch dodatečně stabilizovaného souvrství musí být vhodný pro lepení. Pomoc s návrhem poskytují konzultační technici Atelieru DEK.

Trubková chránička se zavrtá do staré skladby včetně vrstvy násypu. Chránička zabrání zasypání předvrtaného otvoru a umožní přikotvení stávajícího souvrství k únosné vrstvě vhodným šroubem s plastovým teleskopem. Hlavy kotev se převaří záplatami, aby původní asfaltová hydroizolace mohla plnit v nové skladbě funkci parozábrany a nedošlo k zatečení do střešního pláště během realizace.

Před použitím vrtací soupravy je nutné nejdříve diagnostikovat polohu elektrického rozvodu na nosné konstrukci. K tomu lze využít např. přístroj pracující na principu generování a detekce elektromagnetického pole.

Lepení hydroizolační vrstvy

I v případě lepení hydroizolace na podklad, obvykle tepelnou izolaci, doporučujeme provedení orientační zkoušky přídržnosti. Předepsaným způsobem zvoleným lepidlem přilepíme přířez navrženého hydroizolačního materiálu k tepelné izolaci. K porušení by mělo dojít v tepelné izolaci, tedy např. v případě polystyrenu ulpí kuličky polystyrenu na lepidle.

Polyuretanové lepidlo SIKA-TROCAL C 300

SIKA-TROCAL C 300 je lepidlo pro lepení hydroizolačních fólií z měkčeného PVC DEKPLAN 79 a ALKORPLAN 35 179 (fólie s nakašírovanou PES textilií na spodním povrchu).

Vhodné podklady pro lepení:

• beton o vlhkosti max. 6% s čistým povrchem, výčnělky max. 2 mm,

• tepelná izolace z PIR nebo PUR desek s minerálním rounem umožňujícím lepení (např. PIR tepelněizolační desky THERMA TR27 formátu 1200 x 600 mm),

• bednění z OSB desek pero - drážka,

• souvrství asfaltových pásů dostatečně spojené s podkladem.

Přípustné podklady pro lepení:

• EPS 150 a pevnější

Podklad pro lepení musí být soudržný a dostatečně spojený s nosnou konstrukcí střechy, čistý (bez nečistot a prachu), nemastný, na povrchu nesmí být stojící voda. Sklon podkladu by neměl být větší než 20°. Lepidlo se nanáší aplikátorem nebo ručně a rovnoměrně po celé ploše se roztahuje gumovým hladítkem. U sklonů, při kterých by lepidlo mohlo stékat (obvykle nad 5°), doporučujeme lepidlo aplikovat sprejováním (vyžaduje speciální aplikační nástavec). Zároveň musí být zajištěno aby nesjížděla hydroizolační fólie. Další pokyny pro aplikaci jsou uvedeny v montážním návodu DEKPLAN střešní fólie.

Spotřeba lepidla SIKA-TROCAL C 300 závisí na drsnosti a savosti podkladu, zpravidla je cca 300 g/m².

Maximální dovolené namáhání dle výrobce pro různé podklady:

• EPS 2,08 kN/m²,

• PIR 3,25 kN/m²,

• asfaltové pásy 3,06 kN/m².

Samolepicí asfaltové pásy

Ve skladbách střech se v povlacích plnících funkci hydroizolace nebo parozábrany uplatní samolepicí asfaltové pásy:

• GLASTEK 30 STICKER ULTRA, pás z SBS modifikovaného asfaltu, nosná vložka ze skleněné tkaniny 200 g/m², horní povrch – spalitelná PE fólie, tloušťka 3,0 mm.

• GLASTEK 30 STICKER PLUS, pás z SBS modifikovaného asfaltu, nosná vložka ze skleněné tkaniny 200 g/m², horní povrch – jemnozrnný minerální posyp, tloušťka 3,0 mm.

Hydroizolace s podkladním samolepicím pásem GLASTEK 30 STICKER ULTRA nebo GLASTEK 30 STICKER PLUS je stabilizována přilepením a následnou tepelnou aktivací samolepicího pásu, ta se provádí například natavením dalšího asfaltového pásu.

Podklad pro aplikaci samolepicího asfaltového pásu musí být stabilizován i v případě, kdy je přilepení požadováno pouze pro montážní stav (např. skladba je finálně stabilizována přitížením).

