Vzdělávací centrum

1.     Úvod
2.     Principy návrhu
3.     Postup pro návrh ochrany stavby před nežádoucím působením vody
3.1.  Návrhové namáhání vodou
3.2.  Požadavky
3.3.  Životnost
3.4.  Hydroizolační koncepce
3.4.1. Architektonické, stavební a statické řešení objektu
3.4.2. Výběr hydroizolačních konstrukcí (HK) a opatření
3.5.  Materiálové a konstrukční řešení hydroizolační konstrukce
3.5.1. Účinnost a spolehlivost hydroizolačních konstrukcí
3.5.2. Opravitelnost hydroizolačních konstrukcí
3.5.3. Výběr spolehlivých hydroizolačních konstrukcí
4.     Řešené příklady
4.1.  Příklad 1 - Nepodsklepený RD
4.2.  Příklad 2 - Podsklepený RD
4.3.  Příklad 3 - Částečně podsklepený RD
4.4.  Příklad 4 - RTG v prostorách suterénu nemocnice
5.     Přejímka a kontrola hydroizolačních povlaků
5.1.  Orientační kontrola
5.2.  Objektivní namátková kontrola
5.3.  Objektivní plošná kontrola
6.     Hydroizolační povlaky
6.1.  Hydroizolační vrstva z asfaltových pásů
6.1.1. Použitelnost - dovolené mechanické zatížení povlaků
6.1.2. Konstrukční a materiálové řešení, příklady výrobků
6.1.3. Detaily
6.2.  Hydroizolační vrstva z PVC-P fólií
6.2.1. Použitelnost - dovolené zatížení povlaků
6.2.2. Detaily
6.3.  Hydroizolační konstrukce z PVC-P fólií s možností kontroly a aktivace 
6.3.1. Princip řešení
6.3.2. Diagnostika a těsnění hydroizolačního povlaku ze 2 fólií
7.     Ochrana stavby proti radonu
7.1.  Nové stavby s intenzitou větrání nepřevyšující 0,6 h^-1 (přirozené nebo nucené větrání)
7.2.  Nové stavby s intenzitou větrání vyšší než 0,6 h^-1 (nucené větrání)
7.3.  Nové halové stavby pro výrobu a skladování
7.4.  Nové stavby bez pobytového prostoru v kontaktním podlaží
7.5.  Změny stávajících staveb (rekonstrukce)
7.6.  Dimenzování protiradonové izolace
8.     Snižování hydrofyzikálního namáhání spodní stavby nad hladinou podzemní vody
8.1.  Terminologie
8.2.  Drenáž jako prostředek pro úpravu hydrofyzikálního manáhání a pro zvýšení spolehlivosti hydroizolační ochrany
8.3.  Zásady snížení přítoků vody do zásypu stavební jámy
8.4.  Čisticí a kontrolní a šachtice
8.5.  Likvidace vody z drenáže
8.6.  Údržba drenáže
9.     Sokl fasády
 Použitá literarura

Tato publikace má sloužit jako pomůcka pro navrhování a posuzování konstrukcí a opatření určených k ochraně staveb před nežádoucím působením vody vyskytující se především na povrchu nebo pod povrchem terénu. Principy a zásady uplatňované v této publikaci vycházejí ze směrnice:

ČHIS 01:2013 Hydroizolační technika - Ochrana staveb a konstrukcí před nežádoucím působením vody a vlhkosti.

Směrnice je volně dostupná na www. hydroizolacnispolecnost.cz.

Směrnice podporuje stanovení požadavků na míru ochrany stavby proti vodě, obsahuje zásady pro navrhování hydroizolační koncepce jako souboru architektonického a konstrukčního řešení, hydroizolačních konstrukcí a hydroizolačních opatření určených k zajištění ochrany stavby před nežádoucím působením vody v daných podmínkách. Směrnice předepisuje, jak stanovit návrhové namáhání vodou na základě hodnocení rizik proniknutí vody do stavby. Směrnice zavádí třídění hydroizolačních konstrukcí podle jejich hydroizolační účinnosti a podle spolehlivosti v různém namáhání vodou, umožňuje mezi sebou porovnat hydroizolační konstrukce různých hydroizolačních principů (povlaky, masivní konstrukce, skládané hydroizolace atd.), ale také různé ceny.

Směrnice podporuje návrh ochrany stavby před nežádoucím působením vody prováděný poučeným projektantem - specialistou. Umožňuje předkládat objednateli stavby kvalitní podklady pro rozhodování o volbě vhodného vztahu mezi finanční náročností hydroizolace a výsledným efektem.

Všichni technici společnosti DEK uplatňují zásady této směrnice ve svých návrzích a posudcích.

Tato publikace podporuje výběr konstrukčních řešení DEK.

Cílem úsilí projektanta má být takový návrh ochrany stavby před nežádoucím působením vody, aby po požadovanou dobu byl zajištěn požadovaný stav konstrukcí a vnitřního prostředí při daném namáhání vodou s co nejvyšší spolehlivostí.

Rozhodující vliv na úspěch ochrany stavby před nežádoucím působením vody a vlhkosti má architektonické řešení tvaru budovy a jejího osazení do terénu, navržené využití podzemních prostor a jejich dispoziční řešení, významný je i vliv konstrukčního řešení (členění dilatačních celků, volba základové konstrukce a její propojení se stavbou apod.). Teprve na rozhodnutí a návrhy architekta může navazovat  efektivní volba a návrh hydroizolačních konstrukcí.

V podmínkách tlakové vody nebude mít žádná jednotlivá hydroizolační konstrukce takovou rezervu účinnosti, aby po uplatnění obvyklých rizik neúspěchu bylo její požadované funkce dosaženo s potřebnou spolehlivostí. Proto je nezbytné v podmínkách tlakové vody do hydroizolační koncepce volit více hydroizolačních konstrukcí a opatření.

• stanovit návrhové namáhání vodou a popř. návrhovou hladinu podzemní vody (projektant s hydrogeologem);

• stanovit požadavky na míru ochrany stavby před nežádoucím působením vody a požadovanou životnost stavby nebo její části (investor podporovaný projektantem);

• stanovit okrajové podmínky pro volbu hydroizolačních konstrukcí s dotěsňováním (přístupnost interieru při užívání - investor, přístupnost obvodu stavby - investor a projektant);

• stanovit požadavky na stav chráněných konstrukcí stavby (projektant);

• v architektonickém řešení stavby uplatnit co nejvíce zásad snižujících rizika neúspěchu ochrany stavby před vodou, pak upřesnit namáhání vodou;

• stanovit vhodnou kombinaci hydroizolačních konstrukcí a hydroizolačních opatření (projektant);

• navrhnout materiálové a technologické řešení hydroizolačních konstrukcí a opatření (projektant). 

Tabulka 1 - Základní třídění hydrofyzikálního namáhání

 Okolnosti, které je třeba vzít v úvahu při stanovení návrhové hladiny podzemní vody:

• vedení vody do území liniovými stavbami,

• klimatické cykly v území;

• geologická stavba území, propustnost jednotlivých horninových horizontů;

• historický a stavební vývoj území;

• zamýšlený rozvoj území a změny v tvaru terénu a horninovém profilu;

• rizika úniků technologické vody, zamýšlený způsob realizace stavby;

• propustnost povrchů terénních úprav;

• způsob likvidace srážkové vody v území, na vlastním pozemku a na přilehlých pozemcích;

• tvar území a osazení budovy do terénu;

• kolísání HPV, vazba HPV na blízký říční tok.

Návrhové namáhání vyjadřuje riziko proniknutí vody skrz případný defekt hydroizolační konstrukce a předpokládané množství vody proniklé do stavby. Stanoví se podle objemu vody nebo četnosti výskytu a podle vrstvy, v jaké se voda vyskytuje, viz tabulku 2.

Tabulka 2 - Stanovení návrhového namáhání vodou

Pro klasifikaci požadavků na stav vnitřního prostředí lze použít třídy uvedené v tabulce 3. Třídy by měl stanovit investor.

Tabulka 3 - Třídy požadavků na stav vnitřního prostředí

Pro záznam vůle investora umožnit budoucí dotěsňování hydroizolačních konstrukcí za provozu se použijí třídy ochrany stavby před následnou stavební činností uvedené v tabulce 4.

Tabulka 4 - Třídy ochrany stavby před stavební činností

Projektant má stanovit třídy požadavků na míru ochrany konstrukcí stavby před vodou na základě znalostí o vlivu vody a vlhkosti na únosnost a trvanlivost a funkčnost chráněných stavebních konstrukcí a materiálů, ze kterých jsou materiály vytvořeny. 

Tabulka 5 - Třídy požadavků na stav chráněných konstrukcí

Pro stanovení návrhové životnosti hydroizolační konstrukce je rozhodující, v jaké stavbě je zabudována (viz tabulku kategorií návrhových životností) a jak je opravitelná nebo vyměnitelná.

Tabulka 6 - Volba předpokládané životnosti hydroizolační konstrukce

Tabulka 7 - Stanovení kategorie návrhové životnosti stavby

Pro suterény obvykle platí, že životnost hydroizolační konstrukce musí být shodná s návrhovou životností celé stavby.

Vybrané zásady pro architektonické řešení budovy a pro její osazení do terénu:

• Ke spolehlivosti hydroizolační koncepce přispívá jednoduchý tvar podzemní části budovy a základová spára umístěná v jedné výškové úrovni.

• V podmínkách tlakové vody není vhodné částečné podsklepení, to ztěžuje přístup k případné opravě hydroizolačních konstrukcí a tím zhoršuje spolehlivost hydroizolační koncepce. 

