Aplikace
Střecha má komplikovaný tvar, skládá se z několika rovin o různých sklonech a typech krytin (obr. 3, 4, 5, 6). Základ tvaru tvoří šikmá valbová střecha se sklonem cca 25° nad dvoukřídlým půdorysem, valby jsou na koncích křídel. Tento tvar je na uliční straně protnut kvádrem s plochou, od ulice spádovanou střechou. Kvádr je vysunut do ulice, takže tvoří jakýsi arkýř. Od jižního rohu domu polovina obvodové stěny jednoho z křídel vystupuje nad úroveň okapu šikmé střechy, takže u ní vzniká zaatikový žlab velmi nízkého sklonu. A právě pod tímto žlabem a navazující střešní plochou nejvíce zatékalo.
Na střeše nad kvádrem o menším sklonu je použita plechová krytina spojovaná na stojatou drážku (obr. 7, 8). Na šikmé střeše je použita skládaná betonová krytina plochá s boční drážkou pod povrchem krytiny (obr. 4, 5, 6). Mezi hřebenem šikmé střehy křídla kolmého k ulici a stěnou kvádru je žlab s téměř nulovým sklonem. Jeho plechová krytina je různě opravovaná, spoje plechu jsou tmelené nebo letované (obr. 4, 5, 9 ). Z fotografií je patrná snaha utěsnit spoje všemi možnými způsoby. Plechová krytina zaatikového žlabu je v současné době zakryta asfaltovým pásem, který slouží jako dočasná hydroizolace pro omezení zatékání (obr. 4, 10). Odvodnění zaatikového žlabu je vedeno na sousední střešní rovinu (obr. 10). Je otázka, zda převodní žlab na šikmé střěše pod ústím zaatikového žlabu je dostatečný k tomu, aby voda nezatékala z boku pod betonovou krytinu.
Tvar střechy a řešení okrajů střešních rovin vyvolávají pochybnosti o tom, zda je prostor pod krytinou vůbec nějak větraný. Nejproblematičtější budou střěšní plochy na kvádru (obr. 7) a mezi kvádrem a stěnou, na kterou navazuje zaatikový žlab (obr. 10).
Pokud se podíváme pod střešní krytinu, pak nad částí půdorysu domu nalezneme střešní dutinu - nevyužívaný půdní prostor (obr. 11). A když se blíže zaměříme na difúzně otevřenou fólii, ze které je provedena doplňková hydroizolační vrstva (DHV), pak spatříme na jejím spodním povrchu vlhkostní mapy (obr. 12, 13). Odhlédněme zatím od toho, proč jsou ze spodu na hydroizolačním materiálu vidět skvrny pod místy, na které shora teče voda.Tyto skvrny jsou hlavně pod skládanou betonovou krytinou a jsou v relativně velké ploše. Pod plechovým mezistřešním žlabem u hřebene zjevné známky zatékání nebyly, naopak u komína jsou projevy zatékání masivní. Jak moc těsně je napojena DHV na komín, to se můžeme jen domnívat (obr. 14, 15). U prostupů potrubí je situace obdobná (obr. 16, 17, 18). Míra těsnosti u zmíněných prostupů je otázkou. Spoje DHV nejsou slepené, jsou jen volně přeložené a někde je DHV i prověšená (obr. 16). Doplňková hydroizolační vrstva pod zaatikovým žlabem není odvodněná, ani ukončena okapnicí tak, aby voda tekoucí po jejím povrchu mohla bezpečně vytéct mimo objekt. To je pravděpodobně důvod, proč se vlhké fleky objevují právě na SDK podhledu v jižním koutě podkroví pod zaatikovým žlabem. Vodu, která proteče skrz krytinu a nemá kam odtéct, DHV na svém povrchu dlouhodobě neudrží, zvláště pokud není nijak spojovaná.