Pouze pro parozábranu se ve skladbách střech uplatní samolepicí asfaltové pásy:

• DACO-KSD-R - samolepicí pás pro parozábrany s Al vložkou a nízkou požární zátěží. Asfaltový pás DACO-KSD-R nemůže být podkladem pro lepení dalších vrstev střechy,

• TOPDEK AL BARRIER – samolepicí pás s SBS modifikovaného asfaltu s hliníkovou vložkou a polypropylénovou střiží na horním povrchu.

K posouzení možností stabilizace skladby střechy s využitím samolepicích asfaltových pásů v závislosti na výšce budovy a větrové oblasti se použije Tab. 28. Pro její použití platí podmínky:

• sklon střechy do 5°,

• kategorie terénu II, III, IV,

• sklon okolního terénu max 5%,

• obdélníkový nebo čtvercový půdorysný tvar budovy,

• v okolí posuzované budovy se nenachází výrazně vyšší budova,

• skladba střechy i její obvod musí být vzduchotěsné.

Tab. 2.3.1-10 – Lepení GLASTEK 30 STICKER ULTRA (PLUS) v závislosti na výšce budovy a větrové oblasti

Stabilizační vrstva

Volně pokládané stabilizační vrstvy lze obvykle použít do sklonu 5°. Při sklonu větším je třeba navrhnout opatření, která brání sesuvu vrstev.

Stabilizační vrstvy nesmí obsahovat výrazný podíl jemných částic, aby nedocházelo k zanášení odvodňovacích prvků (nutno použít prané kamenivo).

Stabilizační vrstvy se od podkladních vrstev oddělují geotextilií s plošnou hmotností min. 500 g/m². Minimální plošná hmotnost 500 g/m² je nezbytná především v případě, kdy podkladem stabilizační vrstvy je hydroizolační vrstva.

Stabilizace násypy nebo provozními vrstvami přitěžuje střešní plášť a u rekonstrukcí dochází ke zvýšení stálého zatížení střešní konstrukce. Proto je v těchto případech nutné statické posouzení nosné konstrukce střechy.

Stabilizační vrstva musí vždy v dostatečné tloušťce celoplošně zakrývat vrstvy pod sebou, aby nedocházelo k jejich kmitání působením větru, které by vedlo k přemisťování materiálu stabilizační vrstvy.

Stabilizace střešních skladeb se běžně realizuje následujícími způsoby:

• násyp z praného těženého kameniva - zrnitost se volí podle tloušťky vrstvy: 40 mm: 8 – 16, 50 mm: 16 – 32, 100 mm: 16 – 32 a 32 – 64,

• dlažba na podložkách - doporučují se dlaždice od 400 x 400 mm určené pro pokládku na podložky,

• dlažba do pískového nebo štěrkového lože,

• pěstebné souvrství vegetační střechy.

Pro určení dimenze stabilizační vrstvy lze vycházet z  tabulek 29, 30, 31. Pro použití platí podmínky:

• sklon střechy do 5°,

• kategorie terénu II, III, IV,

• sklon okolního terénu max 5%,

• obdélníkový nebo čtvercový půdorysný tvar budovy,

• v okolí posuzované budovy se nenachází výrazně vyšší budova,

• skladba střechy i její obvod musí být vzduchotěsné.

Tab. 2.3.1-11 – Toušťka vrstvy kameniva 16-32 (sypná hmotnost 1300 kg/m³)

Oblast plochy, okraje a rohu viz 3.1.1.

Tab. 2.3.1-12 – Toušťka vrstvy kameniva 32-64 (sypná hmotnost 1500 kg/m³)

Oblast plochy, okraje a rohu viz výše.

Na střechách s nízkou atikou doporučujeme v okrajové oblasti zvážit riziko vodorovného transportu kameniva větrem a případně nahradit kamenivo dlažbou.

Doporučuje se, aby hydroizolace pod stabilizačními násypy byly odolné proti prorůstání kořenů.

Tab. 2.3.1-13 – Počet vrstev betonové dlažby 400x400x50 mm

Oblast plochy, okraje a rohu viz výše.

Dlaždice se pokládají vždy na celou plochu střechy. Vrstvy dlaždic mezi sebou musí být vhodně spojeny.