• V podmínkách tlakové vody by neměly být v konstrukci suterénu vytvářeny dilatační spáry. Pokud je jejich návrh nezbytný, nemají být zalomené, nesmí být vedeny kouty nebo rohy půdorysu stavby.

• Pod hladinou podzemní vody nebo v nepropustných zeminách nelze zajistit absolutní spolehlivost ochrany před pronikáním podzemní vody. Proto se do podzemních částí budov pod hladinou podzemní vody nebo v nepropustném prostředí bez odvodnění, v přímém kontaktu vnější obalové konstrukce s okolním horninovým prostředím nemají umísťovat prostory s požadavky P1 a P2.

• Je-li návrhová hladina podzemní vody v malé vzdálenosti nad úrovní základů suterénu, mělo by být upraveno výškové osazení objektu do terénu tak, aby hladina nezasahovala stavbu.

• Podsklepený objekt budovaný pod svahem má být orientován tak, aby tvořil co nejmenší překážku povrchové a vodě stékající po svahu a podpovrchové vodě prosakující po sklonitých a vodu vedoucích vrstvách horninového prostředí (vícekřídlé dispozice nenatáčet otevřenou stranou proti svahu).

• Objekt postavený na jiných než vysoce propustných zeminách na pozemku, kde se likviduje dešťová voda vsakem do zeminy, nemá být podsklepen.

• Osazení stavby, především polohu podlah a vstupů prvního nadzemního podlaží vůči terénu, je nutné přizpůsobit místním klimatickým podmínkám.

• Podsklepené stavby, v jejichž prvním nadzemním podlaží se vyskytují chráněné prostory s požadavkem P1 nebo P2 se doporučuje výškově osadit tak, aby horní povrch nosné konstrukce nad prvním podzemním podlažím byl v úrovni nejméně 150 mm nad nejvyšším bodem upraveného terénu nebo zpevněných ploch v okruhu 1 m kolem objektu. U podsklepených staveb s ostatními chráněnými prostory v prvním nadzemním podlaží se takové výškové osazení doporučuje.

• Nepodsklepené stavby, jejichž podzemní části jsou chráněny proti působení povrchové a podzemní vody a v jejichž prvním nadzemním podlaží se vyskytují chráněné prostory s požadavkem P1 nebo P2, se doporučuje výškově osadit tak, aby vodorovná hydroizolační konstrukce pod prvním nadzemním podlažím byla v úrovni nejméně 150 mm nad nejvyšším bodem upraveného terénu nebo zpevněných ploch v okruhu 1 m kolem objektu.

• Terén nebo zpevněné plochy kolem objektu se musí do vzdálenosti alespoň 1 m od objektu svažovat od objektu a alespoň v tomto rozsahu musí být účinně odvodněn. Sklon terénu nebo zpevněné plochy kolmo k nejbližší stěně objektu má být nejméně 2 %.

• Liniové podzemní stavby, jejichž dno se svažuje ke stavbě, obvykle přivádějí ve svých zásypech vodu k objektu. V takovém případě je třeba navrhnout opatření pro zachycení a odvedení této vody, nebo s takto přiváděnou vodou počítat v namáhání stavby.

• Statické řešení objektů musí být takové, aby v jejich částech pod hladinou vody neprocházela výztuž skrz povlakovou hydroizolaci.

• Doporučuje se neodvodňovat střechy podsklepených objektů na terén v blízkosti stavby.

• Doporučuje se zvážit, zda je suterén zasahující pod hladinu podzemní vody nezbytný.

Tabulka 8 - Doporučené volby účinnosti a spolehlivosti hydroizolačních konstrukcí

¹) NE = neumisťovat chráněný prostor do kontaktu s vodou namáhaným obvodem stavby, viz 7.1.3 Zásada 4.

V tabulce jsou uvedeny nejmenší požadované účinnosti hydroizolačních konstrukcí. Je-li uvedeno více konstrukcí, první je hlavní, druhá pojistná.

Pro popsání hydroizolační účinnosti konstrukce a spolehlivosti, s jakou této účinnosti v daných podmínkách stavby bude dosaženo se provede zatřídění podle tabulek 9 a 10.

Tabulka 9 - Třídy účinnosti hydroizolačních konstrukcí

Tabulka 10 - Třídy spolehlivosti hydroizolačních konstrukcí

Přístupnost hydroizolační konstrukce pro opravu má významný vliv na její spolehlivost.

Tabulka 11 - Třídy přístupnosti hydroizolačních konstrukcí pro opravu (oproti sěrnici ČHIS 01 zjednodušeno)

Příklady hodnocení spolehlivosti hydroizolačních konstrukcí (HK) pro jednotlivá namáhání vodou a jednotlivé případy přístupnosti pro opravu.

Tabulka 12 - Příklady hodnocení hydroizolačních konstrukcí

Zadání, popis stavby:

• samostatně stojící nepodsklepený RD umístěný v rovinatém terénu, předpokládaná horní úroveň hydroizolační konstrukce bude ve výšce 200 mm nad okolním upraveným terénem;

• v 1NP se nachází obytné místnosti;

• podlahová krytina bude provedena z laminátových desek, v podlaze bude umístěna tepelná izolace z pěnového polystyrenu, pod podkladním betonem bude provedena vyrovnávací a roznášecí štěrková vrstva tl. 150 mm;

• dle hydrogeologického průzkumu se nachází maximální hladina HPV cca 3 m pod úrovní základové spáry, cca do 2 m pod PT se nachází jílovitá zemina;

• předpokládá se provedení hydroizolace a) z SBS modifikovaných asfaltových pásů b) z PVC-P fólie.

Tabulka 13 – Řešení příkladu 1

Zadání, popis stavby:

• samostatně stojící podsklepený RD umístěný v rovinatém terénu;

• v 1PP se nachází posilovna;

• podlahová krytina bude provedena z pryžových desek, v podlaze bude umístěna tepelná izolace z pěnového polystyrenu, pod podkladním betonem bude provedena vyrovnávací a roznášecí štěrková vrstva tl. 150 mm;

• dle hydrogeologického průzkumu nebyla hladina podzemní vody do hloubky 8 m zjištěna, cca do 4 m pod PT se nachází jílovitá nepropustná zemina;

• předpokládá se provedení hydroizolace a) z SBS modifikovaných asfaltových pásů b) z PVC-P fólie a zřízení liniové a plošné drenáže kolem stavby.

Tabulka 14 – Řešení příkladu 2

Zadání, popis stavby:

• samostatně stojící částečně podsklepený RD umístěný ve svažitém terénu, stěna mezi podsklepenou a nepodsklepenou částí je uvnitř dispozice;  

• v 1PP se nachází posilovna;

• podlahová krytina bude provedena z pryžových desek, v podlaze bude umístěna tepelná izolace z pěnového polystyrenu, pod podkladním betonem bude provedena vyrovnávací a roznášecí štěrková vrstva tl. 150 mm;

• dle hydrogeologického průzkumu nebyla hladina podzemní vody do hloubky 8 m zjištěna, cca do 4 m pod PT se nachází jílovitá nepropustná zemina;

• předpokládá se provedení hydroizolace z SBS modifikovaných asfaltových pásů.

Návrh a posouzení hydroizolační konstrukce podlahy a svislé stěny po obvodu stavby jsou totožné s příkladem 2. Předmětem příkladu 3 je návrh a posouzení suterénní svislé hydroizolační konstrukce nacházející se na rozhraní nepodsklepené a podsklepené části stavby.

Navržené tvarové řešení stavby není dle 3.4.1 příliš vhodné z hlediska spolehlivosti hydroizolačních konstrukcí, a proto by bylo vhodné zvážit změnu koncepce stavby (např. na podsklepení celého objektu). Následující posouzení vychází ze stavu, že již není možné takové zásahy do stavby udělat.

Tabulka 15 – Řešení příkladu 3, varianta 1

 Tabulka 16 – Řešení příkladu 3, varianta 2

Zadání, popis stavby:

• objekt je součástí velkého areálu budov;

• podzemní část budovy se bude realizovat do zapažené stavební jámy;

• podlaha posledního podlaží se nachází cca 12 m pod UT;

• v suterénu posledního podzemního podlaží se budou nacházet na vodu velmi citlivé prostory RTG a ordinace;

• dle hydrogeologického průzkumu je ustálená hladina vody cca 2 m pod UT.

Tabulka 17 – Řešení příkladu 4 (první návrh, viz obrázek 5)

Možnosti 11a a 11c nejsou dle požadavků investora reálné, byla zvolena var 11b) (viz obr.6). Průlezná chodba (HO1) bude sloužit pro případné opravy vnější hydroizolační konstrukce (HK1), aniž by došlo k přerušení provozu. S ohledem na mechanickou odolnost a možnost dodatečných injektáží ze strany chodby byla zvolena vnější hydroizolační konstrukce (HK1) jako vodonepropustná betonová konstrukce třídy As. Na vnitřním povrchu vodonepropustné konstrukce jsou dle dohody s investorem lokálně přípustné vlhké fleky. Vnitřní hydroizolační konstrukce (HK2) bude tvořena vodonepropustnou povrchovou úpravou provedenou na omítnuté zdivo z cihelných bloků. Dále bude hydroizolační koncepce v patě chodby doplněna o pojistný odvodňovací systém skládající se z kanálků, jímky a ponorného čerpadla (HO1). Toto opatření bude dočasně sloužit pro případné odvedení proniklé vody v případě havárie vnější hydroizolační konstrukce.