Skladba střešního pláště pod skládanou betonovou krytinou:
skládaná betonová plochá krytina,
latě,
kontralatě,
difúzně otevřená fólie lehkého typu ve funkci Doplňkové hydroizolační vrstvy (DHV),
střešní dutina – nevyužívaný půdní prostor,
tepelná izolace z minerálních vláken,
pravděpodobně parotěsnící vrstva z fólie lehkého typu – její existence nebyla průzkumem potvrzena,
sádrokartonový podhled včetně nosného roštu.
Z výše uvedeného vyplývá, že pod skládanou krytinu v průběhu životnosti stavby proniká voda a nejedná se o nikterak ojedinělý jev. Tento fakt je podložen naším dlouhodobým zkoumáním a pozorováním střech. O tomto jevu již v minulosti také psali moji kolegové ve starších číslech časopisu DEKTIME jako například DEKTIME SPECIÁL 01/2012, DEKTIME SPECIÁL 2022. S touto skutečností pracuje i metodika pro návrh DHV uvedená v Pravidlech pro navrhování a provádění střech vydaných Cechem klempířů, pokrývačů a tesařů ČR v roce 2014. Na tato Pravidla odkazuje i norma ČSN 73 1901-2 Navrhování střech – Část 2: Střechy se skládanou krytinou z roku 2020. Pomůcku pro návrh DHV, která využívá principy Cechu, lze nalézt i v Katalogu skladby a systémy DEK včetně dalších doporučení nad rámec metodiky v Pravidlech Cechu. Bližší vysvětlení principu návrhu DHV podle Pravidel Cechu je také uvedeno v DEKTIME 03/2015.
Podle mě je nutné chápat DHV jako nedílnou součást konstrukce střešního pláště, která spolu s krytinou tvoří hydroizolační konstrukci střechy. Proto by se měla doplňková hydroizolační vrstva navrhovat a realizovat ve kvalitě, která odpovídá využití prostor pod střechou a riziku případných škod. Dříve byly běžné neobytné půdy s podlahou tvořenou půdovkami, tak zde škody od pronikající vody nebyly téměř žádné a vlhkost se následně odvětrala. Dnes jsou podkroví plně využívaná pro různé účely, pak dává i smyl, že se kladou vyšší požadavky na hydroizolační bezpečnost střech. A s tím souvisí i vyšší kvalita návrhu a provedení DHV.
Pravidla Cechu rozlišují 6 tříd těsnosti DHV, přičemž nejtěsnější je třída 1, nejméně těsná je třída 6. Například jakmile je využívané podkroví (byty, kanceláře atd.), pak podle pravidel Cechu má DVH ležet na rozměrově a tvarově stálé tepelné izolaci nebo na celoplošném bednění. Když se k tomu ještě přidá konstrukční náročnost střechy (vikýře, úžlabí, změna sklonu střešních rovin, střešní okna, výlezy, prostupy atd.), pak spoje DHV mají být slepené nebo svařené. Dle mého názoru je vhodné, jakmile je pod střechou využívané podkroví, použít i těsnění pod kontralatě.
Při určování třídy těsnosti DHV je jedno z několika zásadních kritérií porovnání sklonu střechy s tzv. Bezpečným sklonem krytiny (BSK). Třída výsledné těsnosti DHV se bude také odvíjet od toho, zda navržený sklon střechy podkročí nebo nepodkročí BSK. Každá krytina má stanovený Bezpečný a minimální sklon. Na menším sklonu než minimálním by se krytina neměla vůbec použít. Informace o těchto sklonech lze nalézt v Pravidlech Cechu, ČSN 73 1901-2, technických listech výrobců krytiny nebo v Katalogu skladby a systémy DEK.