6.1.1 Tepelná technika

Výpočet součinitele prostupu tepla podlahy se podle ČSN 73 0540-4 uvažuje bez vlivu zeminy. V případě, že je ve skladbě

podlahy zabudované vytápění, do hodnoty součinitele prostupu tepla se započítávají pouze vrstvy od roviny, ve které je umístěno vytápění, směrem k zemině do exteriéru. Použití tepelné izolace s tloušťkou odpovídající požadované hodnotě součinitele prostupu tepla dle ČSN 73 0540-2 obvykle postačuje pouze pro splnění požadavků na konstrukce dle vyhlášky 268/2009 Sb. Použití tepelné izolace s tloušťkou odpovídající doporučené hodnotě součinitele prostupu tepla dle ČSN 73 0540-2 vytváří také předpoklad pro splnění požadavků na energetickou náročnost budov dle vyhlášky 78/2013 Sb. a zákona 406/2000 Sb. Skladby podlah jsou tepelnětechnicky posouzené v ploše, u konkrétních detailů vždy doporučujeme ověření funkce podrobným 2D (3D) tepelnětechnickým posouzením.

U skladeb podlah se oproti jiným konstrukcím sleduje také pokles dotykové teploty podlahy dle ČSN 73 0540-4, a to na základě

tepelné jímavosti podlahy a vnitřní povrchové teploty podlahy. Pro podlahy na zemině se teplota přilehlého prostředí uvažuje stejná jako průměrná roční teplota vnějšího vzduchu, která je v běžně užívaných místech v ČR 5 °C. Pro podlahy s podlahovým vytápěním se pokles dotykové teploty podlahy Δθ10 stanovuje a ověřuje pro vnitřní povrchovou teplotu podlahy θsi stanovenou bez vlivu vytápění při návrhové teplotě přilehlého prostředí odpovídající návrhové teplotě venkovního vzduchu na začátku nebo na konci topného období θe = 13 °C. Požadavek na splnění poklesu dotykové teploty je vyžadován i vyhláškou 268/2009 Sb. O technických požadavcích na stavby § 21, podle které podlahové konstrukce musí splňovat požadavky na tepelnětechnické vlastnosti v ustáleném a neustáleném teplotním stavu včetně poklesu dotykové teploty podlahy.

TAB. 6.1.1 – 1 POŽADAVKY NA KATEGORIE PODLAH PODLE POKLESU DOTYKOVÉ TEPLOTY DLE ČSN 73 0540-4

Tepelná izolace musí celou svojí plochou doléhat k podkladu pro rovnoměrný přenos užitného zatížení odpovídající typu provozu do dalších podkladních vrstev (stropní konstrukce, železobetonová podkladní deska). Mezní odchylka povrchu podkladu s ohledem na navazující pokládku tepelněizolační vrstvy má činit max. 5 mm / 2 m.

Při nedodržení výše uvedeného požadavku na mezní odchylku povrchu a celoplošné podepření tepelné izolace způsobené např. spoji od asfaltový pásů, je nutné provést vyrovnání povrchu podkladu např. betonovým potěrem nebo nivelační stěrkou. Materiálová báze tepelně izolační vrstvy ve skladbě se volí dle požadavků, které jsou na ni kladeny (pevnost v tlaku, akustické požadavky).

TAB. 6.1.1 – 2 POUŽITÍ TEPELNĚIZOLAČNÍ VRSTVY PODLE UŽITNÉHO ZATÍŽENÍ DLE ČSN EN 1991-1-1

Poznámka 1: V národní příloze mohou být uvedeny podkategorie ke kategoriím A, B, C1 až C5, D1 a D2.

Poznámka 2: V závislosti na předpokládaném účelu používání mohou být plochy z kategorie C5 na základě rozhodnutí investora a/nebo podle národní přílohy zařazeny do kategorie C2, C3 nebo C4.

Poznámka 3: Zejména pro kategorie C4 a C5 je nutno uvažovat i dynamické účinky viz ČSN EN 1991-1-1 bod 6.3. Kategorie E viz ČSN EN 1991-1-1 tabulka 6.3.