 Tabulka 18 – Řešení příkladu 4 (druhý návrh) – vnější konstrukce HK1

 Posouzení vnitřní hydroizolační konstrukce (HK2) nelze provést pomocí tab. 12, která obsahuje pouze vybrané druhy hydroizolačních konstrukcí. Lze ale předpokládat, že vnější povrch bude namáhán maximálně vodou odstřikující a stékající po povrchu (NNV4) při čištění po injektážích HK1. To odpovídá namáhání vnějšího povrchu vnější fasády. Lze tedy očekávat, že navržené řešení, inspirované vnější obvodovou stěnou s vodonepropustnou povrchovou úpravou bude dostatečně spolehlivé.

Výsledky všech provedených zkoušek se doporučuje zaznamenat v protokolech.

Orientační kontrola slouží k posouzení řemeslného provedení hydroizolační konstrukce a k odhalení zjevně vadných nebo poškozených míst. Neslouží k ověření těsnosti hydroizolační konstrukce.

Vizuální kontrola

Zkušený pracovník kontroly posuzuje, zda provedené dílo má obvyklý vzhled. Například u spojů asfaltových pásů se kontroluje, přímost, velikost překrytí, poloha podélných spojů vůči příčným (křížové jsou nepřípustné), rovnoměrnost provedení. U fólií se kontroluje výskyt „škvarků“, rýhy v povrchu fólie apod.

Poznámka:

Vruby a povrchové rýhy jsou přípustné pouze do hloubky 10 % tloušťky fólie, a to v omezeném rozsahu. Mají-li větší rozsah, musí se opravit přeplátováním přídavným kusem fólie.

Vizuální kontrola (plochy) povlaku ze signální fólie

Pro snazší vizuální kontrolu celistvosti plochy fóliové hydroizolace je výhodné využít hydroizolační fólii, která se skládá ze dvou různě barevných vrstev. V případě, že na vnějším povrchu fólie prosvítá barva fólie z  vnitřního povrchu, je nutno místo opravit. 

Jiskrová zkouška

Používá se pro syntetické fólie. Jiskrová zkouška spočívá v tažení elektrody s napětím mezi 30 kV až 40 kV rychlostí asi 10 m/min těsně nad povlakem. V místě poruchy přeskakují mezi elektrodou a podkladem (zemí) jiskry, které jsou indikovány opticky a akusticky. Průkaznost zkoušky závisí na kvalitě uzemnění podkladu pod hydroizolací. Rozumné výsledky přináší v ploše, ne ve spojích.

Zkouška jehlou

Používá se pro syntetické fólie. Zkouška jehlou spočívá v tažení kovového hrotu po spoji. Všude, kde jehla pronikne do spoje, je třeba nedokonalou část spoje uvolnit, podle potřeby očistit a svařit. V případě pochyb je třeba vyspravené místo překrýt přivařenou záplatou.

Zkouška špachtlí

Je obdobou zkoušky jehlou, je určena pro asfaltové pásy. Izolatérská špachtle se táhne podél spoje s tlakem proti spoji. Proniknutí špachtle do spoje indikuje vadné místo.

Podtlaková zkouška zvony

Zkouška těsnosti spojů i plochy se provádí přikládáním průhledného zvonu na zkoušenou oblast hydroizolace. Zvon je připojen hadicí k vakuovému čerpadlu s manometrem. Během zkoušky se vytvoří uvnitř zvonu podtlak cca 0,02 MPa. Dosažený podtlak by měl být konstantní po dobu 10 s.

Pro indikaci případných netěsností se na povrch hydroizolace nanáší indikační kapalina (obvykle roztok saponátu ve vodě). V místě případných netěsností vzniknou v indikační kapalině vzduchové bubliny.

Pokud se žádné bubliny při zkoušce netvoří a dosažený podtlak ve zvonu je po dobu 10s konstantní, je zkoušená oblast považována za těsnou.

Tlaková zkouška těsnosti spojů

Spoje musí být dvojité nebo přeplátované. Zkouška je vhodná pro povlaky z hydroizolačních fólií. Zkouška přetlakem se smí provádět nejdříve 1 hodinu po provedení vlastního svaru. Oba konce zkoušeného úseku spoje se uzavřou vhodným způsobem (svar, stavěcí kleště apod.). Zařízením s jehlou a manometrem se zkušebního kanálek nafoukne vzduchem. Zkušební tlak by měl být přizpůsoben teplotě fólie a okolí a typu materiálu svařované fólie. Závislost mezi zkušebním tlakem a teplotou materiálu je patrná z obrázku 7.

Po nafouknutí kanálku následuje zhruba pětiminutová přestávka (je nutná pro dotvarování spoje a vyrovnání teploty zkušebního vzduchu s okolím). Pak se po zkušební době, která je stanovena na 10 minut, sleduje stálost zkušebního tlaku. Výsledky zkoušky se posuzují jako kladné, pokud pokles zkušebního tlaku není větší než 10 %. Potom se konec spoje vzdálenější od zkušebního zařízení otevře a zjistí se, zda zkušební tlak klesne na nulu. Tím se ověří, že je spoj průchodný. Je třeba se vyhnout zkoušení fólií tlakem vzduchu s teplotou vyšší než +60 °C.

Vakuové zkoušky těsnosti spojů a plochy

Zkouška je vhodná pro hydroizolační konstrukce ze dvou hydroizolačních povlaků obvykle fólií z PVC-P propojených do sektorů.

Zkouška se provádí pomocí vývěvy a měřící soupravy opatřené uzavíracím ventilem a mano­metrem s dělením max. 0,01 bar.

Vakuová kontrola se smí provádět nejdříve 1 hodinu po provedení spojů horkovzduš­ným svařováním a nejdříve 24 hodin po provedení spojů pomocí THF.

Zkoušený sektor se vysává na hodnotu 20% atmosférického tlaku a nižší.  Během vysávání se uzavíráním ventilu postupně kontroluje změna tlaku. Po ustálení podtlaku se ventil uzavře a přístroj vypne.

Zkoušený sektor je možno prohlásit za těsný pokud po uplynutí 10 minut od uzavření ventilu dojde k ustálení podtlaku a celkový nárůst tlaku v sektoru není po uplynutí 10 minut větší než 20% dosaženého podtlaku.

Před vlastním zkoušením sektoru se doporučuje provést orientační kontrolu provedení hydroizolační konstrukce. Těsnost sektoru se vakuově ověří nejprve  s jednou kontrolní trubicí a poté včetně všech trubic a rozvodných hadic.

Vakuovou zkouškou lze rovněž na již dokončené a předané hydroizolaci lokalizovat plochu (sektor) ve které se nachází netěsnost způsobená další výstavbou. Následnou kontrolu po přejímce se doporučuje provádět alespoň na vodorovných částech hydroizolace po provedení ochranných vrstev a na svislých částech hydroizolace po provedení výztuže nosných obvodových konstrukcí.

Zátopová zkouška

Zátopovou zkouškou lze za určitých podmínek použít pro ověření těsnosti celé hydroizolační konstrukce (spoje, plocha, detaily). Kontrola těsnosti zátopovou zkouškou spočívá v zaplavení hydroizolace vodou a kontrole, zda nedochází k pronikání vody do chráněného prostoru nebo pojistně-hydroizolačního systému.

Vodorovné a sklonité plochy se obdobně jako střechy zkouší tak, že se ohraničí zkoušená plocha a příslušná sekce se zaplaví obarvenou vodou. Výška vrstvy vody závisí na předpokládaném návrhovém namáhání zkoušené hydroizolace vodou a na únosnosti nosných konstrukcí. Podmínky vhodné pro efektivní provedení zátopové zkoušky pro kontrolu těsnosti povlakové hydroizolace stěn a dna spodní stavby jsou v podmínkách, kde se očekává namáhání vodou hromadící se v zásypech (stavba v nepropustných horninách) velmi vzácné. Výjimečně, při výstavbě suterénu do otevřené stavební jámy vylámané ve stabilních skalních horninách, lze zaplavit vodou prostor mezi hydroizolací a stěnou jámy. V propustných zeminách se souvislou hladinou podzemní vody lze zátopovou zkoušku provést prostým vypnutím čerpadel snižujících hladinu podzemní vody po dobu výstavby. Pozor na to, že aktuální hladina podzemní vody po vypnutí čerpadel nejspíš nebude shodná s návrhovou hladinou podzemní vody a část hydroizolace nebude vyzkoušena.

Zátopové zkoušky představují poměrně komplikovaný proces kontroly těsnosti hydroizolace. Vzhledem k rizikům, která hrozí v průběhu jejich provádění,

doporučujeme tento způsob kontroly používat jen v nutných případech. Je nezbytné předem stanovit způsob vyhodnocení zkoušky, je nezbytná účast statika na přípravě a provedení zkoušky, je třeba zvážit rizika poškození konstrukcí v případě, kdy je výsledek zkoušky pozitivní. Také je třeba vyřešit způsob likvidace zkušební vody ve zvlášť nepropustných zeminách.

Izolační povlak má být vystaven pouze silám kolmým k jeho povrchu, které mají být rovnoměrně rozloženy. Napětí v tlaku nemá u asfaltových povlaků z modifikovaných pásů překročit 0,5 MPa při teplotě do 20°C. V podmínkách gravitační vody se dodržení uvedených zásad doporučuje.

Hydroizolační povlaky z modifikovaných asfaltových pásů nemají být trvale vystaveny teplotě vyšší než 40°C.