Pokusím se ještě vysvětlit, co si představit pod pojmem rozměrově a tvarově stálá tepelná izolace. Tou je například vrstva z tuhého pěnového plastu jako PIR nebo EPS. Určitě do této kategorie nepatří tepelné izolace ze skleněných a minerálních vláken, které se běžně do skladeb šikmých střech používají. Jedná se zejména o skladby, ve kterých je tepelná izolace umístěna mezi krokve a pod krokve. Použití vláknitých skleněných nebo minerálních tepelných izolací nás vede k tomu použít pod DHV jako tuhý podklad celoplošné bednění. Vhodné je klasické bednění z prken nebo z dřevovláknitých desek. Určitě není vhodné bednění z desek typu OSB. Ty vytvářejí příliš difúzně uzavřenou vrstvu pro prostup vzdušné vlhkosti z interiéru do exteriéru a vznikalo by zde riziko kondenzace vlhkosti. Další varianty vhodných podkladních vrstev pod DHV jsou uvedeny v DEKTIME SPECIÁL 2022. Funkce tuhého podkladu je podle mě zjevná. Nedochází k prověšení DHV, spoje se lépe a kvalitněji slepují, nehrozí vyboulení DHV směrem nahoru v momentě, kdy se někdo snaží mezi krokve zespodu umístit tepelnou izolaci. Celkově se tím zlepší fungování DHV ve smyslu odvádění vody proniklé pod krytinu. Při volbě konkrétního výrobku pro DHV je třeba pečlivě prostudovat jeho technický list. Určitě je dobré se zaměřit kromě fyzikálních parametrů i na informace, které udávají, na jaký minimální sklon lze výrobek (většinou fólie) použít, jakou třídu těsnosti lze z výrobku vytvořit, jak dlouho můžu nechat výrobek vystavený přímému účinků UV záření atd.
Pokud se vrátím k našemu objektu, pak DHV v půdním prostoru odpovídá třídě těsnosti 6, tedy je nejméně těsná. Fólie je volně zavěšená, místy prověšená, spoje pouze překryté, neslepené, pod kontralatěmi není těsnění. Přitom tvarová složitost, nízké sklony a vysoké nároky na hydroizolační ochranu podstřešních prostor určitě směřují k mnohem lepší třídě těsnosti. Navíc v našem případě byla nejspíš použita fólie s nedostatečnou trvanlivostí, která po čase propouští vodu na svůj spodní povrch. O tom svědčí skvrny patrné na spodním povrchu fólie.
Závěr
Co vlastně z výše uvedeného vyplývá? Myslím, že snaha o originalitu, jejímž důsledkem je přílišná tvarová složitost střechy, dost často negativně ovlivňuje funkci střechy. Pokud se na to nemyslí v konstrukčním a materiálovém řešení skladby, prvotní nadšení ze zajímavé stavby může po nějakém čase vystřídat rozčarování a stres z nezodpovězených otázek, jak vlastně střechu opravit.
Aby se předešlo budoucím potížím, pak dle mého názoru je nutné se při návrhu střešní konstrukce zamyslet nad jejím tvarovým řešením, sklonem střešní roviny, délkou odvodňované plochy, způsobem využití podkroví, v jakých klimatických podmínkách se objekt nachází, jaké budou související konstrukce (třeba střešní okna) a prostupy co do množství, velikosti a umístění. Je třeba včas přemýšlet, zda půjdou vůbec vzniklé detaily vyřešit standardními postupy nebo se bude muset vymýšlet něco neobvyklého, zda bude vůbec možné zajistit větrání ve skladbě střechy, jak bude možné zajistit spolehlivý odtok vody z povrchu střechy i z DHV, dále je třeba zvolit správnou krytinu ve vztahu ke sklonu střechy, zvolit správný konstrukční typ DHV, a takto bych mohl pokračovat dál.
Domnívám se, že jedním z možných řešení krytiny (po kontrole vzduchotěsnosti vnitřního pláště a vyřešení principů větrání) je hydroizolační povlak například z PVC fólie alespoň na části střechy, který sice nebude mít takovou životnost jako plech, ale bude od počátku spolehlivě chránit objekt před srážkovou vodou.