6.1.2 Podlahové vytápění

Pro uložení trubek podlahového vytápění se s výhodou využívají systémové desky pro podlahové topení, např. DEKPERIMETER PV-NR 75. Desky pro podlahové vytápění se kladou v ploše na sraz bez mezer a po obvodě místnosti musí těsně doléhat k dilatační pásce umístěné na navazující konstrukci. Rozvody podlahového vytápění se postupně vkládají mezi nopy systémové desky. Potrubí je následně k deskám připevněno plastovými přichytkami ve tvaru U. Vhodným typem rozvodů podlahového vytápění je například potrubí s vrstvenou stěnou na bázi polyetylenu a hliníku o vnějším průměru potrubí ≤ 18 mm. Všechny vytápěné plochy, kde je provedeno podlahové vytápění, musí být před pokládkou nášlapné vrstvy vyhřáty na teplotu 15–18 °C a musí proběhnout hydraulické vyregulování jednotlivých topných okruhů. K prvnímu zahřátí dochází při teplotě náběhové vody v podlahovém vytápění 25 °C a každý následující den je zvýšena teplota vody o 5 °C, přičemž maximální teplota vody při zahřívání podlahy by neměla přesáhnout 45 °C. Teprve po pozvolném vychladnutí podlahy, které je nutné pro zabránění odtržení trubky od betonu a zhoršení výkonu podlahového vytápění, je možné přistoupit k pokládce nášlapné vrstvy. Z hygienických a zdravotních důvodů nesmí teplota povrchu nášlapné vrstvy překročit 28 °C.

6.1.3 Roznášecí potěry

Roznášecí lité anhydritové potěry

U anhydritového potěru je nutné dodržovat pravidla pro řešení dilatačních, respektive smršťovacích spár. V ploše se umísťují spáry tak, aby nevznikaly dilatační celky větší jak 200 m2, dále v místech dilatací konstrukcí, změny tloušťky roznášecí vrstvy, ve dveřních otvorech. Roznášecí anhydritový potěr při změně tvaru a směru místnosti (např. místnosti s dispozicí ve tvaru L a U je nutné dělit na menší pravidelné dilatační celky). Délka dilatačního celku podlahy nemá být větší jak trojnásobek kratšího rozměru tohoto celku. Dilatace jsou prováděny i mezi vytápěnými a nevytápěnými částmi roznášecí vrstvy a u místností, kde hrozí nerovnoměrné ohřívání podlahy od oslunění. V takových případech potěr dilatujeme po 20 m2. Spáry musí mít stejnou šířku na celou tloušťku roznášecího anhydritového potěru. V místě styku roznášecího anhydritového potěru a styku

systémové desky podlahového vytápění s přiléhajícími konstrukcemi (stěna, sloup, prostupy apod.) je nutné provést průběžnou dilatační spáru, a to přes obě vrstvy. Dilatační spáru je možné provést pásem např. z vypěněného polyetylenu tloušťky 10 mm připevněného k přiléhajícím konstrukcím. Minimální tloušťka anhydritového potěru nad vedením podlahového vytápění musí činit 45 mm.

Roznášecí cementové potěry ze zavlhlé směsi

V roznášecí betonové mazanině je nutné dodržovat pravidla pro řešení dilatačních respektive smršťovacích spár. V ploše se umísťují spáry tak, aby nevznikaly dilatační celky větší jak 6×6 m, dále v místech dilatací konstrukcí, změny tloušťky roznášecí betonové mazaniny, ve dveřních otvorech. Roznášecí betonovou mazaninu při změně tvaru a směru místnosti (např. místnosti s dispozicí ve tvaru L a U je nutné dělit na menší pravidelné dilatační celky). Délka dilatačního celku podlahy nemá být větší jak trojnásobek kratšího rozměru tohoto celku.

Spáry musí mít stejnou šířku na celou tloušťku roznášecí betonové mazaniny. V místě styku roznášecí betonové mazaniny a styku systémové desky podlahového vytápění s přiléhajícími konstrukcemi (stěna, sloup, prostupy apod.) je nutné provést průběžnou dilatační spáru, a to přes obě vrstvy. Dilatační spáru je možné provést páskem např. z vypěněného polyetylenu tloušťky 10 mm připevněného k přiléhajícím konstrukcím. Minimální tloušťka betonové mazaniny nad vedením podlahového vytápění musí činit 50 mm. Pro zlepšení zpracovatelnosti doporučujeme přidat do roznášecí betonové mazaniny superplastifikační přísadu např. MAPEFLUID N200.