Povlakové hydroizolace z asfaltových pásů se vytvářejí z jednoho či více asfaltových pásů. V povlacích z více pásů musí být pásy mezi sebou celoplošně svařeny. K betonovým podkladům nebo zdivu opatřeným asfaltovým nátěrem se asfaltový pás připojuje natavením. To slouží k fixaci povlaku při realizaci. Na vodorovných plochách fixace čelí především působení větru. Na svislých plochách čelí sesouvání pásů vlastní vahou a sesunutí při zasypávání a hutnění zásypů stavební jámy nebo při betonáži. Připojení k podkladu se provádí bodovým natavením nebo kotvením prvního asfaltového pásu. Na svislých plochách stabilního podkladu bez pohyblivých spár a trhlin lze uplatnit částečné natavení celoplošným nahříváním asfaltového pásu. V případě natavení je nezbytné stavební konstrukce jako podklad pro asfaltové pásy opatřit asfaltovým nátěrem. V odůvodněných případech, především na vodorovných plochách, je možné od fixace upustit.

 V komplikovaných případech (složité tvary základových konstrukcí, nepříznivé klimatické podmínky v době realizace) je třeba v projektu a rozpočtu počítat s jedním pásem navíc proti obvyklému počtu pásů pro dané namáhání vodou. 

Etapový spoj vodorovné hydroizlace se svislou

Pásy se z vodorovné plochy na svislou vytahují přes náběhový klín z měkkého materiálu např. klín z minerálních vláken. Na velikosti klínu a průtažnosti asfaltových pásů závisí velikost dovoleného pohybu svislé a vodorovné plochy. Předpokládané dilatační pohyby stanovuje projektant.

Prostup potrubí hydroizolační vrstvou v  hydrofyzikálním namáhání A, B, C

V podmínkách zemní vlhkosti a prosakující vody se napojení izolace na prostupy obvykle provádí opracováním izolačního povlaku kolem prostupující konstrukce. Ukončení povlaku na prostupující konstrukci se zajistí nerezovou stahovací objímkou nebo manžetou z teplem smrštitelného materiálu – viz obr 10.

V případě snahy dosáhnout vyšší spolehlivosti utěsnění lze použít princip chráničky a sevření hydroizolačního povlaku mezi pevnou a volnou přírubu analogicky jako na obrázku 13.

Provádění hydoizolace

Podrobné technologické postupy pro realizaci hydroizolace z asfaltových pásů jsou uvedeny v příručce ASFALTOVÉ PÁSY ELASTEK a GLASTEK – Montážní návod.

V prostředí tlakové vody má být hydroizolace vystavena pouze silám kolmým k povrchu, které mají být rovnoměrně rozloženy. Napětí v základové spáře nemá u fóliových hydroizolací překročit 5 MPa při teplotě do 20°C, pokud výrobce nestanoví jinak. Fóliové hydroizolace na bázi měkčeného PVC nemají být trvale vystaveny teplotě vyšší než 40°C.

Hydroizolační povlak nesmí být v žádném případě namáhán smykovými silami.

Přechod vodorovné a svislé hydroizolace v podmínkách  tlakové vody (hydrofyzikální namáhání D)

Po provedení obou vrstev hydroizolace a zakrytí souvrství ochrannou textilií se do kouta vkládá např. přířez z pěnového polystyrenu malé objemové hmotnosti. Toto řešení umožňuje v případě sedání stavby posun vodorovné izolace vůči svislé cca o 20 mm.

Sektory z plochy se vytahují na pažicí stěny min. 1500 mm.

Prostupy izolacemi v oblastech hydrofyzikálního namáhání A, B, C

V prostředí, kde se nevyskytuje tlaková voda a na svislém obvodu stavby je plošná drenáž se napojení izolace na prostupy obvykle provádí opracováním izolačního povlaku kolem prostupující konstrukce.  Ukončení fólie na prostupující konstrukci se zajistí nerezovou stahovací objímkou – viz obr 12.

Prostupy izolacemi v oblastech hydrofyzikálního namáhání D

V oblastech, kde se očekává působení tlakové vody, se napojení izolace na prostupy obvykle provádí sevřením izolačního povlaku mezi pevnou a volnou přírubu chráničky z korozivzdorné oceli. K utěsnění spáry mezi chráničkou a prostupující konstrukcí se používají různé systémy. Volba systému těsnění závisí na materiálu chráničky a potrubí, na teplotě vedeného média, na sklonu potrubí vůči stavební konstrukci a na průměru potrubí a chráničky. Osvědčily se teplem smrštitelné objímky, nafukovací vaky, svírané pryžové segmenty.

Zásady pro řešení prostupů s chráničkou:

• Všechny ocelové příruby mají tloušťku 10 mm a min. šířku 120 mm. Ocelové prvky jsou z korozivzdroné oceli, popř. s trvanlivou korozivzdornou ochranou.

• Svary příruby musí být vodotěsné.

• Šroubované spoje musí být vodotěsné (vodotěsně přivařená pouzdra kolem závitů).

• V případě, že jsou pevné příruby z tvrzeného plastu (obvykle PE nebo PVC), volí se jejich tloušťka nejméně 15 mm.

• Šrouby min. M12 v osových vzdálenostech max. 150 mm.

• Všechny styky hydroizolačního povlaku s přírubou jsou tmeleny PU tmelem.

• Volná příruba může být sestavena z více dílů, mezera mezi nimi nesmí překročit 2 mm.

• Mezi přírubami nesmí být sevřen spoj hydroizolace.

• Maximální povrchová teplota prostupující konstrukce nesmí překročit 60°C.

Prostup výztuže hydroizolací v oblastech hydrofyzikálního namáhání D

Napojení výztuže procházející úrovní izolace se řeší pomocí ocelové desky s přírubou, na kterou je výztuž navařena – viz obrázek 14.

Hydroizolační konstrukce se skládá ze dvou fólií svařených mezi sebou do sektorů, jejichž plocha a tvar závisí na členitosti izolované části a na napětí v základové spáře. Mezi fóliemi je drenážní vložka. Drenážní vložka mezi fóliemi musí umožnit bezpečné a rychlé odsátí vzduchu ze všech části sektoru a transport těsnicí látky. Do sektorů se osadí kontrolní trubice, pomocí nichž a hadic se propojí prostor mezi fóliemi zpravidla s interiérem. Trubicemi se provádí vakuová kontrola vodotěsnosti plochy a spojů hydroizolačního povlaku.

Hydroizolační konstrukce je sevřena mezi dvě tuhé stavební konstrukce.

Vakuová kontrola se realizuje obvykle bezprostředně po provedení sektoru a opakovaně po zakrytí hydroizolace ochrannými vrstvami (vodorovná) nebo po provedení výztuže (svislá). Trubice se vyúsťují sdruženě z více sektorů v krabicích při vnitřním povrchu konstrukce. V případě hydroizolačních defektů z trubic vadných sektorů vytéká voda. Vadný sektor lze utěsnit vtlačením těsnicí látky trubicemi mezi fólie a aktivovat tak hydroizolační funkci.

Pro realizaci je nezbytné zpracovat podrobnou výrobní dokumentaci.

Kontrolní body (trubice) se k povrchu stavební konstrukce vyvádí pomocí flexibilních tlakových hadic min. 0,9 MPa a vnitřního průměru 15 mm. Hadice musí být vedeny tak, aby nedošlo k jejich zlomení v ohybech (min. poloměr činí 100 mm). Hadice se vedou vždy přímo po povrchu hydroizolační fólie. Hadice se fixují k podkladu fóliovými pásky po 500 mm.

Z vodorovné hydroizolace se hadice z kontrolních bodů sdružují do krabic osazených pokud možno v obvodových stěnách nebo do šachtic osazených v základové desce. Kontrolní trubice ze svislé izolace se sdružují do krabic osazených v obvodových stěnách.

Flexibilní hadice se ukončí hadičníkem (obvykle ¾ x 20M) a zátkou. U zátky se na hadici připevní štítek s vyraženými identifikačními údaji o příslušnosti k danému kontrolnímu bodu (číslo sektoru / číslo kontrolního bodu v sektoru).

Až do staticky bezpečného zabudování hydroizolace, resp. konstrukce objektu by se hladina podzemní vody měla udržovat čerpáním ze studní nejméně 300 mm pod nejníže položeným místem stavební jámy.

K porušení hydroizolačního povlaku nejčastěji dochází při provádění výztuže a betonování, při realizaci dodatečných konstrukcí a nebo v důsledku neočekávaného sedání objektu. V případě poruchy pouze jedné vrstvy hydroizolačního povlaku vytéká z trubice příslušející k porušenému sektoru voda. Došlo-li k porušení obou vrstev povlakové izolace v systému, vytéká voda také kolem kontrolních trubic, dalšími prostupy, případně pracovními spárami. V prvním případě je možné po vyhodnocení situace přistoupit pouze k uzavření kontrolní trubice. V druhém případě je třeba porušený sektor utěsnit.  

Vadný sektor je možno těsnit vyplněním prostoru mezi fóliemi těsnicím roztokem.

Pro každý případ je třeba zpracovat technologický postup aktivace, a to v závislosti na velikosti a rozsahu porušení, stavu kontrolních trubic, dimenzi nosných konstrukcí, únosnosti a typu horninového prostředí. Je třeba pamatovat na zatížení konstrukcí (stavby) injektážním tlakem.

Aktivaci v rozsahu 15% počtu sektorů je potřeba považovat za součást této hydroizolační konstrukce.

Spotřeba těsnícího roztoku musí pro drenážní vložku z PETEXDREN 900 (DEKDREN P900) činit minimálně 6,5 l na m² aktivovaného vodorovného sektoru a 13 l na m² aktivovaného svislého sektoru.

Navrhuje se podle ČSN 73 0601:2019. Ochrana staveb proti radonu musí zajistit, aby koncentrace radonu v každé místnosti pobytového prostoru stanovená průkazným měřením nepřekročila při návrhové hodnotě intenzity větrání návrhovou hodnotu koncentrace radonu. Pobytovým prostorem jsou obytné místnosti určené k trvalému bydlení s podlahovou plochou alespoň 8 m2 a pobytové místnosti, které svou polohou, velikostí a stavebním uspořádáním splňují požadavky k tomu, aby se v nich zdržovaly osoby (např. kanceláře, dílny, ordinace, pokoje v hotelích a ubytovnách, sály kin apod.).

