Vzdělávací centrum

1  BUDOVY A JEJICH VNITŘNÍ PROSTŘEDÍ

1.1 OCHRANA STAVBY PROTI VODĚ

1.2 AKUSTICKÉ VLASTNOSTI KONSTRUKCÍ

1.3 TEPELNĚTECHNICKÉ VLASTNOSTI SKLADEB KONSTRUKCÍ

1.4 PASIVNÍ BUDOVY A BUDOVY S TÉMĚŘ NULOVOU SPOTŘEBOU ENERGIE

2 STŘECHY

2.1 POŽÁRNÍ ODOLNOST STŘECH

2.1.1 Třída reakce na oheň

2.1.2 Požární odolnost

2.1.3 Třídění konstrukčních částí

2.1.4 Klasifikace konstrukčních systémů dle druhů konstrukcí

2.1.5 Požadavky na požární odolnost střech

2.1.6 Odolnost střešní konstrukce proti působení vnějšího požáru

2.1.7 Požární otevřenost

2.1.8 Návaznosti střech na jiné konstrukce

2.1.9 Skladby klasifikované z hlediska působení vnějšího požáru

2.3 STŘECHY S POVLAKOVOU HYDROIZOLACÍ

2.3.1 Stabilizace vrstev střech s povlakovou hydroizolací

2.3.2 Střešní světlíky

2.4 VEGETAČNÍ STŘECHY

2.4.1 Druhy vegetačních střech

2.4.2 Vrstvy vegetačního souvrství

2.4.3 Extenzivní vegetační střechy DEK

2.4.4 Intenzivní vegetační střechy DEK

2.4.5 GREENDEK sortiment

2.5 STŘECHY SE SKLÁDANOU KRYTINOU

2.5.1 Stabilizace vrstev střech se skládanou krytinou a tepelnou izolací nad krokvemi

2.5.2 Pomůcka pro návrh doplňkové hydroizolační vrstvy (DHV)

2.5.3 Vikýře TOPDEK

2.5.4 Střešní okna ROTO

2.6 STŘECHY S FOTOVOLTAICKÝMI PANELY

2.6.1 Požadavky

2.6.2 Upevnění fotovoltaických panelů na střechu

2.6.3 Skladby střech vhodné pro instalaci fotovoltaického systému

3 SVISLÉ OBVODOVÉ KPLÁŠTĚ

3.1 POŽÁRNÍ ODOLNOST SVISLÝCH OBVODOVÝCH PLÁŠŤŮ

3.2 ZAJIŠTĚNÍ VZDUCHOTĚSNOSTI DODATEČNĚ ZATEPLOVANÝCH KONSTRUKCÍ

3.3 POROVNÁNÍ KOMPONENTŮ PRO ZATEPLOVACÍ SYSTÉM DEKTHERM

3.4 SYSTÉMY DEKTHERM S PĚNOVÝM POLYSTYRENEM

3.5 SYSTÉMY DEKTHERM S MINERÁLNÍ VATOU

3.6 SYSTÉM WEBER THERM PLUS ULTRA S FENOLICKOU PĚNOU

4 PŘÍČKY, PŘEDSTĚNY, PODHLEDY

4.1 KVALITA POVRCHU SÁDROKARTONOVÝCH KONSTRUKCÍ - STUPNĚ JAKOSTI

4.2 UPEVŇOVÁNÍ PŘEDMĚTŮ DO SÁDROKARTONOVÝCH KONSTRUKCÍ

4.3 VLASTNOSTI MONTOVANÝCH PŘÍČEK

5 VNITŘNÍ TEPELNĚIZOLAČNÍ SYSTÉMY

5.1 ZATEPLOVÁNÍ OBVODOVÝCH KONSTRUKCÍ STAVEB Z INTERIÉRU

6 PODLAHY

6.1 PODKLADY PRO NÁVRH PODLAH

6.2 KONTROLA KVALITY A PŘÍPRAVA PODKLADU

6.3 SKLUZNOST PODLAH

7 IZOLACE SPODNÍ STAVBY

7.1 OCHRANA STAVEB PROTI RADONU Z PODLOŽÍ

8 DŘEVOSTAVBY

8.1 DEKPANEL

8.2 PŘEHLEDOVÝ LIST SKLADEB DEKPANEL

Při návrhu ochrany stavby proti vodě je potřeba k celé problematice přistupovat s širším pohledem nejen na danou konstrukci, ale také na okolí stavby a využívání interiéru. Jedním z hlavních faktorů ovlivňujících návrh hydroizolační ochrany stavby je návrhové namáhání vodou. To je dáno především hydrofyzikálním namáháním, četností a rozsahem výskytu vody a množstvím vody v místě stavby. Návrhové namáhání vyjadřuje riziko proniknutí vody do stavby nebo konstrukce a množství vody, která do stavby nebo konstrukce pronikne, pokud v hydroizolační konstrukci vznikne defekt. Dále je nezbytné znát požadavky investora nebo legislativy na stav konstrukcí a vnitřního prostředí z hlediska výskytu vody. Návrhem ochrany staveb před nežádoucím působením vody a vlhkosti a výběrem hydroizolačních konstrukcí s potřebnou spolehlivostí hydroizolační funkce se podrobně zabývá směrnice ČHIS 01 Hydroizolační technika – Ochrana staveb a konstrukcí před nežádoucím působením vody a vlhkosti. Směrnice je volně ke stažení na www.hydroizolacnispolecnost.cz. Ucelené informace k návrhu ochrany stavby proti vodě s využitím sortimentu společnosti Stavebniny DEK naleznete v projekčních publikacích, které jsou volně ke stažení na www.dekpartner.cz. Pro rychlé a přehledné stanovení dimenze hydroizolace spodní stavby pak lze použít webovou aplikaci HYDROIZOLACE na www.dekpartner.cz nebo www.deksoft.eu.

U vybraných skladeb střech, podlah na terénu a izolačních souvrství spodních staveb je uvedeno hodnocení jejich hydroizolační spolehlivosti podle metodiky České hydroizolační společnosti zavedené ve směrnicí ČHIS 01 Hydroizolační technika – ochrana staveb a konstrukcí před nežádoucím působením vody a vlhkosti.

Tato směrnice podporuje návrh ochrany stavby před nežádoucím působením vody prováděný poučeným projektantem – specialistou. Umožňuje předkládat objednateli stavby kvalitní podklady pro kvalifikované rozhodování mezi finanční náročností hydroizolace a výsledným efektem. Zavedením stupnic a tříd pro popsání požadavků, míry spolehlivosti a účinnosti hydroizolačních konstrukcí směrnice usnadňuje komunikaci mezi jednotlivými účastníky výstavby.

Rozhodující vliv na úspěch ochrany stavby před nežádoucím působením vody a vlhkosti má architektonické řešení tvaru budovy (včetně střech) a jejího osazení do terénu (výška, natočení vůči svahu, orientace střešních rovin apod.), navržené využití podzemních prostor a jejich dispoziční řešení, významný je také vliv konstrukčního řešení (členění dilatačních celků, volba základové konstrukce a její propojení se stavbou apod.). Teprve na správné návrhy a rozhodnutí architekta může navazovat efektivní volba a návrh hydroizolačních konstrukcí s potřebnou spolehlivostí a návrh hydroizolačních opatření.

Cílem metodiky je takový návrh ochrany stavby před nežádoucím působením vody, aby po požadovanou dobu byl zajištěn požadovaný stav konstrukcí (K) a vnitřního prostředí (P) při daném namáhání vodou (NNV) a dalších okrajových podmínkách (přístupnost pro opravu R, ochrana dokončených prostor před stavební činností při opravě F/X) s co nejvyšší spolehlivostí (S).

Vysvětlivky:

NNV – stupeň návrhového namáhání vodou, Tab. 2 směrnice. Volí se dle množství a četnosti výskytu vody působící na navrhovanou hydroizolační konstrukci od nejnižší (vzdušná vlhkost, NNV1) po nejvyšší (tlaková voda, NNV7).

P – třída požadavku na stav chráněného prostředí, Tab. 3 směrnice. Volí se dle citlivosti chráněných prostor na pronikání vody od nejnižší (např. revizní chodby a kolektory, P4) po nejvyšší (např. muzea a operační sály, P1).

K – třída požadavku na stav chráněné konstrukce, Tab. 4 směrnice. Volí se dle citlivosti chráněných konstrukcí na pronikání vody od nejnižší (např. železobeton, K4) po nejvyšší (např. strop se vzácnou freskou, K1).

F/X – třída ochrany dokončených prostor před stavební činností, Tab. 5 směrnice. Závisí na umožnění přístupu uživatelem pro opravu navrhované konstrukce.

R – třída přístupnosti hydroizolační konstrukce pro opravu, Tab. 6 směrnice. Volí se dle technické přístupnosti od volně přístupné (např. ničím nezakrytá povlaková hydroizolace střechy, R1) po nepřístupnou (např. hydroizolace pod základovou deskou domu).

S – třída spolehlivosti, Tab. 8 směrnice. Je definována od nejnižší (tzn. nelze s dostatečnou spolehlivostí odhadnout, zda hydroizolační konstrukce bude funkční, S5) po nejvyšší (tzn. s velmi vysokou pravděpodobností bude dosaženo potřebné účinnosti hydroizolační konstrukce, S1).

U – třída účinnosti hydroizolační konstrukce, Tab. 7 směrnice. Je definovaná podle míry omezení šíření vody od exponovaného povrchu na chráněný povrch hydroizolační konstrukce nebo do její struktury při daném NNV.

Postup použití směrnice:

Požadovaná třída ochrany prostředí (P), konstrukce (K) a stupeň návrhového namáhání vodou (NNV) určuje podle Tab. 10 směrnice požadavek na spolehlivost hydroizolační konstrukce (S).

Ze seznamu hodnocených hydroizolačních konstrukcí uvedených v příloze B1 směrnice se vybere taková, která požadované spolehlivosti dosahuje právě pro dané návrhové namáhání vodou a danou přístupnost pro opravu, při uplatnění doporučených zásad.

Vybrané konstrukce z tohoto katalogu jsou již tímto postupem vyhodnoceny, jejich přehled je v souhrnné Tab. 1.1.1 – 9. Hodnocení je provedeno pro okrajové podmínky plynoucí z doporučeného určení konstrukcí.