Roznášecí lité cementové potěry

Při realizaci litého cementového potěru je nutné dodržovat pravidla pro řešení dilatačních, respektive smršťovacích spár. V ploše se umísťují spáry tak, aby nevznikaly dilatační celky větší jak 40 m2, dále v místech dilatací konstrukcí, změny tloušťky roznášecí betonové mazaniny, ve dveřních otvorech. Při změně tvaru a směru místnosti (např. místnosti s dispozicí ve tvaru L a U je nutné dělit na menší pravidelné dilatační celky). Délka dilatačního celku podlahy nemá být větší jak trojnásobek kratšího rozměru tohoto celku. Dilatace jsou prováděny i mezi vytápěnými a nevytápěnými částmi roznášecí vrstvy a u místností, kde hrozí nerovnoměrné ohřívání podlahy od oslunění. V takových případech potěr dilatujeme po 20 m2. Dilatační spáry musí mít stejnou šířku na celou tloušťku roznášecího cementového litého potěru. V místě styku cementového litého potěru a styku systémové desky podlahového vytápění s přiléhajícími konstrukcemi (stěna, sloup, prostupy apod.) je nutné provést průběžnou dilatační spáru, a to přes obě vrstvy. Dilatační spáru je možné provést páskem, např. z vypěněného polyetylenu tloušťky 10 mm připevněného k přiléhajícím konstrukcím. Minimální tloušťka roznášecí vrstvy musí být min. 50 mm.

U vytápěných potěrů zatížených do 2 kN/m2 musí být nad horním lícem trubky podlahového vytápění min. 40 mm potěru, při vyšším zatížení se tloušťka vrstvy nad vytápěním rovná výšce potěru jako pro plovoucí potěr, tzn. min. 50 mm.

6.2.1 Příprava podkladu pro nášlapné systémy podlah

Podkladní vrstvy pod nášlapné vrstvy se vytvářejí obvykle z podlahových potěrů nebo z vhodných stavebních desek, u kterých plošné zatížení podlahy nepřesahuje 5,0 kN/m². Při zatížení podlahy přesahujícím 5,0 kN/m² je nutné vrstvy podlahy navrhnout na základě statického výpočtu.

 6.2.2 Podlahové potěry

Výrobky pro podlahové potěry musí odpovídat požadavkům ČSN EN 13 813. Mechanické vlastnosti těchto výrobků se hodnotí zejména podle pevnosti v tahu za ohybu, podle ní se zatřiďují do pevnostních tříd. Pro kontrolní zkoušky cementových potěrů lze použít i odtrhové zkoušky, které stanoví pevnost v tahu povrchových vrstev (Tab. 6.2.2 – 1).

TAB. 6.2.2 – 1 PEVNOSTNÍ TŘÍDY ZATVRDLÝCH POTĚROVÝCH MATERIÁLŮ

Pro nevyztužené plovoucí podlahové potěry se předepisují minimální tloušťky. V Tab. 6.2.2 – 2 jsou uvedeny minimální tloušťky nevyztužených cementových a anhydritových plovoucích potěrů při stlačitelnosti podkladních vrstev ≤ 3 mm, v závislosti na jejich výpočtovém zatížení. Při plošném zatížení ≤ 3,0 kN/m² a bodovém zatížení ≤ 2,0 kN lze hodnoty tloušťky vrstvy potěru uvedené v Tab. 6.2.2 – 2 použít i pokud je stlačitelnost podkladních vrstev ≤ 5 mm. Při plošném zatížení ≤ 2,0 kN/m² a stlačitelnosti podkladních vrstev ≤ 10 mm je třeba hodnoty tloušťky vrstvy potěru uvedené v Tab. 6.2.2 – 2 zvětšit o 5 mm.