U nových staveb s pobytovými prostory v kontaktních podlažích s intenzitou větrání nepřevyšující 0,6 h^-1 se ochrana proti radonu z podloží řeší provedením celistvé protiradonové izolace s plynotěsně provedenými spoji a prostupy.

Protiradonová izolace se kombinuje s dalším opatřením:

• instalace větracího systému podloží pod objektem nebo

• provedení všech kontaktních konstrukcí s větranou ventilační vrstvou,

při některé z těchto okolností:

• pod stavbou je vytvořena vrstva o vysoké propustnosti o tloušťce větší než 50 mm,

• součástí kontaktní konstrukce je podlahové vytápění,

• vysoký radonový index stavby.

U nových staveb s pobytovými prostory v kontaktních podlažích s intenzitou větrání vyšší než 0,6 h^-1 se ochrana proti radonu z podloží řeší provedením celistvé povlakové hydroizolace s vodotěsně provedenými spoji a prostupy. Hydroizolaci není nutné dimenzovat z hlediska pronikání radonu.

Protiradonová izolace se kombinuje s dalším opatřením:

• instalace větracího systému podloží pod objektem nebo

• provedení všech kontaktních konstrukcí s větranou ventilační vrstvou,

při některé z těchto okolností:

• pod stavbou je vytvořena vrstva o vysoké propustnosti o tloušťce větší než 50 mm,

• součástí kontaktní konstrukce je podlahové vytápění,

• návrhová hodnota koncentrace radonu v půdním vzduchu překračuje

  - 200 kBq/m³ pro podloží o nízké plynopropustnosti,

  - 140 kBq/m³ pro podloží o střední plynopropustnosti,

  - 60 kBq/m³ pro podloží o vysoké plynopropustnosti.

Nové halové stavby s pobytovým prostorem o světlé výšce větší než 5,0 m, určeným pro výrobu a skladování, se chrání provedením celistvé povlakové hydroizolace s vodotěsně provedenými spoji a prostupy. Hydroizolaci není nutné dimenzovat z hlediska pronikání radonu.

Protiradonová izolace se kombinuje s dalším opatřením:

• instalace větracího systému podloží pod objektem nebo

• provedení všech kontaktních konstrukcí s větranou ventilační vrstvou,

• nucené větrání vnitřního vzduchu,

při některé z těchto okolností:

• pod stavbou je vytvořena vrstva o vysoké propustnosti o tloušťce větší než 50 mm,

• součástí kontaktní konstrukce je podlahové vytápění,

• návrhová hodnota koncentrace radonu v půdním vzduchu překračuje

  - 200 kBq/m³ pro podloží o nízké plynopropustnosti,

  - 140 kBq/m³ pro podloží o střední plynopropustnosti,

  - 60 kBq/m³ pro podloží o vysoké plynopropustnosti.

Nové stavby, v jejichž kontaktních podlažích se nenachází pobytové prostory, se chrání provedením celistvé povlakové hydroizolace s vodotěsně provedenými spoji a prostupy nebo provedením spodní stavby jako vodotěsné železobetonové konstrukce. Hydroizolaci ani železobetonovou konstrukci není nutné dimenzovat z hlediska pronikání radonu a ani kombinovat s dalšími opatřeními, pokud jsou splněny všechny následující podmínky:

• ve všech místech kontaktního podlaží se zajistí spolehlivá intenzita větrání,

• stropní konstrukce nad kontaktním podlažím se provede vzduchotěsně,

• vstupy do kontaktních podlaží z ostatních podlaží se opatří dveřmi v těsném provedení a s automatickým zavíráním.

Typickým příkladem pro tuto kategorii staveb jsou bytové či administrativní objekty s hromadnými garážemi v nejnižším (kontaktním) podlaží.

Jsou-li prováděny v objektu stavební úpravy, které mohou ovlivnit koncentraci radonu v interiéru (zasahují do kontaktních konstrukcí, mění vzduchotěsnost obálky budovy, mění způsob užívání stavby apod.), musí být provedena taková opatření, která zamezí vzrůstu koncentrace radonu v pobytovém prostoru stavby.

Příklady vhodných opatření:

• utěsnění významných cest radonu z podloží do interiéru (trhliny, prostupy, šachty),

• zvýšení přirozené intenzity větrání,

• utěsnění stropní konstrukce nad kontaktním podlažím bez pobytového prostoru,

• instalace jednoduchých větracích systémů podloží,

• instalace nuceného větrání zvyšujícího intenzitu větrání pobytového prostoru,

• výměna kontaktních konstrukcí.

V případě, že budou v objektu vyměněny kontaktní konstrukce, navrhují se nové kontaktní konstrukce obdobně jako u nových staveb.

Protiradonová izolace se dimenzuje na základě znalosti radonového odporu konkrétního izolačního výrobku. Radonový odpor vyjadřuje schopnost výrobku omezovat difuzi radonu. Jedná se tedy o charakteristiku výrobku. Radonový odpor lze také dopočítat na základě znalosti hodnoty součinitele difuze radonu.

Tabulka 19 – Hodnoty součinitele difuze radonu a radonového odporu materiálů DEK pro povlakové hydroizolace

Radonový odpor protiradonové izolace musí být větší než minimální radonový odpor. Hodnoty minimálních radonových odporů lze pro uvedené případy a při splnění konkrétních podmínek převzít z následující tabulky.

Tabulka 20 – Požadavky na hodnotu radonového odporu

Podmínky pro použití tabulky 20:

• nepodsklepený objekt s pobytovým prostorem v kontaktním podlaží,

• návrhová hodnota intenzity větrání není větší než 0,6 h^-1,

• světlá výška pobytového prostoru je větší než 2,5 m a zároveň není větší než 2,8 m,

• návrhová hodnota koncentrace radonu (OAR) v půdním vzduchu nepřesahuje

  - 200 kBq/m³ pro podloží o nízké plynopropustnosti,

  - 140 kBq/m³ pro podloží o střední plynopropustnosti,

  - 60 kBq/m³ pro podloží o vysoké plynopropustnosti.

 Pro přesný návrh protiradonových opatření včetně dimenzování protiradonové izolace lze použít aplikaci ANTIRADON na www.deksoft.eu.

V této kapitole je použita terminologie, která vychází z ČSN 75 0140 Vodní hospodářství - Názvosloví hydromeliorací a DIN 4095 Dränung zum Schutz baulicher Anlagen. Některé termíny jsou uvedeny níže.

Drenáž: způsob podzemního odvodnění soustavou drénů s drenážními objekty.

Drén: část drenážního systému, která gravitačně odvodňuje přilehlé prostředí a vodu odvádí k recipientu

Drenážní filtr: propustný pórovitý materiál, který zcela nebo částečně obklopuje drenážní potrubí uložené na dně drenážní rýhy. Jeho účelem je omezit vyplavování jemných částic zeminy z bezprostředního okolí, chránit drenážní potrubí před zanášením sloučeninami železa a dále snižuje vstupní odpor do trubkového drénu a tím zvyšuje jeho hydraulickou účinnost. Drenážní filtry se dělí na objemové a obalové. Objemové filtry lze charakterizovat jejich objemem v drenážní rýze. Obalové filtry tvoří souvislý obal potrub.

Drenážní šachtice: drenážní objekt umožňující soutok několika svodných drénů, kontrolu funkce drenáže, překonání výškových terénních rozdílů, údržbu drenážního systému a zpravidla i sedimentaci vyplavených částeček

Obvodová drenáž: souhrnné označení pro kombinaci odvodňovacích opatření podél suterénních stěn a liniových základových konstrukcí, zpravidla sestávající ze svislé drenážní vrstvy, separační vrstvy, zásypu stavební jámy, drénu včetně drenážních šachtic, hydroizolace a drenážní výustě

Recipient: vodní útvar, do kterého se vyúsťují vody nebo odpadní vody.

Pro potřeby této publikace drenáž chápeme jako konstrukční opatření, které zajistí trvale funkční odvodnění horninového prostředí přilehlého k chráněným podzemním stavebním konstrukcím tak, že voda volně stéká po svislých nebo sklonitých plochách, aniž by se hromadila a namáhala konstrukce tlakem.

Drenáž se uplatní především v případech, kdy je objekt zasazen do nepropustného horninového prostředí tak, že dochází k hromadění vody v zásypu stavební jámy  a voda pak tlakem působí na stavební konstrukce. Takové podmínky se vyskytují na velkém množství stavenišť v České republice.

Také v propustných zeminách nad hladinou podzemní vody se mohou vyskytnout nepropustné vrstvy buď přírodního původu nebo pocházející ze stavební činnosti, na kterých se lokálně hromadí voda. I v těchto případech se uplatní některé drenážní konstrukce.

Naopak pod hladinou podzemní vody v propustných zeminách se drenáž neužívá. Drenáž by byla neekonomickým řešením s řadou technických rizik, zejména v:

• množství vody odváděné do recipientu;

• trvanlivosti drenáže vzhledem k riziku transportu jemných částeček do drenáže a jejímu zanášení;

• ovlivnění horninového prostředí a nosných konstrukcí objektu odplavováním částeček zeminy;

• riziku změn režimu podzemní vody pro okolní pozemky a lokality atd.

