Vzdělávací centrum

Umisťování elektroinstalací v bytech a rodinných domech

V článku se zaměříme především na zásady pro umísťování kabelových rozvodů a elektrických zařízení v bytech a rodinných domech.

Základní normou pro návrh uložení kabelového vedení ve stavbách je ČSN 33 2130 ed. 3. Uložení elektrických vedení do země, podlahy a stropu řeší ČSN 33 2000-5-51 ed. 2. Samostatnou instalaci kabelového vedení ve stavbě musí provádět osoba způsobilá dle Vyhlášky č. 50/1978 Sb. s odpovídajícím paragrafem.

Všechna kabelová vedení se v bytech zásadně ukládají jako skrytá, tzn. uložená např. pod omítkou. Povrchově uložené kabelové vedení v liště také považujeme za skryté, nicméně toto řešení je vhodné spíše při dodatečné montáži nebo při rekonstrukcích bytů v panelovém domě, kde není možné provádět horizontální drážkování pro uložení kabeláže. Uložení vedení na povrchu je možné provádět pouze v nebytových prostorech (např. technické místnosti přístupné odborné obsluze, atd.) a dle normy také při dodatečné montáži, nicméně toto řešení se nedoporučuje a vždy je vhodné vedení uložit alespoň do lišty a ochránit proti případnému mechanickému poškození.

Dále je také nutné při kladení elektrických vedení vždy dodržovat předepsanou vzdálenost od vnější ochrany před bleskem (hromosvodu). Minimální vzdálenost elektrické izolace musí předepsat projekt hromosvodu dle ČSN EN 62 305. Při nedodržení této vzdálenosti i přes zdivo hrozí v případě úderu blesku přeskok z hromosvodu na vnitřní vedení a zavlečení nebezpečného potenciálu blesku do stavby. V takovém případě by byla vnitřní ochrana proti přepětí neúčinná.

Elektrická vedení ve zdi se vždy instalují vodorovně nebo svisle do středu instalačních zón definovaných normou ČSN 33 2130 ed. 3. Tato norma rozlišuje instalační zóny pro běžné místnosti a pro místnosti s pracovní deskou jako jsou kuchyně, dílny nebo byty pro osoby s pohybovým postižením.

Pokud jsou vedení ukládána mimo definované instalační zóny, musí být uložena v prefabrikovaných stěnových dílcích nebo v trubkách, kdy jejich krycí vrstva je minimálně 60 mm.

Na obrázku 1 jsou zobrazeny zóny v běžných místnostech. Vodorovné zóny o šířce 300 mm ZV-d (dolní) a ZV-h (horní) jsou umístěny 150 – 450 mm (střed 300 mm) nad definitivní podlahou a pod stropem.

Svislé instalační zóny o šířce 200 mm jsou vždy vedeny od definitivní podlahy až po strop. Označují se jako ZS-r (rohová), ZS-o (okenní) a ZS-d (dveřní) a jsou umístěny 100 – 300 mm (střed 150 mm) od rohu místnosti a okenního či dveřního otvoru hrubé stavby. Pro jednokřídlé dveře platí, že svislá instalační zóna je pouze na straně zámku.

Obr. 1 - Zóny po umísťování elektroinstalačních kabelů v běžných místnostech (převzato z normy ČSN 33 2130 ed. 3)

Na obrázku 2 níže je vymezení instalačních zón v místnostech s pracovní deskou, kde je definována dodatečná vodorovná instalační zóna ve výšce 600 – 1 200 mm nad definitivní podlahou. Spínače a zásuvky umístěné v této zóně musí být minimálně 500 mm od rohu místnosti.

Obr. 2 - Zóny po umísťování elektroinstalačních kabelů v místnostech s pracovní deskou (převzato z normy ČSN 33 2130 ed. 3)

Do výše definovaných zón se přednostně umisťují zásuvky, spínače a vývody např. pro pevné připojení spotřebičů. U dveří ve svislé instalační zóně ZS-d se přednostně umisťují spínače tak, aby jejich střed byl 1 050 mm nad definitivní podlahou. Zásuvky a spínače umístěné nad pracovní plochou se umisťují ve výšce 1 150 mm nad definitivní podlahou. Pokud je nutné spínače, zásuvky či vývody umístit mimo vyhrazené instalační zóny, elektrické rozvody jsou vedeny svislým odbočením od nejbližší definované vodorovné instalační zóny. Spínače se přednostně umisťují na straně zámku dveří, nikoli na straně pantů, kde by je zakrývalo křídlo dveří.

Nabízí se otázka, proč je vlastně nutné výše definované zóny dodržovat? Hlavním důvodem je ochrana rozvodů před poškozením a bezpečnost těch, kteří stavbu kompletují. Zejména v koupelně, kde dle normy musí být vedení, byť v ochranných zónách, uloženo min. 50 mm pod povrchem a na povrchu je obvykle obklad, se na běžné detektory kovů, napětí nebo elektrických vedení nelze spolehnout. Pokud při následné instalaci nábytku (zavěšení skříněk, zrcadla, atd.) dojde k navrtání kabelového vedení, ve většině případů dojde případů ke zkratu, vodivému spojení fáze s vrtačkou a případná oprava vyžadující odsekat obklad a omítku a dostat se k porušenému kabelovému vedení, je zvlášť náročná. A to předpokládáme, že madlo vrtačky je z izolačního materiálu, takže se snad nikomu nic nestane. Jinak budeme mít mnohem větší problém. Při opravě se spoj přerušeného kabelu musí umístit tak, aby byl vždy přístupný (např. při revizi, opravě, atd.). Měl by proto být v instalační krabici s víčkem, které může narušit vzhled místnosti, nebo se tento spoj dostane do ochranné zóny a následně nebude splňovat krytí proti vodě a vlhkosti.