TAB. 1.1.1 – 1 STANOVENÍ NÁVRHOVÉHO NAMÁHÁNÍ VODOU – VE SMĚRNICI TAB. Č. 2

TAB. 1.1.1 – 2 TŘÍDY POŽADAVKŮ NA STAV CHRÁNĚNÉHO PROSTŘEDÍ A VNITŘNÍCH POVRCHŮ – VE SMĚRNICI TAB. Č. 3

TAB. 1.1.1 – 3 TŘÍDY POŽADAVKŮ NA STAV OHRANIČUJÍCÍCH KONSTRUKCÍ – VE SMĚRNICI TAB. Č. 4

TAB. 1.1.1 – 4 TŘÍDY OCHRANY DOKONČENÝCH PROSTOR PŘED DODATEČNOU STAVEBNÍ ČINNOSTÍ – VE SMĚRNICI TAB. Č. 5

TAB. 1.1.1 – 5 TŘÍDY PŘÍSTUPNOSTI HYDROIZOLAČNÍCH KONSTRUKCÍ Z HLEDISKA OPRAVITELNOSTI – VE SMĚRNICI TAB. Č. 6

TAB. 1.1.1 – 6 TŘÍDY ÚČINNOSTI HYDROIZOLAČNÍCH KONSTRUKCÍ PRO KAPALNOU VODU – VE SMĚRNICI TAB. Č. 7

TAB. 1.1.1 – 7 TŘÍDY SPOLEHLIVOSTI HYDROIZOLAČNÍCH KONSTRUKCÍ – VE SMĚRNICI TAB. Č. 8

 TAB. 1.1.1 – 8 DOPORUČENÉ PARAMETRY HYDROIZOLAČNÍCH KONSTRUKCÍ V HYDROIZOLAČNÍCH KONCEPCÍCH PRO JEDNOTLIVÉ TŘÍDY POŽADAVKŮ NA STAV CHRÁNĚNÉHO PROSTORU P NEBO TŘÍDY POŽADAVKŮ NA STAV OHRANIČUJÍCÍCH KONSTRUKCÍ K – VE SMĚRNICI TAB. Č. 10

POZNÁMKY
V tabulce jsou uvedeny nejmenší požadované účinnosti hydroizolačních konstrukcí. Je-li uvedeno více konstrukcí, první je hlavní, druhá pojistná.

Při práci s tabulkou 1.1.1 – 8 je nutné znát zatřídění požadavků na stav chráněného prostředí (Tab. 1.1.1 – 2) nebo na stav chráněných konstrukcí (Tab. 1.1.1 – 3). Rozhodne přísnější požadavek. Například ve větraném podzemí administrativní budovy, která je chráněna proti vibracím od provozu metra vrstvou recyklované pryže, je požadavek na ochranu konstrukcí přísnější než požadavek na ochranu vnitřního prostředí. Vlhká skvrna na obvodové stěně podzemních garáží by se určitě snesla, nakonec auta na sobě v zimě přivezou také mnoho vody, ale zaplavení vrstvy recyklované pryže vodou by vedlo k omezení jejího účinku.

TAB. 1.1.1 – 9 PŘEHLED VYBRANÝCH KOMBINACÍ OKRAJOVÝCH PODMÍNEK, PŘI KTERÝCH UVEDENÉ SKLADBY VYHOVÍ HODNOCENÍ DLE METODIKY SMĚRNICE ČHIS 01

Střechy s povlakovou hydroizolací

POZNÁMKY
1) Při sklonu ≥ 3 %;
2) U S4, resp. S3 lze speciálními opatřeními při realizaci spolehlivost zlepšit o 1 stupeň na S3, resp. S2 (např. úprava klimatických podmínek, dodatečné ověřování účinnosti opravitelných konstrukcí, nadstandardní mechanická ochrana, nadstandardní technická kontrola realizace);
3) Pokud lze při demontáži v rámci opravy přesouvat a hromadit materiál vrstev nad hydroizolací s ohledem na únosnost konstrukce.

Vegetační střechy

POZNÁMKY
1) Při sklonu ≥ 3 %;
2) U S4, resp. S3 lze speciálními opatřeními při realizaci spolehlivost zlepšit o 1 stupeň na S3, resp. S2 (např. úprava klimatických podmínek, dodatečné ověřování účinnosti opravitelných konstrukcí, nadstandardní mechanická ochrana, nadstandardní technická kontrola realizace);
3) Pokud lze při demontáži v rámci opravy přesouvat a hromadit materiál vrstev nad hydroizolací s ohledem na únosnost konstrukce.

Provozní střechy

POZNÁMKY
1) Při sklonu ≥ 3 %;
2) U S4, resp. S3 lze speciálními opatřeními při realizaci spolehlivost zlepšit o 1 stupeň na S3, resp. S2 (např. úprava klimatických podmínek, dodatečné ověřování účinnosti opravitelných konstrukcí, nadstandardní mechanická ochrana, nadstandardní technická kontrola realizace);
3) Pokud lze při demontáži v rámci opravy přesouvat a hromadit materiál vrstev nad hydroizolací s ohledem na únosnost konstrukce.

Podlahy na terénu (podlahy nad úrovní upraveného terénu)

POZNÁMKY
1) Při sklonu ≥ 3 %;
2) U S4, resp. S3 lze speciálními opatřeními při realizaci spolehlivost zlepšit o 1 stupeň na S3, resp. S2 (např. úprava klimatických podmínek, dodatečné ověřování účinnosti opravitelných konstrukcí, nadstandardní mechanická ochrana, nadstandardní technická kontrola realizace);
3) Pokud lze při demontáži v rámci opravy přesouvat a hromadit materiál vrstev nad hydroizolací s ohledem na únosnost konstrukce.

Spodní stavba

POZNÁMKY
1) Při sklonu ≥ 3 %;
2) U S4, resp. S3 lze speciálními opatřeními při realizaci spolehlivost zlepšit o 1 stupeň na S3, resp. S2 (např. úprava klimatických podmínek, dodatečné ověřování účinnosti opravitelných konstrukcí, nadstandardní mechanická ochrana, nadstandardní technická kontrola realizace);
3) Pokud lze při demontáži v rámci opravy přesouvat a hromadit materiál vrstev nad hydroizolací s ohledem na únosnost konstrukce.

Podzemní části staveb

Zásada 1 Ke spolehlivosti hydroizolační koncepce přispívá jednoduchý tvar podzemní části budovy.

Zásada 2 V podmínkách tlakové vody není vhodné částečné podsklepení, to ztěžuje přístup k případné opravě hydroizolačních konstrukcí a tím zhoršuje spolehlivost hydroizolační koncepce.

Zásada 3 V podmínkách tlakové vody by neměly být v konstrukci suterénu vytvářeny dilatační spáry. Pokud je jejich návrh nezbytný, nemají být zalomené, nesmí být vedeny kouty nebo rohy půdorysu stavby.

Zásada 4 Pod hladinou podzemní vody nebo v nepropustných zeminách nelze zajistit absolutní spolehlivost těsnosti podzemních prostor. Proto se do podzemních částí budov pod hladinou podzemní vody nebo v nepropustném prostředí bez odvodnění, v přímém kontaktu vnější obalové konstrukce s okolním horninovým prostředím (kde přímo působí nebo se hromadí voda prosáklá z povrchu), nemají umísťovat prostory s požadavky P1 a P2. Doporučuje se mezi prostor s požadavkem na P1 a P2 a obvod stavby umístit průchozí a větraný prostor (chodbu) s odvodněným dnem a podlahu pod úrovní hrubé podlahy chráněného prostoru.

Zásada 5 Je-li návrhová hladina podzemní vody v malé vzdálenosti nad úrovní základů suterénu, mělo by být upraveno výškové osazení objektu do terénu tak, aby hladina nezasahovala stavbu.

Zásada 6 Podsklepený objekt budovaný pod svahem má být orientován tak, aby tvořil co nejmenší překážku povrchové a vodě stékající po svahu a podpovrchové vodě prosakující po sklonitých a vodonosných vrstvách horninového prostředí.

Zásada 7 Objekt postavený na jiných než vysoce propustných zeminách na pozemku, kde se likviduje dešťová voda vsakem do zeminy, nemá být podsklepen.

Zásada 8 Osazení stavby, především polohu podlah a vstupů prvního nadzemního podlaží vůči terénu, je nutné přizpůsobit místním klimatickým podmínkám.

Zásada 9 Podsklepené stavby, v jejichž prvním nadzemním podlaží se vyskytují chráněné prostory s požadavkem P1 nebo P2 se doporučuje výškově osadit tak, aby horní povrch nosné konstrukce nad prvním podzemním podlažím byl v úrovni nejméně 150 mm nad nejvyšším bodem upraveného terénu nebo zpevněných ploch v okruhu 1 m kolem objektu. U podsklepených staveb s ostatními chráněnými prostory v prvním nadzemním podlaží se takové výškové osazení doporučuje.

Zásada 10 Nepodsklepené stavby, v jejichž prvním nadzemním podlaží se vyskytují chráněné prostory s požadavkem P1 nebo P2, se doporučuje výškově osadit tak, aby vodorovná hydroizolační konstrukce pod prvním nadzemním podlažím byla v úrovni nejméně 150 mm nad nejvyšším bodem upraveného terénu nebo zpevněných ploch v okruhu 1 m kolem objektu.

Zásada 11 Terén nebo zpevněné plochy kolem objektu se musí do vzdálenosti alespoň 1 m od objektu svažovat od objektu a alespoň v tomto rozsahu musí být účinně odvodněn. Sklon terénu nebo zpevněné plochy kolmo k nejbližší stěně objektu má být nejméně 2 %.

Zásada 12 Liniové podzemní stavby, jejichž dno se svažuje ke stavbě, obvykle přivádějí ve svých zásypech vodu k objektu. V takovém případě je třeba navrhnout opatření pro zachycení a odvedení této vody, nebo s takto přiváděnou vodou počítat v namáhání stavby.

Zásada 13 Statické řešení objektů musí být takové, aby v jejich částech s namáháním vodou NNV6 nebo NNV7 neprocházela výztuž skrz povlakovou hydroizolaci.

POZNÁMKA Prochází-li při nižším namáhání vodou výztuž povlakem, jsou nezbytná zvláštní opatření.

Zásada 14 Doporučuje se neodvodňovat střechy podsklepených objektů na terén v blízkosti stavby.

Zásada 15 Doporučuje se zvážit, zda je suterén zasahující pod hladinu podzemní vody nezbytný.

Zásada 16 V nejnižším místě suterénu se doporučuje zřídit čerpanou jímku k odvádění vody přitékající do suterénu shora v průběhu výstavby (technologická voda, atmosférické srážky).

Fasády a výplně otvorů

Zásada 17 Objekt má být osazen do terénu tak, aby u žádného ze vstupů do vnitřních prostor objektu nemohla voda stékající po přilehlém terénu nebo hromadící se na něm nastoupat k otvorovým výplním vstupů a k jejich připojovacím spárám.