TAB. 6.2.2 – 2 MINIMÁLNÍ TLOUŠŤKY NEVYZTUŽENÝCH CEMENTOVÝCH A ANHYDRITOVÝCH PLOVOUCÍCH POTĚRŮ V ZÁVISLOSTI NA JEJICH VÝPOČTOVÉM ZATÍŽENÍ

Poznámky k použitelnosti tabulky:

Při návrhu podlahové konstrukce musí být vzato v úvahu maximální zatížení působící na podlahu po celou dobu životnosti podlahy, včetně doby výstavby budovy. Minimální půdorysná velikost bodu je čtverec 25×25 mm nebo kruh o průměru 32 mm. Při větším zatížení, atypickém zatížení nebo při větší stlačitelnosti podkladních vrstev musí být vrstva plovoucího potěru navržena na základě statického výpočtu. Potěry o menší tloušťce (např. vyztužené) mohou být provedeny, pokud se jejich statická spolehlivost prokáže statickým výpočtem. Tloušťka roznášecích plovoucích potěrů neuvažuje s dynamickým zatížením podlahy.

6.2.3 Mechanické vlastnosti podkladních vrstev

Požadavky na pevnost v tahu povrchových vrstev podkladu musí být stanoveny v návrhu podlahy podle typu nášlapné vrstvy a podle namáhání povrchu podlahy. Doporučují se hodnoty uvedené v Tab. 6.2.3 – 1. Pevnost v tahu povrchových vrstev se zkouší a vyhodnocuje postupem „B“ podle ČSN 73 6242, příloha B. Ve výpočtu pevnosti se uvažuje skutečný půdorysný rozměr lomové plochy. Při využití této zkoušky pro hodnocení kvality cementového potěru je třeba ve zkušebním místě odbrousit povrch potěru.

TAB. 6.2.3 – 1 DOPORUČENÉ PEVNOSTI V TAHU POVRCHOVÝCH VRSTEV PODLAHOVÝCH POTĚRŮ

Pevnost v tahu povrchových vrstev potěrů

Pevnost v tahu povrchových vrstev betonu, který je podkladem pro kotvené potěry (soudržné s podkladem)

Požadavky

Pro bezpečnost pohybu v budovách musí podlahy splňovat požadavky na skluznost. Požadavky stanovuje ČSN 74 4505:2012 Podlahy – Společná ustanovení, ČSN 73 4130:2010 Schodiště a šikmé rampy – Základní požadavky a vyhlášky 268/2009 Sb. a 398/2009 Sb.

Při návrhu nášlapné vrstvy je nutné zohlednit vliv vlhkosti a znečištění povrchu nášlapné vrstvy. Zvláště u veřejných prostorů je nutné navrhovat u vstupu do objektu čisticí zóny. Aby se předešlo pádům následkem zakopnutí a uklouznutí, musí mít stavba v komunikačních oblastech rovný povrch bez náhlých malých nerovností, změn skluznosti nebo malých překážek. Požadavky na skluznost podlah ve speciálních provozech jsou uvedeny ve specializovaných normách.

TAB. 6.3 – 1 POŽADAVKY NA SKLUZNOST PODLAHY DLE ČSN 74 4505:2012. PŘI NÁVRHU MUSÍ BÝT SPLNĚN VŽDY JEDEN Z UVEDENÝCH POŽADAVKŮ.

* V případě, že tyto povrchy nejsou chráněny před deštěm a sněhem, musí být požadavky splněny i při mokrém povrchu.

TAB. 6.3 – 2 POŽADAVKY NA SKLUZNOST PODLAHY SCHODIŠŤ, PODEST A ŠIKMÝCH RAMP DLE ČSN 734130:2018. PŘI NÁVRHU MUSÍ BÝT SPLNĚN VŽDY JEDEN Z UVEDENÝCH POŽADAVKŮ.

α je úhel sklonu povrchu. Norma se vztahuje na schodiště, podesty a rampy v interiéru i v exteriéru. Požadavky se porovnají s výsledky zkoušek za sucha či za mokra podle předpokládaného výskytu vody na schodištích, podestách a rampách.

Parametry skluznosti nášlapných vrstev

Deklarovaný parametr skluznosti závisí na typu výrobku pro nášlapnou vrstvu. Následující tabulka uvádí harmonizované a zkušební normy a deklarované parametry skluznosti pro nejčastěji využívané výrobky nášlapných vrstev podlah. Parametry skluznosti uvádějí výrobci v technických podkladech.