 Pokud je drenáž navržena a provedena tak, aby se dala udržet funkční po celou dobu existence objektu, lze dimenzovat svislé hydroizolační konstrukce v kontaktu s plošnou drenáží a mimo dosah občasného zaplavování navazující liniové obvodové drenáže na namáhání stékající vodou (B). Výhodnější je však navrhnout hydroizolaci proti tlakové vodě a zajistit tak vysoce spolehlivou hydroizolační ochranu objektu. V blízkosti liniové obvodové drenáže je třeba vždy počítat alespoň s krátkodobým zahlcením drenáže vodou například při čištění zanesených částí drenáže, spíše však s dlouhodobým namáháním tlakovou vodou v případě vyřazení některé větve drenáže z funkce.

Drenáž se navrhuje u novostaveb i stávajících staveb jako doplňkové hydroizolační opatření k hydroizolačním konstrukcím. Dalším případem bývá využití drenáží pro sanování podzemních částí objektů, kde je porušený nebo dožilý hydroizolační systém, nebo v případech, kdy bylo podceněno hydrofyzikální namáhání nebo došlo v průběhu životnosti objektu ke změně hydrofyzikálního namáhání.

Upozornění: S drenáží je třeba počítat při návrhu opatření šíření radonu z podloží.

Opatření vedoucí k úpravě hydrofyzikálního namáhání doporučujeme řešit v co nejširších souvislostech s cílem minimalizovat přítoky prosakující vody k podzemním konstrukcím. Přehled obvyklých zdrojů vody prosakující do zásypů stavební jámy je na obrázku 17. Přehled konstrukcí vhodných k zachycení jednotlivých zdrojů vody je na obrázku 18.

Legenda k obrázku 17:

1       povrchová voda přitékající k objektu z okolních pozemků, strání, svahů a komunikací

2       srážky dopadlé do bezprostředního okolí objektu

3       srážková voda stékající po stěnách chráněného objektu

4       srážková voda ze střechy objektu, v případě skupiny objektů je třeba počítat s vodou ze všech objektů

5       voda přitékající k objektu těsně pod povrchem terénu půdním prostředí

6       podpovrchová voda pronikající stěnami výkopové jámy

7       podpovrchová voda pronikající do jámy základovou spárou

8       voda prosakující zásypem stavební jámy k obvodu suterénu

Vodu z oblastí 1,2,3,4,5 (viz obrázek 17) se snažíme zachytit již na povrchu terénu nebo těsně pod ním a řízeně odvést mimo prostor stavby. Proti šíření vody z oblasti 1 k objektu se realizují povrchové sběrné žlaby, drenážní tělesa, rýhy nebo terénní valy a stěny. Povrchovou vodu z těsné blízkosti objektu (oblast 2) a vodu zachycenou fasádou objektu (oblast 3) a svedenou na povrch terénu u objektu je třeba zachytit vhodnou nepropustnou úpravou povrchu terénu a odvést spádováním povrchu směrem od objektu a odvodněním. Voda ze střechy objektu (oblast 4) se zachytí a odvede běžným způsobem, tj. např. žlaby a svody. Svody musejí být zaústěny do kanalizace. Nepřípustné je zaústění a odvodnění žlabů k základovým konstrukcím objektu nebo do drenáže, a to i po dobu výstavby objektu.

Voda šířící se vrstvami mělce pod terénem (oblast 5) se zachytí první úrovní drenáže.

Vodu, kterou se nepodaří zachytit na povrchu a vodu, která se šíří zeminou (oblast 6 a 7) pak musí zachytit obvodová drenáž.

Pro eliminaci tlakového, byť lokálního, působení na obvod objektu (oblast 8) té vody, která prosakuje obvykle nehomogenním zásypem stavební jámy, se na obvodu suterénu navrhuje svislá plošná drenáž, která vodu převede do obvodového liniového drénu.

Pro odvodnění vodorovných základových konstrukcí (oblast 7) se navrhuje plošná drenáž. Odvedení vody z plošné drenáže se může realizovat napojením na drén v obvodové drenáži, kdy kapacita drénu musí být dostatečná pro odvedení vody od suterénních stěn i vodorovných základových konstrukcí, nebo samostatnými drény vedenými k recipientu. K použití plošné drenáže se musí vyjádřit statik, v určitých geologických podmínkách staveniště není možné. Plošná drenáž také může zvýšit nároky na dimenzování ochrany proti pronikání radonu z podloží.

Tabulka 21 - Přítok vody na stěnu v závislosti na propustnosti podloží

 Odvodnění terénu u objektu

Těsnost povrchové úpravy terénu u stěny objektu (obvykle okapového chodníku) závisí na šířce a úpravě případných spár. Pro povrchové úpravy s velkým podílem spár je vhodné volit větším spád od objektu. Vodu z povrchových úprav není vhodné vypouštět přímo na navazující terén, v tomto případě hrozí vsakování vody do méně konsolidovaných zásypů stavební jámy. Ukončení provádíme například vhodně řešeným odvodňovacím žlábkem.

Tabulka 22 - Součinitel odtoku vody z plochy

Nevyžadujeme-li pochůznou úpravu bezprostředně po obvodu objektu, nabízí se např. provedení vnitřně odvodněného štěrkového zásypu.

Obvodová drenáž

Definice a popis funkce

Obvodová drenáž musí zajistit rychlé odvedení vody ze spáry mezi objektem a přiléhajícím prostředím dříve, než začne voda působit na stavební konstrukci tlakem.

Z tohoto důvodu se podél suterénních stěn provede svislá drenážní vrstva, která vodu přitékající k objektu svede k patě stěny. Zde se provede obvodový drén ve spádu, který má za úkol odvést vodu z obvodu stavby k recipientu, aniž by se v něm kdekoliv vytvořil nežádoucí tlak vody na stavební konstrukci. Obvodový drén se skládá z násypu kameniva a drenážní trubky, která slouží pro možnost proplachování drénu.

Drenážní prvky systému se od zeminy oddělují separační vrstvou.

Svislá drenážní vrstva může být vytvořena např. profilovanou plastovou fólií, násypem propustného kameniva, drenážním betonem, perforovanými deskami tepelné izolace apod. Separační vrstva se zpravidla provádí z textilie. 

Pro správný návrh drenáže je potřeba znát množství vody z oblastí 1-7 (obrázek 17). Na základě těchto vstupních údajů se navrhnou jednotlivé prvky drenáže s odpovídající kapacitou pro odvod vody.

Obecné zásady pro návrh a provedení obvodové drenáže

1. Drenáž nesmí být napojena na vsakovací objekt, u kterého hrozí zahlcení přívalovou vodou.

2. Drenáž nesmí být použita v zeminách náchylných na rozbředání.

3. Drenáž se dimenzuje dle směrnice ČHIS 06.

4. Dno drenáže musí být vždy nad základovou spárou.

5. V žádném případě nesmí být horní hrana potrubí nad úrovní vodorovné hydroizolace.

6. Návrh drenáže musí vždy vycházet z podrobného průzkumu lokality, znalosti přítoků vody v jednotlivých oblastech a hydraulických výpočtů.

7. Maximální možná výška hladiny vody v drénu je 0,2 m nad dnem trubky. Z toho vyplývá poloha vodorovné hydroizolace, která musí být vždy alespoň 0,2 m nad úrovní dna drenážní trubky. V opačném případě musí být navržena tlaková hydroizolace do odpovídající výšky.

8. Minimální průměr drenážního potrubí je 100 mm.

9. Pokud se drenáž navrhuje v podmínkách s vysoce minerální půdou nebo v blízkosti polí, kde se vápní, doporučuje se při návrhu zohlednit vyšší riziko tvorby usazenin (inkrustace). Je vhodné alespoň volit větší dimenzi potrubí.

10. Při použití tyčových drenážních prvků je výrazně snazší zajistit správnou polohu a směr drenážního potrubí.

11. Drenáž musí být propustná pro vodu a odolná proti zanášení částečkami zeminy.

12. Maximální vzdálenost mezi čisticími šachtami je 50 m, pokud není stanoveno jinak (např. v případech nestandardního spádu potrubí, vysoké rychlosti vody proudící v potrubí apod.).

13. Převedení vody z drenážních vrstev do drénu musí být provedeno beztlakově. Vhodná je např. vrstva kameniva frakce 16–22 v tloušťce alespoň 0,3 m.

14. Drén se vede obvykle co nejblíže podél vnějšího obvodu podzemních částí stavby. Proto je vhodné, aby půdorys suterénu odpovídal nadzemní části stavby.

15. Liniový svodný drén musí mít podélný sklon alespoň 0,5 % směrem k recipientu.

16. Při nepravidelném tvaru základů je přípustný větší odstup od hrany základu.

17. Drenážní rýha nesmí být provedena v oblasti zeminy, kde dochází k přenosu zatížení od objektu.

18. Zásyp nad drenáží má být co nejméně propustný, aby do drenáže nebyla přiváděna voda z povrchu terénu a z fasád.

19. V místech změn směru vedení drénu musí být osazeny kontrolní šachty o průměru nejméně 300 mm.

20. Předávací šachta musí mít průměr alespoň 1 000 mm a musí být průlezná.

21. Přesahy filtračních textilií musí být alespoň 200 mm.

22. Drén musí být uložen vždy na stabilním podkladu s podélným spádem.

23. První vrstva zásypu na potrubí musí být prováděna ručně, aby nedošlo k poškození potrubí.

24. Hydroizolace suterénních stěn se vytahuje do výšky alespoň 300 mm nad úroveň upraveného terénu.

25. Na potrubí vedoucím do recipientu se doporučuje osadit zpětnou klapku.

26. V případě, že je voda do recipientu z předávací jímky přečerpávána, musí mít jímka dostatečný akumulační objem a musí být osazena hlavním a záložním čerpadlem s plovákovým spínáním v úrovni 30 cm pod nejnižším bodem drenáže. Provozuschopnost čerpadel se musí pravidelně kontrolovat.