Zásada 18 Před prahy vstupů do chráněných vnitřních prostor z vnějších ploch, jejichž odvodňovaný povrch je méně než 50 mm pod úrovní podlah chráněných prostor, musí být umístěny účinně odvodněné žlaby nebo se musí navrhnout jiná účinná opatření snižující namáhání funkčních spár otvorových výplní vodou.

Zásada 19 Vstupy do chráněných vnitřních prostor z vnějších ploch, jejichž odvodňovaný povrch je méně než 150 mm pod úrovní podlah chráněných prostor, musí být před srážkovou vodou chráněny předsazenou konstrukcí (markýza, lodžie apod.). Předsazená konstrukce má před rovinu, v níž je umístěna výplň otvoru vstupu, vystupovat nejméně třetinu svislé vzdálenosti mezi povrchem vnější plochy a dolním povrchem předsazené konstrukce. Vodorovný přesah okraje předsazené konstrukce vůči svislému okraji otvorové výplně vstupu má být nejméně čtvrtinou svislé vzdálenosti mezi povrchem vnější plochy a dolním povrchem předsazené konstrukce.

Zásada 20 Pro konstrukce vystupující před povrch hydroizolační konstrukce fasády a přilehlou hydroizolační konstrukci fasády musí být uvažováno jiné namáhání vodou než pro hydroizolační konstrukci fasády.

Zásada 21 Připojovací spáry výplní otvorů (např. pevného fasádního zasklení) musí být umístněny nejméně 80 mm nad úrovní okolního terénu, pokud nejsou dostatečně chráněny před přímým vlivem klimatu účinným přesahem vodorovných konstrukcí (např. pevných markýz, přesahů vyšších konstrukcí), nebo musí být před spáru osazen zakrytý odvodňovací spádovaný žlab hloubky min. 80 mm.

Střechy

Zásada 22 Prostupující konstrukce (komíny, potrubí, okna apod.) se nemají umísťovat do úžlabí nebo v jejich blízkosti.

Zásada 23 Nejmenší vzdálenost mezi prostupujícími konstrukcemi má být 50 cm.

Zásada 24 Vstupy na terasy se umísťují do takové výškové úrovně, aby otvorové výplně a jejich připojovací spáry nebyly namáhány tlakovou vodou nebo velkým množstvím stékající vody a aby byl zajištěn dostatečný prostor pro trvanlivé, účinné a spolehlivé napojení hydroizolační konstrukce terasy na otvorovou výplň.

Zásada 25 Vstupy do budov a vstupy na terasy, kde se požaduje co nejmenší výškový rozdíl, mají být umístěny pod pevnými markýzami, účinně přesahujícími konstrukcemi nebo v krytých zádveřích.

POZNÁMKA V některých případech mají výše uvedené zásady vliv na využitelnost prostor, popř. budoucí výnosy z nich.

Zásada 1 Drenáž nesmí být napojena na vsakovací objekt, u kterého hrozí zahlcení přívalovou vodou.

Zásada 2 Drenáž nesmí být použita v zeminách náchylných na rozbředání.

Zásada 3 Drenáž se dimenzuje dle směrnice ČHIS 06.

Zásada 4 Dno drenáže musí být vždy nad základovou spárou.

Zásada 5 V žádném případě nesmí být horní hrana potrubí nad úrovní vodorovné hydroizolace.

Zásada 6 Návrh drenáže musí vždy vycházet z podrobného průzkumu lokality, znalosti přítoků vody v jednotlivých oblastech a hydraulických výpočtů.

Zásada 7 Maximální možná výška hladiny vody v drénu je 0,2 m nad dnem trubky. Z toho vyplývá poloha vodorovné hydroizolace, která musí být vždy alespoň 0,2 m nad úrovní dna drenážní trubky. V opačném případě musí být navržena tlaková hydroizolace do odpovídající výšky.

Zásada 8 Minimální průměr drenážního potrubí je 100 mm.

Zásada 9 Pokud se drenáž navrhuje v podmínkách s vysoce minerální půdou nebo v blízkosti polí, kde se vápní, doporučuje se při návrhu zohlednit vyšší riziko tvorby usazenin (inkrustace). Je vhodné alespoň volit větší dimenzi potrubí.

Zásada 10 Při použití tyčových drenážních prvků je výrazně snazší zajistit správnou polohu a směr drenážního potrubí.

Zásada 11 Drenáž musí být propustná pro vodu a odolná proti zanášení částečkami zeminy.

Zásada 12 Maximální vzdálenost mezi čisticími šachtami je 50 m, pokud není stanoveno jinak (např. v případech nestandardního spádu potrubí, vysoké rychlosti vody proudící v potrubí apod.).

Zásada 13 Převedení vody z drenážních vrstev do drénu musí být provedeno beztlakově. Vhodná je např. vrstva kameniva frakce 16–22 v tloušťce alespoň 0,3 m.

Zásada 14 Drén se vede obvykle co nejblíže podél vnějšího obvodu podzemních částí stavby. Proto je vhodné, aby půdorys suterénu odpovídal nadzemní části stavby.

Zásada 15 Liniový svodný drén musí mít podélný sklon alespoň 0,5 % směrem k recipientu.

Zásada 16 Při nepravidelném tvaru základů je přípustný větší odstup od hrany základu.

Zásada 17 Drenážní rýha nesmí být provedena v oblasti zeminy, kde dochází k přenosu zatížení od objektu.

Zásada 18 Zásyp nad drenáží má být co nejméně propustný, aby do drenáže nebyla přiváděna voda z povrchu terénu a z fasád.

Zásada 19 V místech změn směru vedení drénu musí být osazeny kontrolní šachty o průměru nejméně 300 mm.

Zásada 20 Předávací šachta musí mít průměr alespoň 1 000 mm a musí být průlezná.

Zásada 21 Přesahy filtračních textilií musí být alespoň 200 mm.

Zásada 22 Drén musí být uložen vždy na stabilním podkladu s podélným spádem.

Zásada 23 První vrstva zásypu na potrubí musí být prováděna ručně, aby nedošlo k poškození potrubí.

Zásada 24 Hydroizolace suterénních stěn se vytahuje do výšky alespoň 300 mm nad úroveň upraveného terénu.

Zásada 25 Na potrubí vedoucím do recipientu se doporučuje osadit zpětnou klapku.

Zásada 26 V případě, že je voda do recipientu z předávací jímky přečerpávána, musí mít jímka dostatečný akumulační objem a musí být osazena hlavním a záložním čerpadlem s plovákovým spínáním v úrovni 30 cm pod nejnižším bodem drenáže. Provozuschopnost čerpadel se musí pravidelně kontrolovat.

Při návrhu dělicích konstrukcí v obytných domech je nutné volit materiálové řešení a dimenze ve vztahu k požadavkům na zvukovou izolaci mezi místnostmi v budovách a na zvukovou izolaci obvodových plášťů.

Požadavky na zvukovou izolaci mezi místnostmi v budovách stanovuje norma ČSN 73 0532 z roku 2020. Vážené jednočíselné hodnoty vzduchové neprůzvučnosti (R´_w, D_nT,w) mezi místnostmi v budovách, určené vážením podle ČSN EN ISO 717-1 z třetinooktávových hodnot veličin změřených podle ČSN EN ISO 16283-1, nesmí být nižší než hodnoty stanovené v následující tabulce.

Vážené normalizované hladiny akustického tlaku kročejového zvuku určené podle ČSN EN ISO 717-2 z třetinooktávových hodnot veličin (L´_n,w, L´_nT,w) změřených podle ČSN EN ISO 16283-2, nesmí v chráněných prostorech budov překročit nejvýše přípustné hodnoty stanovené v následující tabulce.

TAB. 1.2.1 – 1 POŽADAVKY NA ZVUKOVOU IZOLACI DLE ČSN 73 0532 – VÝŇATEK

POZNÁMKY:

1) Požadavek platí pro vnitřní stěny bytu mezi obytnými místnostmi včetně vedlejších cest přes dveře, které nejsou součástí dělicí stěny (tj. např. přes dveře do společné haly). Požadavek na dveře se vztahuje pouze na dveře, které jsou součástí společné dělicí stěny mezi dvěma obytnými místnostmi (kromě kuchyně). V takovém případě se požadavek na stěnu vztahuje pouze na plnou část stěny (bez dveří) a současně platí požadavek na dveře. Požadavky se nevztahují na obytné místnosti, které jsou mezi sebou propojeny otvory bez výplně.

2) Požadavek se vztahuje pouze na starou, zejména panelovou výstavbu, pokud situace neumožňuje dodatečná zvukověizolační opatření.

3) Platí pro vstupní dveře ze společných prostor domu (chodby) do předsíně (vstupní haly) bytu.

4) Platí pro vstupní dveře ze společných prostor domu (chodby) přímo do chráněné obytné místnosti bytu.

5) Kromě splnění stanovení požadavků na vzduchovou a kročejovou neprůzvučnost mohou být nutná další opatření, kdy je nutné stroje nebo zařízení uložit, zavěsit či upravit tak, aby nedocházelo k šíření a přenosu zvuku konstrukcí (vibracemi) a instalacemi (rozvody médií, šachtami aj.) a tím k překročení limitů hluku ve vnitřních chráněných prostorech. Místnosti s provozním hlukem s významným obsahem nízkých kmitočtů nebo s tónovými složkami se zásadně nemají situovat do blízkosti bytových jednotek. V opodstatněných případech se provede posouzení pomocí akustické studie. Provozovny se zvláště vysokým hlukem L A,max > 95 dB (např. diskotéky, herny apod.) se zásadně nemají umísťovat do obytných budov. Pokud takováto situace nastane, musí se provést podrobná akustiká studie na základě frekvenční analýzy všech instalovaných zdrojů hluku.

Norma ČSN 73 0532 stanovuje požadavky na váženou neprůzvučnost obvodových plášťů budov v závislosti na účelu vnitřního prostoru budovy a v závislosti na hodnotě ekvivalentní hladiny akustického tlaku L_Aeq před fasádou budovy (stanovené včetně odrazu od fasády).

TAB. 1.2.1 – 2 POŽADAVKY NA ZVUKOVOU IZOLACI OBVODOVÝCH PLÁŠŤŮ BUDOV DLE ČSN 73 0532 – VÝŇATEK

1) Jednočíselné veličiny vážené podle ČSN EN ISO 717-1, stanovené z veličin v třetinooktávových pásmech definovaných v ČSN EN ISO 16283-3.