Elektrická zařízení (např. svítidla), spínače či zásuvky v koupelnách se musí umístit v souladu s normou ČSN 33 2000-7-701 ed. 2. Kolem vany jsou definovány ochranné zóny, které jsou vyobrazeny na obrázku 3.
V zóně 0 nelze umisťovat žádné vypínače, zásuvky či jiná elektrická zařízení. Výjimkou mohou být speciálně pevně připojená zařízení napájená bezpečným nízkým napětím (AC 12 V/DC 30 V) v krytí minimálně IP X7, která jsou výrobcem určena k umístění v této zóně (např. osvětlení vířivé vany).
Přímo nad vanou a v prostoru pod ní je definována zóna 1. Lze do ní umístit pouze napájení vířivé vany, sprchová čerpadla, a zařízení napájená bezpečným nízkým napětím (max. AC 25 V/DC 50 V) jako například ventilátory. Zařízení v této zóně musí mít krytí minimálně IP X4 respektive minimálně IP X5, pokud může dojít k přímému ostřiku sprchou. Do zóny 2 lze umístit ventilátory nebo jiná v normě vyjmenovaná elektrická zařízení napájená běžným síťovým napájením 230 V AC, pokud splňují krytí alespoň IP X4. Běžné zásuvky na 230 V nelze v žádné z vymezených zón umisťovat.

Obr. 3 - Ochranné zóny kolem vany

Umístění elektrických zařízení v dosahu umyvadla v koupelně či dřezu v kuchyni musí splňovat požadavky na elektrická zařízení v umývacím prostoru předepsané normou ČSN 33 2130 ed. 3. Umývací prostor je půdorysně vymezený šířkou a hloubkou umyvadla či dřezu. Jeho výška je 2 550 mm nebo ke stropu.

Svítidla v umývacím prostoru musí být umístěna do výšky alespoň 1 800 mm a jejich tělo musí být z trvanlivého izolantu. Pokud jsou umístěna níže, musí být opatřena nárazuvzdorným krytem a musí mít krytí alespoň IP X1. Nikdy však nesmí být dolní okraj svítidla umístěný níže než 400 mm nad horním okrajem dřezu či umyvadla. Zásuvky a spínače (vypínače), pokud jsou umisťovány alespoň ve výšce 1 200 mm nad definitivní podlahou, mohou být svým nejbližším okrajem umístěny s hranou umývacího prostoru. Pokud jsou však umístěny níže, musí být svým nejbližším okrajem umístěny minimálně 200 mm od hrany umývacího prostoru. Svítidla, spínače či zásuvky se mohou umístit do umývacího prostoru také jako součást zrcadla nebo skříňky, pokud pro ně bylo vydáno odpovídající prohlášení o shodě. Elektrická zařízení mohou být přímo určená výrobcem do umývacího prostoru (např. elektrické ohřívače), nicméně jejich přívod musí vždy splňovat požadavky kladené na umístění zásuvek a spínačů.

Obr. 4 - Umývací prostor

Na obrázku 5 je zachycena jedna z častých chyb. Průtokový ohřívač je sice výrobcem určen k umístění do umývacího prostoru. Podle normy ho tam tedy umístit lze, ale jeho přívod s vidlicí v žádném případě. V posuzovaném případě je přívod ohřívače připojený do zásuvky, která je umístěna přímo nad dřezem. Do zásuvky je dále také zapojena varná konvice a mikrovlnná trouba. Nejedná se pouze o chybné, život ohrožující umístění, nýbrž také o nadměrné zatížení připojené k této zásuvce. Běžná zásuvka je jištěna 16 A, což odpovídá maximálnímu zatížení 3 680 W. Na vyfotografovanou zásuvku je připojena rychlovarná konvice o příkonu cca 2 000 W, průtokový ohřívač s příkonem 1 500 - 3 500 W a mikrovlnná trouba 700 – 1 750 W, celkem tedy nárazové zatížení až 7 250 W, které by vyžadovalo jištění 32 A. Tomu nebudou odpovídat ani průřezy vodičů a je možné, že ani hlavní jistič nebude tak silný. Nebude v pořádku ani koordinace jištění (odstupňování jmenovitých proudů navazujících jističů). Hlavní ale je, že zásuvky smí být jištěny dle normy jističem nejvýše 16 A a na tento proud jsou také dimenzovány a konstruovány. Dle aktuálních norem se navíc jedná o spotřebiče, pro které by měly být zřizovány samostatné obvody. Pokud k tomu přičteme, že při revizi na místě se v bytě zjistily staré dvouvodičové hliníkové rozvody, je jen otázkou času, kdy buď díky velkému nárazovému zatížení a rostoucímu přechodovému odporu (hliník zatížený proudem se výrazně zahřívá a roztahuje, hliníkový vodič se postupně uvolňuje ze svorky) začne tato zásuvka hořet nebo někdo přijde k úrazu neopatrnou „manipulací“ při mytí rukou v blízkosti tří elektrických zařízení a zásuvky.

Pokud by elektroinstalace měla vyhovět současným předpisům, měla by kromě předepsaného umístění zařízení a rozdělení obvodů obsahovat také proudový chránič, který zajišťuje ochranu proti úrazu elektrickým proudem. Jeho instalace však na dvouvodičovém rozvodu není možná.

Obr. 5 - Fotografie umývacího prostoru pořízená při revizi

Autor:
Jindřich Roedl
technik, specialista elektro
DEK a.s.