TAB. 6.3 – 3 ZPŮSOBY UVÁDĚNÍ SKLUZNOSTI PRO UVEDENÉ TYPY NÁŠLAPNÝCH VRSTEV

Zásady pro kontrolu kvality a přípravu podkladu spolu s pomůckou pro výběr vhodných řešení nášlapné vrstvy jsou uvedeny v katalogu Podlahy DEK.

Navrhuje se podle ČSN 73 0601:2019. Ochrana staveb proti radonu musí zajistit, aby koncentrace radonu v každé místnosti pobytového prostoru stanovená průkazným měřením nepřekročila při návrhové hodnotě intenzity větrání návrhovou hodnotu koncentrace radonu. Pobytovým prostorem jsou obytné místnosti určené k trvalému bydlení s podlahovou plochou alespoň 8 m2 a pobytové místnosti, které svou polohou, velikostí a stavebním uspořádáním splňují požadavky k tomu, aby se v nich zdržovaly osoby (např. kanceláře, dílny, ordinace, pokoje v hotelích a ubytovnách, sály kin apod.).

Nové stavby s intenzitou větrání nepřevyšující 0,6 h^-1 (přirozené nebo nucené větrání)

U nových staveb s pobytovými prostory v kontaktních podlažích s intenzitou větrání nepřevyšující 0,6 h^-1 se ochrana proti radonu z podloží řeší provedením celistvé protiradonové izolace s plynotěsně provedenými spoji a prostupy.

Protiradonová izolace se kombinuje s dalším opatřením, např. instalací větracího systému podloží pod objektem, při některé z těchto okolností:

• pod stavbou je vytvořena vrstva o vysoké propustnosti o tloušťce větší než 50 mm,

• součástí kontaktní konstrukce je podlahové vytápění,

• vysoký radonový index stavby.

Kombinace opatření se doporučuje i v dalších případech. Např. když lze očekávat riziko budoucího porušení protiradonové izolace nebo u výstavby v pasivním a lepším energetickém standardu.

Nové stavby s intenzitou větrání vyšší než 0,6 h^-1 (nucené větrání)

U nových staveb s pobytovými prostory v kontaktních podlažích s intenzitou větrání vyšší než 0,6 h^-1 se ochrana proti radonu z podloží řeší provedením celistvé povlakové hydroizolace s vodotěsně provedenými spoji a prostupy. Hydroizolaci není nutné dimenzovat z hlediska pronikání radonu.

Protiradonová izolace se kombinuje s dalším opatřením, např. instalací větracího systému podloží pod objektem, při některé z těchto okolností:

• pod stavbou je vytvořena vrstva o vysoké propustnosti o tloušťce větší než 50 mm,

• součástí kontaktní konstrukce je podlahové vytápění,

• návrhová hodnota koncentrace radonu v půdním vzduchu  překračuje:

•   200 kBq/m3 pro podloží o nízké plynopropustnosti,
•   140 kBq/m3 pro podloží o střední plynopropustnosti,
•   60 kBq/m3 pro podloží o vysoké plynopropustnosti.

Nové halové stavby pro výrobu a skladování

Nové halové stavby s pobytovým prostorem o světlé výšce menší než 5 m se chrání výše uvedenými způsoby. Nové halové stavby s pobytovým prostorem o světlé výšce větší než 5 m, určeným pro výrobu a skladování, se chrání provedením celistvé povlakové hydroizolace s vodotěsně provedenými spoji a prostupy. Hydroizolaci není nutné dimenzovat z hlediska pronikání radonu. Protiradonová izolace se kombinuje s dalším opatřením, např. instalací větracího systému podloží pod objektem nebo nuceným větráním vnitřního vzduchu (u půdorysně rozsáhlých hal se navrhuje přednostně), pokud návrhová hodnota koncentrace radonu v půdním vzduchu překračuje:

•   200 kBq/m³ pro podloží o nízké plynopropustnosti,
•   140 kBq/m³ pro podloží o střední plynopropustnosti,
•   60 kBq/m³ pro podloží o vysoké plynopropustnosti.