2) Ekvivalentní hladina akustického tlaku A určená 2 m před obvodovým a střešním pláštěm včetně odrazu zvuku od fasády, zaokrouhlená na celé číslo a s přihlédnutím k 10.4.1 ČSN EN ISO 16283-3 a příloze B5 ČSN ISO 1996-2. Požadavky se vztahují na celý obvodový a střešní plášť i s výplněmi otvorů u chráněných místností.

Při návrhu akusticky dělicích konstrukcí se pro dosažení požadovaných hodnot vzduchové neprůzvučnosti navrhují konstrukce jednoduché s dostatečnou hmotností (typicky zděné stěny, železobeton) nebo konstrukce dvojité. Dvojité konstrukce mohou být ohybově tuhé (např. dvojitá zděná stěna mezi řadovými rodinnými domy), ohybově poddajné (např. sádrokartonová příčka) nebo kombinované (např. zděná stěna se sádrokartonovou předstěnou).

Konkrétní návrh konstrukce by měl vycházet z podkladů výrobce (deklarované hodnoty laboratorní neprůzvučnosti na základě protokolu z akreditované zkušebny). Jinou možností je stanovení neprůzvučnosti v projektové fázi výpočtem. Výpočet je možné provést v aplikaci DEKSOFT Akustika nebo dle ČSN EN 12354-1 nebo jinými metodami popsanými v odborné literatuře.

Při návrhu dělicích stropních konstrukcí s požadavkem na kročejovou neprůzvučnost (přesně: vážená normalizovaná hladina akustického tlaku kročejového zvuku) se požadované hodnoty dosáhne použitím podlahového souvrství se správně dimenzovanou kročejovou izolací pod roznášecí deskou, volbou vhodné podlahoviny nebo kombinací obou variant. Konkrétní návrh může vycházet z podkladu dodavatele podlahového souvrství. Kročejovou neprůzvučnost je nutné řešit nejen v běžně vnímaném směru shora dolů, ale i ve směru horizontálním (např. ze společné chodby do obytných místností bytů v rámci podlaží, mezi byty na stejném podlaží), a případně zezdola nahoru (např. přenos z garáží do bytů ve vyšším podlaží).

U vzduchové i kročejové neprůzvučnosti je nutné důsledně rozlišovat mezi laboratorní neprůzvučností a stavební neprůzvučností. Laboratorní neprůzvučnost je hodnota stanovená výpočtem pro skladbu konstrukce nebo stanovená měřením v laboratoři s potlačenými bočními přenosy zvuku. Stavební neprůzvučnost je hodnota pro konkrétní zabudování konstrukce na stavbě včetně vlivu bočních přenosů zvuku okolními konstrukcemi. Mezi laboratorní a stavební neprůzvučností platí přibližný přepočet:

vzduchová neprůzvučnost: R´_w = R_w – k1 [dB]
kročejová neprůzvučnost: L´_n,w = L_n,w + k2 [dB]
kde:
k₁ a k₂ jsou korekce závislé na vedlejších cestách šíření zvuku
R´_w a L´_n,w jsou hodnoty stavební neprůzvučnosti
R_w a L_n,w jsou hodnoty laboratorní neprůzvučnosti

V praxi se běžně používají empiricky stanovené korekce na vliv bočních cest. Dle ČSN 73 0532 lze očekávat následující hodnoty korekcí:

vzduchová neprůzvučnost:
k₁ – 2–4 dB pro těžké dělicí konstrukce (stěna, strop) v některých případech i ≥ 4 dB
k₁ – 5–8 dB pro lehké dělicí konstrukce (stěna, strop) s požadavkem R_w < 55 dB
k₁ = 6–8 dB pro lehké dělicí konstrukce (stěna, strop) s požadavkem R_w > 55 dB, v některých případech i ≥ 8 dB

kročejová neprůzvučnost:
k₂ = 0–2 dB

Hodnota korekce k₁ a k₂ závisí na provedení jednotlivých konstrukcí a na způsobu jejich napojení. Stanoví se dle ČSN 73 0532 přílohy E, nebo výpočtem dle ČSN EN ISO 12354-1.

Tyto hodnoty jsou empiricky stanovené pro běžné uspořádání konstrukcí v objektu. V některých případech a při nesprávném napojení jednotlivých konstrukcí může být i vliv bočních přenosů zvuku větší.

Obecně platí, že účinnější jsou opatření dispoziční oproti opatřením technickým. Vhodným dispozičním řešením je např. umístění hlučných provozů mimo přímé sousedství akusticky chráněných místností.

Do akusticky dělicích konstrukcí nelze provádět trubní rozvody (voda, kanalizace apod.) a oslabovat tyto konstrukce zářezy a nikami (např. požární hydrant). Akusticky dělicí stěny je nutné napojit vždy až na nosnou konstrukci stropu a je nutné je napojit skrz případnou konstrukci podhledu až na spodní líc nosné konstrukce. V opačném případě může docházet ke zvýšenému přenosu zvuku bočními cestami, a tím ke zhoršení vzduchové neprůzvučnosti oproti běžným projekčním předpokladům.

Trubní rozvody doporučujeme dělat v instalačních předstěnách. Je možné provádět rozvody volně zakryté sádrokartonovými předstěnami nebo v drážkách ve zděných předstěnách. U rozvodů prováděných do drážek je nutné zajistit důkladné obalení pružnou izolací. Mezi přizdívkou a dělicí konstrukcí by neměla vzniknout tenká dutina, aby nedocházelo k rezonanci mezi těmito deskami, a aby nedocházelo ke zhoršení neprůzvučnosti konstrukce. Trubní rozvody by neměly být v pevném spojení s konstrukcemi objektu ani v místech prostupů např. stropní deskou, aby nedocházelo k šíření zvuku chvěním.

Zařizovací předměty koupelen je vhodné ukládat přes pružné podložky pro omezení šíření hluku při užívání těchto předmětů chvěním konstrukcemi (např. dopad vody do vany při sprchování).

Do vzduchotechnických potrubí spojujících více bytů (např. odvětrání digestoří, koupelen) doporučujeme umístit tlumiče hluku proti přeslechům nebo použít potrubí s útlumem hluku.

Dělicí konstrukce mezi byty by měly být dle požadavku ČSN 73 0532 konstruovány stejně i u příslušenství bytů (např. koupelny mezi sebou, koupelna vs. společná chodba domu). Neměly by být záměrně oslabovány.

Roznášecí a nášlapnou vrstvu podlahových souvrství je nutné účinně pružně oddělit od všech navazujících konstrukcí a případných prostupů. Je nutné dbát na vysokou technologickou kázeň při provádění tvrdých nášlapných vrstev (keramická nebo kamenná dlažba atp.). Jednotlivé dlaždice nesmí přesahovat hranu roznášecí desky směrem ke stěně. Při provádění roznášecí vrstvy podlahy mokrým procesem je nutné provést separační vrstvu a zamezit zatečení materiálu pokládané roznášecí vrstvy do kročejové izolace.

Podlahové souvrství (roznášecí i nášlapná vrstva) musí být v rámci dvou sousedních místností, mezi kterými je požadavek na zvukovou izolaci (typicky v místě vstupních dveří do bytu atd.), oddělené. Je nutné dbát i správného provedení separace v místě detailu napojení podlahy na zárubeň dveří. Separaci je ale nutné provést obecně mezi všemi místnostmi, mezi kterými je kladen požadavek na zvukovou izolaci (např. u chráněné místnosti v rámci bytu).

Při projektování je nutné brát v úvahu i požadavky na zvukovou izolaci výplní otvorů. Vstupní dveře do bytů musejí mít deklarovanou neprůzvučnost nejméně R_w = 32 dB, v případě, kdy by se jednalo o jediné dveře oddělující společnou chodbu od obytné místnosti, pak nejméně R_w = 37 dB. Dveře přímo oddělující obytné místnosti v rámci bytu musí mít deklarovanou neprůzvučnost nejméně R_w = 27 dB.

Nepřímé propojení dveřmi přes další místnost nebo prostor (např. předsíň), může mít vliv na celkovou neprůzvučnost mezi obytnými místnostmi. V tomto případě se uplatní celkový obecný požadavek mezi obytnými místnostmi D_nT,w = 40 dB, bez ohledu na cesty přenosu zvuku.

Při kontrole splnění požadavků u stěny, ve které je stavební otvor s výplní (dveře), na stavbě nelze běžnými postupy měřit zvlášť R´_w plné části stěny a R_w dveří. Změří se proto stavební neprůzvučnost R´_w celé stěny včetně dveří a tento výsledek se porovná s vypočteným celkovým požadavkem, který se stanoví z dílčího požadavku R´_w na plnou část stěny a požadavku R_w na dveře, určené z Tabulky 1 a velikosti jejich ploch. Přesný výpočet je v kapitole 5 normy ČSN 73 0532. Při výběru dveří doporučujeme použít výrobky s mírně vyšší zvukovou izolací (o cca 2 dB) pro zohlednění vlivu zabudování na stavbě. Zvukověizolační dveře je nutné osadit dle pokynů dodavatele výrobku, neprůzvučnost dveří je závislá i na způsobu zabudování do konstrukce.

Při návrhu oken a jiných výplní otvorů v obvodovém plášti doporučujeme používat výrobky o 2 dB lepší, než je požadovaná neprůzvučnost pro zohlednění vlivu zabudování do stavby.

Skladby konstrukcí, na které jsou kladeny požadavky z hlediska tepelné techniky, jsou posouzeny tepelnětechnickým výpočtem. Parametry použitých materiálů byly stanoveny na základě ČSN 73 0540-3:2005 nebo výpočtem podle ČSN EN ISO 10456:2010.

V základní specifikaci skladeb jsou tloušťky tepelněizolačních vrstev navrženy pro obvyklé použití, které je definováno v záhlaví každé skladby. Tloušťka tepelné izolace je volena tak, aby skladby vyhověly doporučeným hodnotám součinitele prostupu tepla dle ČSN 73 0540-2:2012 ¹⁾. Skladby jsou posouzeny v ploše. U konkrétních detailů vždy doporučujeme ověření funkce podrobným 2D případně 3D tepelnětechnickým posouzením. Pokud daná skladba obsahuje systematické tepelné mosty (nosné prvky v tepelné izolaci, kotvení apod.) je s jejich vlivem ve výpočtu uvažováno.