 Jednoduché případy

Získání informací pro optimální návrh systému hydroizolační ochrany včetně správné drenáže je technicky i finančně náročné.  Proto pro tzv. jednoduché případy připravili autoři publikace níže uvedené zjednodušené zásady návrhu obvodové drenáže suterénu.

Za jednoduchý případ je považována nová stavba (tj. stavba, u které bylo rozhodnuto o zřízení drenáže před zahájením stavby) nebo stará stavba (tj. stavba, u které bylo rozhodnuto o zřízení drenáže po dokončení objektu) s 1 podzemním podlažím běžné konstrukční výšky provedeným v celém půdorysném rozsahu nadzemních pater objektu, která splňuje podmínky uvedené v tabulce 23.

Tabulka 23 – Definice jednoduchého případu pro návrh obvodové drenáže

Zásady návrhu obvodové drenáže pro jednoduchý případ stavby

Drenážní systém má pravoúhlé uspořádání a po obvodu kopíruje chráněný objekt. Obvodový drén by měl být uložen nejvýše 1 m od stěny objektu.

Výklenky šířky do 2 m lze považovat za součást stěny, pokud nejsou na návodní straně.

K zajištění spolehlivé ochrany by hloubka uložení systému měla minimálně odpovídat úrovni vodorovné hydroizolace, v lepším případě by měla zasahovat pod její úroveň.

V místech změny směru drénu se navrhují kontrolní šachtice.

Před odvedením nashromážděné vody do recipientu nebo kanalizace se umísťují kalové jímky se zpětnou klapkou. Jímky slouží k údržbě a kontrole drénu a umožňují jeho čištění.

Plošné vertikální drény kolem suterénních stěn se navrhují tak, aby bezpečně odvedly očekávané množství vody z horninového prostředí do liniového drénu. Namáhání suterénní stěny nesmí být vyšší než je odpovídající dimenze hydroizolační vrstvy (tabulka 25).

Vzorové řešení obvodové drenáže je na obrázcích 22 a 23.

Prvky obvodové drenáže

Čísla odpovídají označení na obrázcích 22 a 23.

1, 2 a 3 - Povrchové odvodnění

V okolí objektu je provedeno řízené odvodnění přilehlých ploch, které jsou vyspádovány směrem od objektu. Podél obvodových stěn je provedena betonová úprava se spádem od objektu. Voda je odváděna povrchově k recipientu.

4 - Hutněný nepropustný zásyp

Zásyp stavební jámy má mít co největší nepropustnost pro vodu, aby bylo omezeno množství vsakující se vody, popř. přitékající do spáry mezi objektem a přilehlým prostředím.

Výjimku tvoří mělké propustné vrstvy pod betonovými deskami, které je chrání proti poškození mrazem. Tyto vrstvy je třeba odvodnit do recipientu.

5 - Separační  vrstva

Separační vrstva je provedena z netkané textilie z polypropylenových vláken o plošné hmotnosti 300 g/m2 (např. FILTEK 300). V přesazích o šířce 10 cm je textilie bodově svařena. Separační vrstva je umístěna do kontaktu zemního tělesa se svislou drenážní vrstvou a zásypem kameniva kolem drenážního potrubí. Separační vrstva končí 150 mm pod úrovní terénu společně s drenážní vrstvou. Funkce separační vrstvy spočívá v omezení transportu jemných částeček zeminy do drénu a do svislé drenážní vrstvy. I v případě, že dojde k zanesení textilie, je zajištěna ochrana objektu proti vodě.

Největší množství zeminy se do drenáže dostane v průběhu jejího provádění. Je třeba dbát na čistotu zabudovávaných prvků, zamezit vydrolování zeminy do nezakrytých štěrkových násypů a zajistit spojitost ochranných textilií. 

Pro běžné zeminy nad HPV platí, že tlak v hloubce 3 m je na vodorovně uložený plošný prvek až 600 kN/m², na svisle uložený prvek cca 30 kN/m².

Tabulka 24 - Doporučené základní charakteristiky textilií pro ochranu drénů

6 - Svislá drenážní vrstva

Slouží pro co nejrychlejší odvedení vody přitékající do spáry mezi objektem a přilehlým prostředím k drenážnímu potrubí.

Od horninového a půdního prostředí je oddělena separační vrstvou.

Svislá drenážní vrstva je zavedena do kameniva nad drenážním potrubím, čímž je zajištěno beztlakové předání vody do potrubí. Svislá drenážní vrstva je ukončena 150 mm pod úrovní terénu tak, aby bylo vyloučeno přivádění povrchové vody nebo vody z fasády do obvodové drenáže.

Přehled materiálů vhodných pro svislou drenážní vrstvu je v tabulce 25.

 Tabulka 25 – Nejpoužívanější typy svislých drenážních vrstev

Nopová folie DEKDREN S8 je vyráběna s integrovanou filtrační textilií na straně nopů. Klade se nopy k zemině.  Profilované fólie bez integrované textilie se kladou nopy na hydroizolaci. Od zeminy i  hydroizolace se oddělují textilií.

U nopových fólií existuje riziko zatlačování do hydroizolace nebo do tepelněizolačních a ochranných vrstev, a to jak v důsledku působení tlaku zeminy tak i v důsledku hutnění okolní zeminy. Proto se profilované fólie doporučuje používat do hloubky 3 m pod terénem. Drenážní vrstvu z nopové fólie je třeba chránit před poškozením při hutnění zásypu. Doporučují se desky z aglomerovaného dřeva nebo desky z tuhých plastů nebo pryže, v závislosti na postupu výstavby se použijí jako ztracené nebo jako přenosné.

7 - Hydroizolační konstrukce

Hydroizolace se navrhne podle kapitoly 3.

8 - Drenážní potrubí

Je provedeno z plastové tvarované perforované flexibilní trubky z PVC DN 100. Trubka má otvory po celém svém obvodu o velikosti 1,3 mm.. Minimální plocha otvorů činí na běžný metr trubky 25 cm². Dno potrubí je v hloubce 20 cm pod rovinou vodorovné hydroizolace nebo níže (dle podélného spádu). Délka vedení potrubí mezi nejvyšším a nejnižším místem je 20 m. Proudění vody v potrubí je nestacionární.

Potrubí slouží pro rychlý odvod vody směrem k recipientu a případnému pročištění drénu.

Drenážní potrubí se navrhuje z různě perforovaných trubek a tvarovek z plastů  (PVC-U, HDPE a další). Rozlišují se trubky pro běžné použití k drenážím (dodávají se nejčastěji v kotoučích) a trubky s velkou pevností v tlaku a rázu pro drenáže uložené v hloubkách větších než 2,5 m (jedná se nejčastěji o tyčové trubky).

Podle způsobu perforace trubky se běžně rozlišují čtyři typy trubek. Jejich použití je uvedeno v tabulce 26.

Tabulka 26 – Nejčastější typy drenážního potrubí a oblasti jejich použití

Nejmenší vnitřní průměr potrubí je podle DIN 4095 100 mm.

Výběr drenážního potrubí se podle DIN 4095 řídí velikostí přítoku vody na stěnu (viz tabulka 21). Maximální délky potrubí v uzavřeném drenážním systému pro různé DN potrubí jsou uvedeny v tabulce 27. V případě potřeby delších potrubí je nutné drén dělit kontrolními šachticemi.

Tabulka 27 - Volba DN drenážního potrubí

9 - Podkladní beton

Je proveden v tloušťce alespoň 100 mm pod dnem drenážního potrubí a v šířce alespoň 600 mm. Tím je zajištěn pracovní prostor pro provádění hydroizolace suterénních stěn a drenáže. Beton musí mít pevnost alespoň C8. Příčný spád betonové mazaniny je 3%, podélný spád je 0,5 %. Ve dně betonové mazaniny je provedena rýha pro uložení drenážního potrubí. Význam betonové mazaniny spočívá zejména v:

• vytvoření stabilního podkladu pro drenážní potrubí a jeho zásyp,

• odvodu vody směrem k recipientu,

• spolehlivém vytvoření definovaného spádu drénu,

• zpevnění dna stavební jámy pro pohyb pracovníků ve stavební jámě,

• omezení rizik zanesení drénu zeminou zvláště při provádění.

10 - Kamenivo nad drenážním potrubím

Zásyp je proveden v tloušťce alespoň 300 mm nad drenážním potrubím z kameniva frakce 16-32 bez prachových částic, které by zbytečně zanášely drenážní potrubí. Tato vrstva slouží pro beztlakové předání vody ze zemního tělesa a svislé drenážní vrstvy do potrubí a zároveň zabraňuje jeho pohybu tlakem vody. Rovněž sama slouží pro pohyb vody směrem k recipientu. Počítá se se zaplavením kameniva.

Kontrolní šachtice z plastových prefabrikátů jsou osazeny v místech změny směru vedení drenáže. Mají průměr 300 mm. Slouží pro kontrolu drenážního potrubí. Vzdálenost mezi nimi nepřekračuje 50 m. V nejnižším místě drenáže je osazena průlezná čistící šachtice z betonových skruží o průměru 1000 mm, která slouží pro sběr vody z drenážních souřadů a má kalový prostor pro zachycení jemných částeček zeminy. Nazývá se předávací jímka. Voda je z této jímky odváděna do recipientu.

Příklad rozmístění šachtic je uveden na obrázku 21.

Drenážní šachtice se zřizují na styku tří a více drénů a v místě náhlé změny jejich směru a sklonu. Maximální vzdálenost mezi dvěma šachticemi nesmí přesáhnout 50 m.