Nové stavby bez pobytového prostoru v kontaktním podlaží

Nové stavby, v jejichž kontaktních podlažích se nenachází pobytové prostory, se chrání provedením celistvé povlakové hydroizolace s vodotěsně provedenými spoji a prostupy nebo provedením spodní stavby jako vodotěsné železobetonové konstrukce. Hydroizolaci ani železobetonovou konstrukci není nutné dimenzovat z hlediska pronikání radonu a ani kombinovat s dalšími opatřeními, pokud jsou splněny všechny následující podmínky:

• ve všech místech kontaktního podlaží se zajistí spolehlivá intenzita větrání,

• stropní konstrukce nad kontaktním podlažím, včetně prostupů, se provede vzduchotěsně,

• vstupy do kontaktních podlaží z ostatních podlaží se opatří dveřmi v těsném provedení a s automatickým zavíráním.

Typickým příkladem pro tuto kategorii staveb jsou bytové či administrativní objekty s hromadnými garážemi v nejnižším (kontaktním) podlaží.

Změny stávajících staveb (rekonstrukce)

Jsou-li prováděny v objektu stavební úpravy, které mohou ovlivnit koncentraci radonu v interiéru (zasahují do kontaktních konstrukcí, mění vzduchotěsnost obálky budovy, mění způsob užívání stavby apod.), musí být provedena taková opatření, která zamezí vzrůstu koncentrace radonu v pobytovém prostoru stavby.

Příklady vhodných opatření

• utěsnění významných cest radonu z podloží do interiéru (trhliny, prostupy, šachty),

• zvýšení přirozené intenzity větrání,

• utěsnění stropní konstrukce nad kontaktním podlažím bez pobytového prostoru,

• instalace jednoduchých větracích systémů podloží,

• instalace nuceného větrání zvyšujícího intenzitu větrání pobytového prostoru,

• výměna kontaktních konstrukcí.

V případě, že budou v objektu vyměněny kontaktní konstrukce, navrhují se nové kontaktní konstrukce obdobně jako u nových staveb.

Dimenzování protiradonové izolace

Protiradonová izolace se dimenzuje na základě znalosti radonového odporu konkrétního izolačního výrobku. Radonový odpor vyjadřuje schopnost výrobku omezovat difuzi radonu. Jedná se tedy o charakteristiku výrobku. Radonový odpor lze také dopočítat  na základě znalosti hodnoty součinitele difuze radonu.

Radonový odpor protiradonové izolace musí být větší než minimální radonový odpor. Hodnoty minimálních radonových odporů lze pro uvedené případy a při splnění konkrétních podmínek převzít  z následující tabulky.

Podmínky pro použití uvedené tabulky:

• nepodsklepený objekt s pobytovým prostorem v kontaktním podlaží,

• izolace proti radonu v úrovni navazujícího upraveného terénu nebo výše,

• návrhová hodnota intenzity větrání není větší než 0,6 h^-1,

• světlá výška pobytového prostoru je větší než 2,5 m a zároveň není větší než 2,8 m,

• návrhová hodnota koncentrace radonu (OAR) v půdním vzduchu nepřesahuje:

•   200 kBq/m³ pro podloží o nízké plynopropustnosti,
•   140 kBq/m³ pro podloží o střední plynopropustnosti,
•   60 kBq/m³ pro podloží o vysoké plynopropustnosti.

Pro přesný návrh protiradonových opatření včetně dimenzování protiradonové izolace lze použít aplikaci ANTIRADON na www.deksoft.eu.

 TAB. 7.1 – 1 RADONOVÝ ODPOR VÝROBKŮ STAVEBNIN DEK

POZNÁMKA: Při kombinaci více vrstev materiálů (např. asfaltových pásů) nelze jejich dílčí radonové odpory sčítat prostým součtem. Radonový odpor protiradonové izolace musí být větší než minimální radonový odpor. Hodnoty minimálních radonových odporů lze pro uvedené případy a při splnění konkrétních podmínek převzít z následující tabulky.

 TAB. 7.1 – 2 ORIENTAČNÍ NÁVRH PROTIRADONOVÉ IZOLACE

POZNÁMKA: Pro mezilehlé hodnoty intenzity větrání se minimální radonový odpor určí lineární interpolací. Referenční úroveň podle vyhlášky č. 422/2016 Sb. činí u novostaveb 300 Bq.m^-3. U novostaveb se doporučuje volit návrhovou hodnotu v intervalu 100–200 Bq.m^-3.