Pro skladby střech je na konci každé kapitoly uvedena pomůcka, která umožňuje rychlý návrh skladby i nad jiný typ interiéru, než který odpovídá obvyklému použití uvedenému v záhlaví skladby. Pomůcka má formu tabulky. Sloupce představují jednotlivé skladby z předchozí kapitoly. V řádcích jsou uvedeny typy interiérů. Každý interiér je definován popisem, vlhkostní třídou a návrhovými hodnotami vnitřní teploty a relativní vlhkosti vnitřního vzduchu. U jednotlivých interiérů jsou také uvedeny požadované a doporučené hodnoty součinitele prostupu tepla stanovené v závislosti na návrhových hodnotách vnitřního vzduchu. Ve sloupci každé skladby lze pro zvolený interiér vyhledat maximální nadmořskou výšku, kam lze skladbu navrhnout a potřebnou tloušťku tepelné izolace.

U skladeb pro zateplování obvodových stěn nelze při návrhu tloušťky tepelné izolace zanedbat vliv tepelněizolačních vlastností zateplované stěny. V základní specifikaci skladby je tedy uvedeno rozmezí tlouštěk tepelné izolace, které je z konstrukčního hlediska přípustné. Pro volbu tloušťky tepelné izolace se použije tabulka uvedená u konkrétní skladby. V řádcích tabulky jsou uvedeny nejčastější typy zateplovaných stěn. K těm jsou v tabulce uvedeny potřebné tloušťky tepelné izolace.

1) POZNÁMKA: V době uzávěrky tohoto katalogu probíhala práce na revizi ČSN 73 0540-2 a nebyl známý termín uvedení této normy v platnost. Po zveřejnění revidované normy budou nejspíš současné doporučené hodnoty součinitele prostupu tepla prohlášeny za požadované.

Energeticky pasivní budovy a budovy s téměř nulovou spotřebou energie jsou dvě souběžně platné, na sobě nezávislé kategorie staveb. Pojem „pasivní dům“ byl zaveden v rámci technického vývoje energeticky úsporných budov zejména v Německu v 90. letech 20. století. V rámci tohoto vývoje byla stanovena dobrovolná, ale přísná kritéria pro definici pasivního domu. Pojem „budova s téměř nulovou spotřebou energie“ byl vytvořen v rámci zavádění evropské směrnice 2010/31/EU do legislativy ČR. Slouží k definici požadavků na ochranu energie dle zákona 406/2000 Sb. o hospodaření s energií a podle vyhlášky 264/2020 Sb. o energetické náročnosti budov.

Budovy s nízkou energetickou náročností, zejména ty, které vyhovují kritériím pro pasivní budovy, přinášejí svým uživatelům řadu výhod.

• nízké náklady na provoz objektu (zejména na vytápění a přípravu teplé vody)

• tepelná pohoda v interiéru budovy (v zimním období se uplatní kvalitní zateplení obálky budovy, které vede k vyšším povrchovým teplotám vnitřního povrchu konstrukcí)

• stálý přísun čerstvého vzduchu (v případě instalace systému nuceného větrání se zpětným získávaním tepla z odpadního vzduchu)

• jsou šetrnější k životnímu prostředí než běžné budovy (nízká spotřeba primární energie z neobnovitelných zdrojů)

• možnost čerpání dotace na výstavbu v případě splnění požadavků dotačního programu Nová zelená úsporám

TAB. 1.4 – 1 KRITÉRIA HODNOCENÍ BUDOV S TÉMĚŘ NULOVOU SPOTŘEBOU ENERGIE A PASIVNÍCH BUDOV

1) Referenční budova (s téměř nulovou spotřebou energie) má stejné geometrické uspořádání konstrukcí a umístění na pozemku jako posuzovaná budova, avšak s referenčními hodnotami vlastností budovy, jejích konstrukcí a technických systémů budovy. Přesná definice referenční budovy a požadavků na budovy s téměř nulovou spotřebou energie je uvedena ve vyhlášce 264/2020 Sb.

Komplexní nabídka služeb souvisejících s projektováním a výstavbou energeticky pasivních budov a budov s téměř nulovou spotřebou energie je uvedena na www.atelier-dek.cz.

Požadavky na jednotlivé konstrukce nelze stanovit bez širších znalostí souvislostí u daného objektu, proto by mělo být na každou stavbu zpracováno požárně bezpečností řešení. Tento dokument zatřídí daný objekt z hlediska požární bezpečnosti, stanoví požární požadavky na jednotlivé konstrukce a definuje povinné vybavení objektu. Prvním krokem při zpracování požárně bezpečnostního řešení je rozdělení objektu na požární úseky. Požární úsek může tvořit jedna místnost (např. strojovna VZT, kotelna, instalační šachta atd.) nebo skupina místností (např. byt) nebo celý objekt (např. rodinný dům). Je-li v daném objektu více požárních úseků, musejí být jednotlivé požární úseky od sebe odděleny konstrukcí, která splňuje požadovanou požární odolnost. Požadovaná požární odolnost jednotlivých stavebních konstrukcí je stanovena dle tabulek uvedených v normách řady ČSN 73 08xx v závislosti na stupni požární bezpečnosti. Aby bylo možné zvolit správný stupeň požární bezpečnosti, je třeba znát konstrukční systém objektu, výpočtové požární zatížení pro dané požární úseky a požární výšku objektu. U objektů z hlediska konstrukčního systému rozlišujeme: nehořlavý, smíšený a hořlavý konstrukční systém. Požární výška objektu se měří vždy od podlahy prvního nadzemního podlaží k podlaze posledního užitného nadzemního (popř. podzemního) podlaží požárního úseku. Např. přízemní objekt (rodinný dům typu bungalow) má požární výšku rovnou nule. Výpočtové požární zatížení je vždy závislé na konkrétním provozu v daném požárním úseku. Pro určité prostory (např. byt, kanceláře atd.) je požární zatížení stanoveno v normě, pro ostatní prostory je nutné požární zatížení dopočítat.

Třída reakce na oheň se pro hodnocení střech uplatní při posuzování jejich skladeb a hodnocení jednotlivých materiálů (např. pro stanovení druhu konstrukce DP1, DP2, DP3 u požárních odolností, pro rozšíření aplikace výsledků zkoušek apod.).

Doplňková klasifikace:

d0, d1, d2 – odkapávající hořící částice

s1, s2, s3 – uvolňování kouře

Příklad značení: B-s1, d0

Doplňková klasifikace není dosud příliš rozšířena a ani důsledně požadována. Pokud není v ČSN 73 08xx jmenovitě uveden požadavek na doplňkovou klasifikaci, nebere se na ni zřetel.

Po stanovení požadavků je nutné v požárně bezpečnostním řešení prokázat, že konstrukce tyto požadavky splňuje, tj. prokázat, jakou požární odolnost daná konstrukce skutečně má. Požární odolnost je u jednotlivých konstrukcí charakterizována těmito základními parametry:

R – nosnost a stabilita konstrukce
E – celistvost konstrukce
I – tepelná izolace konstrukce
W – tepelná radiace z povrchu
Pokud je splněn parametr I, tak automaticky platí, že je splněn i parametr W.

Požární odolnost střešní konstrukce se zkouší vždy ze spodní strany konstrukce. Požadovaná požární odolnost se vyjadřuje jako doba v minutách (15, 30, 45, 60, 90, 120 a 180), po kterou musí střešní konstrukce odolávat účinku plně rozvinutého požáru, aniž by došlo k narušení únosnosti, stability, celistvosti a tepelněizolační schopnosti.

V ČR se v souvislosti s požární odolností vyskytuje doplňující klasifikace, tzv. zatřídění konstrukčních částí – DPx. Zatřídění se provádí podle třídy reakce na oheň použitých výrobků, jejich vlivu na intenzitu požáru, na stabilitu a únosnost konstrukce. Konstrukční části dělíme na DP1, DP2, DP3.

STAVEBNÍ KONSTRUKCE DRUHU DP1

Představují konstrukce, které nezvyšují v požadované době intenzitu požáru a sestávají především z nehořlavých materiálů a výrobků (třída reakce na oheň A1 nebo A2). Stavební konstrukce DP1 může obsahovat i výrobky hořlavé (třída reakce na oheň B až F), nicméně tyto prvky musí být umístěné uvnitř konstrukce, nesmí dojít v požadované době k jejich vzplanutí a nesmí na nich být závislá únosnost a stabilita konstrukce.

Bez ohledu na konstrukční systém musí být jako konstrukce druhu DP1 mimo jiné provedeny:

• konstrukce ohraničující chráněné únikové cesty včetně konstrukcí zajišťujících stabilitu těchto požárně dělicích konstrukcí

• konstrukce, které se vyskytují v požárně nebezpečném prostoru jiného požárního úseku nebo jiného objektu.

Střešní plášť lze klasifi kovat jako konstrukci druhu DP1 za těchto podmínek:

a) Spodní vrstva zajišťující stabilitu střešního pláště je z výrobků třídy reakce na oheň A1 nebo A2, v tloušťce alespoň 40 mm (např. železobetonová deska).

b) Pokud je tloušťka spodní vrstvy menší než 40 mm (např. při užití trapézových plechů), musí být nad touto vrstvou výrobky nejméně v tloušťce 40 mm třídy reakce na oheň A1 nebo A2. Tloušťka této části se měří od horního povrchu trapézového plechu. Užije-li se desek, musí být provedeny dvě vrstvy s celkovou tloušťkou nejméně 40 mm se vzájemně krytými půdorysnými spárami.

c) Tepelněizolační a jiné výrobky (tloušťky přes 1 mm) nad spodní částí musejí být třídy reakce na oheň A1 až B s horní hydroizolační krytinou klasifikace B_ROOF(t3), popř. B_BROOF(t1) podle ČSN EN 13501-5.

d) Tepelněizolační a jiné výrobky nad spodní částí mohou mít třídu reakce na oheň C až E jen v případě, že horní hydroizolační krytina má klasifikaci s touto tepelnou izolací B_ROOF(t3) podle ČSN EN 13501-5.

e) Celý střešní plášť sestává pouze z výrobku třídy reakce na oheň A1 popř. A2 (např. zasklená ocelová konstrukce).

f) Není-li spodní vrstva podle bodu a) a užije se např. trapézový plech, mohou být výrobky nad horním povrchem trapézového plechu třídy reakce na oheň B v celé tloušťce střešního pláště v úpravě podle bodu b). Pokud nad výrobky třídy reakce na oheň B (popř. mezi těmito výrobky) bude tepelná izolace podle bodu d), je toto řešení přípustné pouze pokud se zkouškou požární odolnosti střešního pláště prokáže, že ze spodní strany tepelné izolace nepřesáhne teplota 140 °C; hydroizolační krytina musí mít klasifikaci B_ROOF(t3).