Rozlišujeme drenážní šachtice čisticí a kontrolní. Doporučuje se navrhovat všechny šachtice v systému čisticí. Z finančních důvodů je možné čisticí šachtice střídat s kontrolními tak, aby byla každá větev drenáže přístupná z čisticí šachtice.

Jako poslední drenážní šachtice se doporučuje použití čisticí šachtice nebo kontrolní šachtice s kalovým prostorem. Před odvedením drenážních vod do kanalizace nebo recipientu se osazuje zpětná klapka. Klapka chrání drenáž před vniknutím vnější vody a v neposlední řadě také před hlodavci a obojživelníky.

Čisticí šachtice

Čisticí šachtice se navrhují jako průlezné betonové skružové jímky. Slouží k čištění drenážního potrubí tlakovou vodou a ke sběru jílových částic prošlých textilií.

Šachtice se skládá z manipulační části a ze vstupní části. Vstupní část se ukončuje přechodovým kónusem. Vstup se obvykle řeší stupadly vidlicovými, kapsovými či žebříkovými. Výškově má být jejich vzájemná osová vzdálenost nejméně 250 mm a nejvýše 350 mm.

Vstupní otvory jsou vybaveny kruhovými poklopy, které musí být bezpečné proti vysunutí jedoucími vozidly. Minimální vstupní otvor kruhových poklopů je kruh o průměru 600 mm. Na místech, kde dopravní prostředky nemají přístup, mohou být poklopy čtvercové s panty, o rozměrech minimálně 600 x 600 mm. Poklopy nesmí tvořit překážku v komunikačních plochách (nejvyšší přípustná odchylka může být - 5 mm pod okolní úroveň a + 0 mm nad okolní úroveň).

Minimální světlý půdorysný rozměr manipulační části kruhové šachtice je 1000 mm nebo obdélníkové 800 mm x 1000 mm.

Dno vtokových trubek musí být ve výšce 50 mm nade dnem odtokové trubky. Dno čisticích šachtic musí ležet nejméně 300 mm pode dnem odtokové trubky.

Stupadla a poklopy musí být z materiálů odolávajících korozi nebo z materiálů opatřených protikorozní ochranou.

Kontrolní šachtice

Kontrolní šachtice se nejčastěji navrhují jako plastové o vnitřním průměru cca 300 mm a slouží ke kontrole funkce drenáže. Jejich použití se doporučuje pro hloubky drenážního potrubí max. do 3 m.

Šachtice se vyrábějí bez lapače splavenin nebo pro místa před napojením do kanalizace s lapačem splavenin. Pro zvýšení stability bývají plastové šachtice dodávány s dvojitým dnem, které je možno vyplnit pískem nebo podobným materiálem. Šachtice bývá dále opatřena třemi odbočkami a krytem šachty s aretací.

Voda odvedená soustavou trubkových drénů se hromadí v kalovém prostoru poslední drenážní šachtice, odkud ji odvádíme od objektu. Vody z drenážních systémů neřadíme mezi vody odpadní (Zákon 254/2001 Sb. O vodách a o změně některých zákonů). Způsoby likvidace drenážních vod mohou být následující:

Odvod do kanalizace

Drenážní vodu lze na základě povolení příslušných orgánů odvádět do dešťové nebo jednotné kanalizace. Do oddílné splaškové kanalizace ji nelze odvádět, protože nařeďuje splašky a tím snižuje účinnost čištění na čistírně odpadních vod.

V přípravné fázi prováděcího projektu je nejdříve potřeba zajistit vyjádření správce kanalizační sítě, do které chceme drenážní vodu napojit. U něj si vyžádáme situaci vedení kanalizačního řadu v blízkosti odvodňovaného pozemku včetně kanalizačních šachet.

Odvod do recipientu

K vypouštění drenážních vod do recipientu je nutné vyjádření vodoprávního úřadu dle ustanovení § 18 zákona 254/2001 o vodách, jelikož záměr může ovlivnit vodní poměry. Je potřeba zaslat žádost o vyjádření dle již zmíněného ustanovení společně s technickým popisem záměru, 2 kopiemi situace a stanoviskem příslušného podniku povodí. Je nutné zohlednit, že tato voda je málo okysličena a tudíž by ve velkém množství mohla případně negativně ovlivnit vodu v toku (týká se především malých vodních toků). Nelze také zanedbat chemické složení vody, která v zemině může navázat sloučeniny a prvky v koncentraci znemožňující její vypuštění do toku.

Drenážní výústě se navrhují pokud možno kolmo na osu recipientu a zásadně ne proti směru toku vody. Musí být nejméně 200 mm nade dnem recipientu nebo 300 mm tam, kde hrozí silné zanášení, avšak vždy nad hladinou 210denního průtoku vody u toků se setrvalým průtokem.

Odvod vsakováním

Drenážní vodu je možné odvádět vsakováním. Drenáž se ve většině případů navrhuje v podmínkách nízké propustnosti podloží v bezprostředním okolí objektu. Podobné hydrogeologické poměry se obvykle vyskytují na celém přilehlém pozemku. Proto v takových případech není možné tento způsob likvidace doporučit.

V příznivějších geologických podmínkách a v nejnižší části svažitého terénu je pak vytvořena jímka s hloubkou minimálně o 0,50 m větší než je hloubka uložení drenáže. Jímka je vyplněna kamenivem. Potřebnou velikost jímky je možné určit orientačním výpočtem podle vzorce:

Q = 0,8 . k . S

 kde     

Q  … jímací schopnost jímky v m³/s

S  … plocha dna jímky v m²

k   … koeficient filtrace nejméně propustné vrstvy mezi jímkou a HPV

K zabránění nadměrného zanášení jímky doporučujeme kamenivo separovat od okolní zeminy vhodnou textilií.

Odvod do podzemních vod a na terén

K vypouštění drenážních vod do vod podzemních a na terén je nutné vyjádření vodoprávního úřadu dle ustanovení § 18 zákona 254/2001 o vodách, jelikož záměr může ovlivnit vodní poměry. Je potřeba zaslat žádost o vyjádření dle již zmíněného ustanovení společně s technickým popisem záměru, 2 kopiemi situace a stanoviskem příslušného podniku povodí. Tyto způsoby likvidace drenážních vod nedoporučujeme navrhovat, stanovisko vodoprávního úřadu bývá ve většině případů záporné.

K zajištění bezproblémové funkce drenážního systému je potřeba kontrolovat jeho průchodnost (minimálně 1x za rok) a v pravidelných intervalech proplachovat drenážní potrubí. Tím se odstraní jemné zemité částice, které do systému vniknou přes filtrační textilii.

K čištění drenážních trubek slouží drenážní hydročističe. Čištění je prováděno pomocí vodního paprsku tryskajícího pod vysokým tlakem za speciálních proplachovacích hlavic. Tento způsob čištění plně nahrazuje ruční a mechanické čištění. Provozní kapalinou je čistá, chemicky neaktivní voda bez pevných mechanických přimísenin. K čištění silně zanesených trubek se používá směšovací pistole pro čištění směsí voda + písek. Zdrojem tlakové vody je hydrant, cisternový vůz nebo vodní tok.

Styk stěny s terénem je jednou z nejvíce namáhaných částí stavby. Působí zde přímá srážková voda, odstřikující srážková voda, sníh, sluneční záření, mráz i mechanické zatížení. Je-li stěna budovy v kontaktu s chodníkem, hrozí navíc zatížení soklu roztokem soli. Na tuto část stavby jsou zároveň kladeny značné estetické nároky.

Pro ochranu zdiva a povrchových úprav je zásadní volba výšky ukončení soklové úpravy nad terénem. Obvyklá hodnota 300 mm může být v některých případech nedostatečná a výšku ukončení úpravy je třeba volit s ohledem na konkrétní podmínky - sněhová oblast, možnost skluzu sněhu ze střechy, směr a intenzita větru atd. Existuje řada způsobů ukončení hydroizolace v místě soklu. Jejich výběr mimo jiné souvisí s architektonickým řešením fasády objektu a s použitým typem hydroizolace.

Normy a předpisy:

• ČSN P 73 0600 Hydroizolace staveb – Základní ustanovení (2000)

• ČSN P 73 0606  Hydroizolace staveb – Povlakové hydroizolace - Základní ustanovení (2000)

• ON 73 0606 Hydroizolace staveb – Izolace asfaltové  - Navrhování a provádění (1988)

• ON 73 0607 Hydroizolace staveb – Izolace z měkčeného polyvinylchloridu a pryží – Navrhování a provádění (1988)

• ČSN 73 0601 Ochrana staveb proti radonu z podloží (2000)

• Předpis VDD – ABC der Bitumen-Bahnen - Technische Regeln (1991)

• DIN 4095 Dränung zum Schutz baulicher Anlagen (1990)

• Směrnice ČHIS 01 (2013) Hydroizolační technika - Ochrana staveb a konstrukcí před nežádoucím působením vody a vlhkosti

• Směrnice ČHIS 06 (2018) Hydroizolační technika - Úprava hydrofyzikálního namáhání podzemních částí staveb - Drenáže

Odborné publikace:

• KUTNAR – HYDROIZOLACE SPODNÍ STAVBY, Monografie – Praha (2000)

• KUTNAR – KATALOG Hydroizolační systémy staveb z asfaltových pásů – Praha (1997)

• KUTNAR – KATALOG Hydroizolační systémy staveb z fólií z měkčeného PVC – Praha (1997)

Firemní materiály:

• ALKORPLAN – Hydroizolace spodní stavby – Montážní návod, Stavebniny DEK a.s.

• Asfaltové pásy – GLASTEK, ELASTEK – Montážní návod, Stavebniny DEK a.s.