STAVEBNÍ KONSTRUKCE DRUHU DP2

mohou sestávat z nosných částí třídy reakce na oheň B až D nebo i třídy reakce na oheň B až E, pokud na nich stabilita konstrukce nezávisí (např. izolace). Podmínkou je, že se tyto hořlavé výrobky musí nacházet uvnitř konstrukce, tedy, že povrchové vrstvy konstrukčních částí jsou tvořeny nehořlavými výrobky třídy reakce na oheň A1 nebo A2. Tyto nehořlavé povrchové vrstvy mají v požadované době zabránit vzplanutí a odhořívání nosných či izolačních vnitřních částí konstrukce.

STAVEBNÍ KONSTRUKCE DRUHU DP3

mohou v požadované době požáru intenzitu zvyšovat a nejsou na ně vztažena žádná materiálová omezení, resp. se jedná o všechny stavební konstrukce, které nesplňují požadavky na zatřízení do kategorie DP1 či DP2.

Příklad:

U nosné stěny mezi 2 požárními úseky se můžeme setkat například s požadavkem REI 30 DP1. Znamená to, že daná konstrukce musí být po dobu 30 minut nosná, nesmí prohořet a na neohřívané straně nesmí být překročena požadovaná teplota. Zároveň musí být provedena z nehořlavých materiálů, vyjma materiálů, na kterých nezávisí stabilita konstrukce a jsou uzavřené uvnitř konstrukce.

Z hlediska požární bezpečnosti lze střechu rozdělit na nosnou konstrukci střechy a na střešní plášť. Nosná konstrukce zajišťuje stabilitu střechy, tj. parametr R – nosnost. Střešní plášť pak zajišťuje celistvost a izolaci (radiaci), tedy parametry E a I (W). Střešní plášť s funkcí nosné konstrukce střechy musí vykazovat požární odolnost REI.

Požární odolnost střechy musí být prokázána zkouškou ve zkušebně nebo u určitých konstrukcí (především železobetonových) lze požární odolnost prokázat výpočtem.

Pro stanovení požárních požadavků je vždy nutné znát i statické podmínky střechy. Např. u šikmé střechy mohou vzniknout odlišné požadavky na dřevěný záklop. Ve chvíli, kdy se záklop podílí na stabilitě krovu (zavětrování), jsou na něj kladeny požadavky jako na nosnou konstrukci střechy. Naopak, pokud se na stabilitě nepodílí, lze na záklop aplikovat požadavky na střešní plášť (které jsou většinou mírnější).

Požadovanou požární odolnost střechy lze dosáhnout i pomocí jiné konstrukce, např. pomocí požárního podhledu. Podhled musí vykazovat požadovanou požární odolnost. V tomto případě neplatí, když budu mít podhled s požární odolností 15 minut a konstrukce střechy bude vykazovat také 15 minut, že výslednou požární odolnost konstrukce mohu uvažovat 30 minut. Aby byl požadavek 30 minut splněn, musí sám podhled vykazovat 30 minut.

Kromě požární odolnosti střechy, která charakterizuje střechu ze spodní strany, je nutné u střešního pláště zhodnotit chování při vnějším působení požáru.

Požární požadavky na střechy vybraných druhů staveb jsou v tabulce.

Odolnost střešní konstrukce proti působení vnějšího požáru vyjadřuje schopnost konstrukce bránit šíření požáru po svém povrchu. Je požadována zejména u střech umístěných v požárně nebezpečném prostoru, dále u některých případů střech s požadovanou klasifikací DP1 a u střech plochy větší než 1 500 m². Dále je požadována u střech nad kterými je umístěno nasávací zařízení nuceného větrání chráněných únikových cest.

Požárně nebezpečný prostor (PNP) je definován jako prostor kolem hořící stavby, ve kterém je nebezpečí přenesení požáru sáláním tepla nebo padajícími částmi stavby. PNP nesmí přesahovat hranici stavebního pozemku. V požárně nebezpečném prostoru smí být umístěny pouze stavby nebo jejich části a zařízení, které odpovídají normovým hodnotám požární bezpečnosti. Hranice PNP se vyjadřují odstupovou vzdáleností, která se měří od požárně otevřených ploch (POP) posuzované stavby a její velikost stanovuje projektant požárně bezpečnostního řešení.

POP jsou plochy v obvodových stěnách nebo střešních pláštích, kterými může dojít k přenosu požáru na jiný objekt (např. okna, dveře, hořlavý obklad stěny apod.).

TAB. 2.1.6 – 1 PŘEHLED POŽADAVKŮ DLE ČSN 73 0810

U střešních plášťů je dále nutné zhodnotit jejich požární otevřenost. V případě, že povrchová vrstva střešního pláště přesáhne normou předepsanou výhřevnost (150 MJ/m²), chová se střecha jako požárně otevřená plocha, tzn. vytváří kolem sebe požárně nebezpečný prostor, který je definovaný odstupovými vzdálenostmi.

Střecha se často stává požárně otevřenou plochou ve chvíli, kdy dojde k dodatečnému zateplení. V takovém případě je nutné zkontrolovat, že nové odstupové vzdálenosti neovlivňují navazující konstrukce, např. dveře do strojovny výtahu apod. Pokud k takovému stavu dojde, je zapotřebí upravit navrženou skladbu střechy, nebo provést povrchovou úpravu střechy např. praným říčním kamenivem.

Výpočet uvolněného množství tepla (výhřevnosti) ze střešního pláště s povlakovou hydroizolací z PVC-P a tepelné izolace z EPS 100:

• objemová hmotnost EPS 100: 25 kg/m³

• tloušťka EPS 100: 200 mm

• plošná hmotnost EPS 100: 5,0 kg/m²

• normovaná hodnota výhřevnosti EPS: 39 MJ/kg

• plošná hmotnost PVC-P: 1,96 kg/m²

• normová hodnota výhřevnosti: 27 MJ/kg

Q – množství uvolněného tepla 247,9 MJ/m²

Hodnocení: 247,9 MJ/m² > 150 MJ/m² podle ČSN 73 0802, resp. ČSN 73 0804 pokud je Q > 150 MJ/m², považuje se střešní plášť za požárně otevřenou plochu.

Výše uvedené principy a požadavky se vztahují jak k plochým, tak šikmým střechám.

V rámci hodnocení a navrhování střechy je nutné zohlednit i návaznosti jednotlivých konstrukcí, například styk požární stěny se střešním pláštěm. Tento detail lze dle nových pravidel (ČSN 73 0810) řešit hned několika způsoby:

1) Vytažení požární stěny nad úroveň střešního pláště (vytvoření dělicí atiky), viz obrázek

• atika musí být konstrukce druhu DP1

• úroveň střešního pláště musí převyšovat o min. 300 mm

2) Skladba střechy s tepelnou izolací s třídou reakce na oheň A1 nebo A2, viz obrázek

• vnější povrch střechy musí vykazovat klasifikaci B_ROOF(t1) nebo B_ROOF(t3)

3) Skladba střechy s tepelnou izolací s třídou reakce na oheň C až E

• vnější povrch střechy musí vykazovat klasifi kaci B_ROOF(t3)

• skladba střechy musí splňovat požadovanou požární odolnost

• plocha musí být maximálně 1 500 m² nebo musí být střešní plášť dělen požárními pásy širokými min. 2 m, ve skladbě pásů musí být použita tepelná izolace s třídou reakce na oheň A1 nebo A2 a vnější povrch musí vykazovat klasifikaci B_ROOF(t3) viz. obrázek

• požární pásy nemusí být přímo nad požární stěnou

V oblasti požárně dělicích stěn by se ve střešním plášti neměly vyskytovat žádné požárně otevřené plochy, např. světlíky, kde by hrozilo přenesení požáru z jednoho požárního úseku do druhého. Požárně otevřené plochy mohou být od požárně dělicí stěny vzdáleny min. 1,2 m.

V následujících tabulkách jsou uvedeny skladby s povlakovou hydroizolací ze sortimentu Stavebnin DEK, u kterých lze deklarovat klasifikaci B_ROOF(t3), resp. B_ROOF(t1).

TAB. 2.1.9 – 1 ELASTEK 40 FIRESTOP
Povlaková hydroizolace z asfaltového pásu s retardéry hoření

 TAB. 2.1.9 – 2 ELASTEK 50 SOLOFIRESTOP
Povlaková hydroizolace z asfaltového pásu s retardéry hoření

TAB. 2.1.9 – 3 DEKPLAN 76
Kotvená povlaková hydroizolace z PVC-P

TAB. 2.1.9 – 4 DEKPLAN 76
Kotvená povlaková hydroizolace z PVC-P

TAB. 2.1.9 – 5 DEKPLAN 77
Povlaková hydroizolace z PVC-P přitížená dlažbou na podložkách

 TAB. 2.1.9 – 6 VEGETAČNÍ SKLADBY EXTENZIVNÍ 

Stabilizace vrstev střech s povlakovou hydroizolací se dimenzuje na účinky sání větru a eliminaci negativních účinků objemových změn. Obvykle při sklonu střechy větším než 5° je třeba navrhnout opatření, která brání posunu vrstev skladby ve směru spádu.

Zatížení střech pro účely této kapitoly je stanoveno podle ČSN EN 1991 -1 -4 pro střechy do sklonu 5 °. Níže uvedené způsoby a podmínky stabilizace střech tedy platí jen pro střechy do tohoto sklonu.

Návrh stabilizace skladeb střech DEK na konkrétních objektech provádí technici Atelieru DEK.

Zatížení větrem

Pro správný návrh stabilizace vůči negativním účinkům sání větru je třeba znát návrhové zatížení větrem. Zatížení větrem se stanovuje výpočtem dle ČSN EN 1991-1-4 a je defi nováno vztahem

w_d = γ_f [q_p(z_e) . c_pe]

γ_f = součinitel zatížení dle ČSN EN 1990

q_p = maximální dynamický tlak

z_e = referenční výška pro vnější tlak

c_pe = součinitel vnějšího tlaku

Stanovení oblastí s různým zatížením větrem na střeše

Dle zásad uvedených v ČSN EN 1991-1-4 [6] je třeba identifikovat roh (F), okraj (G), plochu (H) a vnitřní plochu (I). Velikost oblastí se pro jednu stranu objektu (jeden směr větru) určí podle obr. 2.3.1 - 2.

h = výšková úroveň střechy od navazujícího terénu
b = půdorysný rozměr kolmý na uvažovaný směr větru
e = menší z hodnot b nebo 2h

Stejným způsobem se postupuje pro další strany objektu. Na obr. 2.3.1 - 3 je příklad určení oblastí střechy pro budovu o půdorysu 20 x 100 m a výšce 12 m.

h = 12 m

Pro směr větru kolmý k delší stěně:
e = menší z hodnot b (100 m) nebo 2h (24 m) → 24 m
e/2 = 12 m; e/4 = 6 m; e/10 = 2,4 m

Pro směr větru kolmý ke kratší stěně:
e = menší z hodnot b (20 m) nebo 2h (24 m) → 20 m
e/2 = 10 m; e/4 = 5 m; e/10 = 2 m

Je zřejmé, že v tomto případě bude vycházet oblast vnitřní plochy (I) nulová.

V případech složitějších a členitějších střešních ploch se stanovení jejich oblastí a výpočet zatížení od silových účinků větru provádí individuálně se zohledněním zásad uvedených v ČSN EN 1991-1-4.

Stanovení návrhového zatížení větrem na střeše

Z tabulky 2.3.1 - 1 lze pro potřeby předběžného posouzení stability střešních vrstev odečíst návrhové hodnoty zatížení větrem podle ČSN EN 1991-1-4 v případě, že platí:

• sklon okolního terénu je max. 5°

• zatížení větrem působí na krytinu pouze shora (objekt je uzavřený)

• střecha je po obvodě ukončena ostrou hranou bez atiky či výškou atiky max. 150 mm, objekt má jednoduchý tvar a v jeho blízkosti se nenachází výrazně vyšší budova

TAB. 2.3.1 – 1 NÁVRHOVÉ HODNOTY ZATÍŽENÍ VĚTREM (SÁNÍ)

1) Jestliže je vzdálenost od stavby k terénu s nižší drsností menší než hodnota uvedená v tabulce 2.3.1 - 2, potom se pro uvažovaný sektor použijí nižší (přísnější) hodnoty parametru drsnosti. Malé oblasti (menší než 10 % uvažované plochy) s odlišnou drsností lze zanedbat.

TAB. 2.3.1 – 2 STANOVENÍ KATEGORIE TERÉNU PRO VÝPOČET

ZPŮSOBY STABILIZACE

Na střechách s povlakovou hydroizolační vrstvou se obvykle používají následující způsoby stabilizace vrstev:

• kotvení všech nebo některých vrstev (tepelně izolační) střešní skladby k únosnému a stabilnímu podkladu; pokud je přikotvena k podkladu jen část vrstev, navazující vrstvy se ke spodním přikotveným obvykle lepí

• lepení jednotlivých vrstev mezi sebou

• zatížení hmotností vrchní stabilizační vrstvy

Pozor!
Pro zachycení účinků větru NELZE jeden z výše uvedených způsobů stabilizace doplňovat druhým. Pokud se v jedné střešní ploše použijí dva různé způsoby stabilizace, musí být každý samostatně dimenzován tak, jako kdyby na střeše byl jediný.

MECHANICKÉ KOTVENÍ

Za únosný a stabilní podklad pro kotvenou skladbu střechy lze považovat ty vrstvy a konstrukce, které jsou účinně připevněny k správně nadimenzované nosné konstrukci stavby nebo jsou dostatečně hmotné a tuhé. Materiály horních vrstev sklady musí mít odpovídající mechanické vlastnosti. Materiály pro hydroizolaci skladby, která je celá kotvená, musí být určeny ke kotvení (především druhem nosné vložky).

Kotevní prvek musí mít dostatečnou odolnost proti všem agresivním a korozivním vlivům prostředí a materiálů, se kterými je po zabudování ve styku, a musí odolávat statickému zatížení i dynamickým účinkům větru v celém kotevním systému střechy. Kotevní prvky nesmí poškozovat hydroizolaci ani ostatní materiály skladby střechy. Důležitá je i volba odpovídající podložky, která svoji velikostí a tvarem je určena pro materiál horní kotvené vrstvy.

Výběr kotevních prvků a návrh jejich počtu a rozmístění se provádí na základě vypočteného zatížení a návrhové únosnosti kotevního prvku. O výsledné návrhové únosnosti kotevního prvku rozhoduje únosnost podkladu, kotvy a podložky, pevnost hydroizolace a jejích spojů. Návrhové hodnoty pro různé druhy kotevních prvků a jejich kombinace uvádí výrobci ve svých dokumentech (nejčastěji ETA). Deklarované hodnoty pro pevnosti hydroizolace a jejich spojů uvádí výrobci v prohlášení o vlastnostech (POV).

V současné době lze změřit dovolené zatížení kotevního prvku (W_adm) jako únosnost celé kotvené skladby v podtlakové komoře postupem dle ČSN EN 16002 na velkém vzorku střešní skladby (tzv. Wind uplift test). Pokud nemá výrobce kotevních prvků uvedeny návrhové hodnoty pro daný podklad nebo jsou pochybnosti o stavu podkladu, je nutné na konkrétní stavbě ověřit únosnost podkladu pro zvolené kotvy tzv. výtažnými zkouškami dle CEN/TS 17659. Výtažnou zkouškou se zjišťuje síla, při které dojde k porušení kotevního prvku nebo k jeho vytržení z podkladu. Zvolené kotevní prvky musí být výrobcem určeny pro daný podklad a prostředí.

Nosná vrstva pro mechanické kotvení (podklad)

Ocelový trapézový plech

Kotvy navrhujeme s ohledem na tloušťku plechu. Z pohledu návrhových sil pro zpracování kotevního plánu doporučujeme používat tloušťky plechu min. 0,63 mm. Správná délka šroubu je určena tloušťkou upevňované skladby plus 20 mm. Šroub musí vždy pod plechem vyčnívat, aby byla využita funkce jeho závitu. Kotvení se provádí do horní části vlny. Orientace řad kotev v běžné ploše musí být kolmá ke směru vln trapézového plechu.

Hliníkový trapézový plech

Před kotvením do hliníkového plechu je nutné vždy provést výtažné zkoušky. Doporučujeme používat tloušťky plechu větší jak 1 mm. Pokud pro daný podklad z hlediska únosnosti nevyhoví šrouby, lze vyzkoušet možnost použití speciálních nýtů. Orientace řad kotev v běžné ploše musí být kolmá ke směru vln trapézového plechu.

Dřevěné materiály

Délka vrutu musí být zvolena tak, aby hrot vyčníval 10 - 30 mm (dle druhu šroubu) na spodní straně dřevěného materiálu. Tloušťka dřevěného podkladu (palubky, prkna) by měla být nejméně 22 mm. U dřevotřískových desek (OSB) nejméně 18 mm, pokud výrobce neurčí jinak. U dřevoštěpkových desek se doporučuje provést výtažné zkoušky pro určení vhodnosti použití. U prken a palubek musí být orientace řad kotev hydroizolace v běžné ploše kolmá ke směru jejich pokládky.

Betonové podklady

Obecně platí, že u těchto podkladů je třeba vždy provést výtažné zkoušky. Typ kotevních prvků volíme s ohledem na druh podkladu. Nižší únosnost mohou vykazovat vrstvy z tenkých betonových mazanin, tenkostěnné betonové konstrukce apod. U tenkostěnných nosných železobetonových konstrukcí nesmí řady kotevních prvků narušovat jejich únosnost a stabilitu.

Únosnost kotevních prvků

Pro hydroizolační materiály DEK určené ke kotvení s kotvami nabízenými ve Stavebninách DEK lze laboratorní únosnost kotevního prvku (W_adm) uvažovat hodnotou 400 N, není-li v konkrétním řešení uvedeno jinak.

Kotvení vybraných skladeb DEKROOF bylo otestováno metodou Wind uplift test. Pro fólii DEKPLAN 76 máme vyzkoušenu řadu kotevních prvků od různých dodavatelů. Tyto hodnoty uplatňujeme v našich individuálních návrzích.

Při použití ověřené kombinace s konkrétními kotvami tak lze dosáhnout výrazných úspor jak v počtu kotev, tak i v provádění spojů z důvodu možnosti použití větších šíří fólií. Aktuální hodnoty pro výpočet lze získat u konzultačních techniků Atelieru DEK.

Při vyhodnocení výtažných zkoušek se uvažuje s bezpečnostním součinitelem (dle CEN/TS 17659) 2,1 pro betonové střešní konstrukce nebo betonové vrstvy vhodné ke kotvení (min. C12/15 dle EN 206). 3,0 pro lehký beton ≤ 500 kg/m² (dle EN 12602). 1,86 pro dřevěné střešní konstrukce, 2,0 pro ocelové střešní konstrukce tl. 0,5–0,7 mm, 1,8 pro tl. od 0,7 mm a 2,0 pro hliníkové střešní konstrukce tl. min. 0,7 mm. V případě, že kotevní prvek na konkrétní střeše tyto požadavky nesplňuje, měl by být navržen a ověřen jiný typ kotevního prvku nebo jiný způsob stabilizace.

Požadovaných hodnot výtažných zkoušek je zpravidla dosahováno při použití certifikovaných kotev určených pro daný druh podkladu, viz kapitola Nosná vrstva pro mechanické kotvení (podklad) a Příklady výrobků pro kotvení.

Délky kotevních prvků a jejich částí

Při volbě délky kotvicího šroubu nebo rozpěrného prvku je třeba počítat s tloušťkou kotveného souvrství tzv. svěrnou délkou a připočítat minimální délku zakotvení prvku v materiálu nosné vrstvy (tuto délku definují výrobci pro jednotlivé typy kotevních prvků a příslušné materiály). V případě velké tloušťky kotveného souvrství nabízí výrobci tzv. teleskopické podložky. Jejich použití eliminuje potřebu příliš dlouhých (drahých) šroubů, eliminuje riziko poškození hydroizolace hlavou šroubu při poklesu tepelné izolace (např. šlápnutí v místě kotevního prvku) a částečně eliminuje tepelný most kotvou.

Korozní odolnost kotevních prvků

Směrnice EAD 030351-00-0402 požaduje pro mechanické kotvení střešních skladeb použít kotevní prvky z austenitických nerezových ocelí dle EN 10088-1 nebo prvky z uhlíkové oceli opatřené protikorozní úpravou. Prvky z uhlíkové oceli s protikorozní úpravu musí odolávat 15 zkušebním cyklům provedeným dle ČSN ISO 6988:1995 v atmosféře se 2 litry SO_².

POZNÁMKA: Galvanické pozinkování v tloušťce 5–10 μm má odolnost 1-2 cykly. Proto se používají speciální technologie povrchové úpravy (např. CLIMADUR firmy EJOT).

Příklady výrobků pro kotvení

Do označení výrobků se doplní délky stanovené podle tloušťky kotveného souvrství.

TAB. 2.3.1 – 3 VÝROBKY PRO KOTVENÍ (PŘÍKLADY)

Návrh počtu kotev

Počet kotevních prvků v běžné ploše střechy lze vypočítat jako podíl návrhového zatížení větrem a návrhové únosnosti kotevního prvku (menší z hodnot dovoleného zatížení kotevního prvku použitého systému a dovoleného zatížení kotevního prvku dle výtažných zkoušek).

Kromě navržených kotevních prvků v oblastech F, G, H, I plochy střechy je nutné kotvení rozšířit o:

• obvodové liniové kotvení u okrajů střechy, vnitřních atik a nástaveb (kotvy určené pro toto kotvení musí být v rozteči, max. 250 mm)

• kotvení v okolí detailů (vtoků, prostupů, apod.)

• kotvení povlakové hydroizolace na svislých plochách atik a stěn vyšších než 500 mm

• kotvení v místě změny sklonu střešní roviny o více jak 6°

• montážní kotvení tepelné izolace v doporučeném počtu min. 2 ks/m² . zároveň min. 2 ks na desku

Parametry materiálu horní vrstvy kotveného souvrství

V případě kotvení jednovrstvých systémů povlakových hydroizolací řadou kotev umístěných ve spoji je nutné zohlednit únosnost tohoto spoje v odlupu. Tato únosnost zpravidla limituje množství kotevních prvků umístěných ve spoji a tím i volbu šířky pruhů folie (osovou vzdálenost řad kotev). V individuálních návrzích Atelieru DEK je tato skutečnost zohledněna.

V případě potřeby většího počtu kotevních prvků je řešením volba užší role fólie, umístění potřebných kotev do plochy fólie nebo zmenšení vzdálenosti řad kotev (např. rozříznutím fólie na polovinu a umístěním potřebných kotev do nově vzniklého spoje).

LEPENÍ TEPELNÉ IZOLACE K PODKLADU V LEPENÉ SKLADBĚ

Tepelné izolace použité ve skladbě stabilizované lepením, musí mít takovou soudržnost, aby odolávaly sání větru.

Přídržnosti lepidla k podkladu

Lepení je přípustné pouze na podklad, jehož jednotlivé vrstvy jsou dostatečně stabilizovány proti účinkům sání větru. Dále musí být ověřena dostatečná přídržnost lepidla. Rovinnost kontaktního povrchu pro lepení musí být v souladu s požadavky podle použitého druhu lepidla!

Zejména při rekonstrukcích střech doporučujeme zajistit u odborné firmy ověření vhodnosti stabilizace lepením popř. provést vlastní orientační zkoušku následujícími postupy:

Varianta 1 – malé vzorky, ověření přídržnosti při předem zjištěné rovinnosti podkladu

1. Skladba, materiál, tloušťka a stav vrstev. Sondami cca 300 x 300 mm vyjmeme celé souvrství střechy až na nosnou konstrukci a ověříme, že jednotlivé vrstvy staré hydroizolace nelze lehce od sebe oddělit a že hydroizolace drží na svém podkladu. Pokud je podkladem tepelná izolace nebo betonová vrstva tenčí než 5 cm, ověříme, že jsou tyto vrstvy spojeny s nosnou konstrukcí střechy. Sondy se provedou alespoň na třech místech střechy o ploše do 1000 m², na každých dalších 1000 m² je nutná další sonda.

2. Rovinnost podkladu. Lať stejně dlouhou jako delší strana tepelněizolačních desek předepsaných pro plánovanou rekonstrukci pokládáme v různých místech a v různých směrech tak, abychom co nejlépe zmapovali charakteristický stav povrchu střechy. Na každých 500 m² střechy je třeba alespoň 10 měření.

• Pokud se oba konce latě dotýkají podkladu, změříme ve středu a ve čtvrtinách latě vzdálenost od podkladu (ideálně měrným klínem, celkem 3 měření, z nich se vypočte průměrná hodnota).

• Pokud je nejvyšší místo pod latí, podložíme okraje latě tak, aby se dotýkala nejvyššího místa a konce byly přibližně stejně vysoko nad podkladem. Změříme vzdálenost od podkladu u konců a ve středu latě. Výsledkem jednotlivého měření je průměr ze tří hodnot.

• Výsledkem všech měření na střeše je aritmetický průměr výsledků jednotlivých měření. Podle zjištěné rovinnosti ověříme vhodnost zvoleného lepidla, popřípadě zvolíme jiné lepidlo vhodné pro zjištěnou nerovnost. U polyuretanových pěnových lepidel by výsledná průměrná nerovnost podkladu neměla být pro lepení desek EPS větší než 6 mm. Maximální tloušťka lepené spáry pak nemá překročit 12 mm. Pokud se nerovnost podkladu vymyká požadavkům dostupných lepidel a není možný jiný způsob stabilizace, je třeba rovinnost podkladu upravit. Lokální výrazné odchylky od průměrné hodnoty se doporučuje odstranit úpravou podkladu.

3. Ověření vlivu nerovnosti na přídržnost lepidla. Připravíme podložky takové výšky, jaká je zjištěná nerovnost podkladu, kterými podložíme okraje nebo rohy následujících vzorků. Zkoušku provádíme nejméně na 3 vzorcích, u větších střech doporučujeme počet vzorků zvýšit úměrně velikosti střechy. Doporučujeme připravit si vzorky tepelné izolace předepsané pro rekonstrukci o velikosti min. 200 x 200 mm, na jejichž horní povrch se přilepí např. OSB deska nebo prkno přesahující na dvou stranách, aby bylo možné při orientační odtrhové zkoušce vzorek snadno uchopit rukama. Vzorky přilepíme k podkladu upravenému tak, jak se plánuje pro lepidla rekonstrukci (čištění, sušení, kartáčování apod.) uvažovaným druhem a stejným způsobem jaký předepisuje výrobce (v pruzích, celoplošně). Dotlačení vzorku k podkladu vymezíme výše popsanými podložkami. Po uplynutí doby určené k vytvrzení lepidla se snažíme každý vzorek odtrhnout. Pokud se podaří odtrhnout vzorek z povrchu podkladu nebo ve hmotě podkladu nebo od lepidla bez ulpění částí tepelné izolace na lepidle, potom výsledek zkoušky považujeme za nevyhovující. V takovém případě doporučujeme další postup konzultovat s technikem ATELIERU DEK. V případě, že dojde k odtržení vzorku ve hmotě tepelného izolantu, potom výsledek zkoušky považujeme za vyhovující. V případě, že na zkoumané střeše vyhovuje pouze část zkoušených vzorků, doporučujeme rozšířit počet testovaných vzorků a rozhodnout o fixaci individuálně.

Varianta 2 – celé desky tepelněizolačního materiálu, ověření přídržnosti v jednom kroku

1. Na alespoň pěti místech na každých 500 m² s nejvíce nerovným povrchem se přilepí celé desky tepelné izolace plánovaného formátu.

2. Odtrhávaný vzorek 200 x 200 mm se vyřeže z každé přilepené zkušební desky a následně se na něj stejným způsobem jako u varianty 1 nalepí OSB deska pro provedení zkoušky odtržení. Na odtrhávaném vzorku musí být 2 pruhy lepidla.

Další zásady návrhu lepené skladby:

• Maximální doporučená velikost lepených desek EPS je 1x1 m. U větších desek významně klesá přídržnost lepidla.

• U obdélníkového formátu desek EPS doporučujeme klást desky delší stranou rovnoběžně se směrem kladení pásů parotěsnicí vrstvy (podkladní vrstvy, původní hydroizolační vrstvy, apod.).

• V návrhu připevnění nových vrstev střechy je nutné uvést formát použitých desek, způsob kladení a použité materiály.

Příklady výrobků pro lepení a způsob jejich aplikace

Pro lepení jednotlivých vrstev střešních skladeb se používají stavební lepidla několika typů – viz Tab. 2.3.1-4.

TAB. 2.3.1 – 4 ZÁKLADNÍ ROZDĚLENÍ LEPIDEL A PŘÍKLADY KONKRÉTNÍCH VÝROBKŮ

V Tab. 2.3.1-5 jsou uvedeny typy lepidel vhodných pro nalepení tepelné izolace k podkladu. Tabulka vychází z technických informací jednotlivých výrobců, ze zkušeností, které naši technici získali při aplikacích a z experimentálního ověřování.

TAB. 2.3.1 – 5 TYPY LEPIDEL VHODNÝCH PRO PŘILEPENÍ TEPELNÉ IZOLACE K PODKLADU

Polyuretanové lepidlo INSTA-STIK STD

INSTA-STIK STD je polyuretanové lepidlo pro lepení tepelněizolačních desek k podkladu ve skladbách střech. Obsah lepidla v aplikační tlakové nádobě je 10,4 kg pro cca 100 m² aplikace v ploše v závislosti na zatížení sání větrem.

Vhodné podklady, příklady:

• profilované plechy z oceli, popř. s povlakem z PVC nebo akrylátu, minimální tloušťka plechu 0,7 mm

• povrchy asfaltových pásů vhodných pro lepení (stávající soudržné povrchy, asfaltové pásy např. parozábran s minerálním posypem, nebo nakašírovanou textilií apod.)

• silikátové podklady po 28 dnech, prefabrikáty

Nevhodné podklady, příklady:

• vlhké podklady a podklady se stojatou vodou

• asfaltové hydroizolační pásy se spalitelnou separační fólií na povrchu

• nestabilní (stékající, měkký) asfaltový podklad

• polyetylénová fólie

• syntetické hydroizolační povlaky typu PVC, TPO, EVA bez zvláštní úpravy povrchu

Povrch podkladu musí být kompaktní, suchý, bez nečistot a bez mastnoty. Sklon podkladu musí být do 1:6 (9,5°, 16,6 %). Teplota prostředí při aplikaci musí být od 5°C do 35°C a teplota lepidla by měla být od 18°C do 25°C.

Doporučená spotřeba lepidla INSTA-STIK STD stanovená na základě zatížení střechy je v Tab. 2.3.1 - 6. Pro použití platí podmínky:

• kategorie terénu II, III, IV

• sklon okolního terénu max. 5 %

• obdélníkový nebo čtvercový půdorysný tvar budovy

• v okolí posuzované budovy se nenachází výrazně vyšší budova

• zanedbatelný tlak vzduchu působící na vnitřní povrchy

TAB. 2.3.1 – 6 SPOTŘEBA LEPIDLA INSTA-STIK STD PRO STABILIZACI TEPELNÉ IZOLACE PROTI ÚČINKŮM SÁNÍ VĚTRU

Poznámka: Oblast plochy, okraje a rohu viz kapitola 2.3.1.

Asfalty AOSI (asfalt oxidovaný stavebně-izolační) za horka

V současné době je obvykle dostupný AOSI 95/35. Oxidovaný asfalt se zpracovává při teplotě 130 – 170°C (pro pěnové sklo FOAMGLAS při teplotě 200 – 220°C). Jedná se i o poměrně ekonomicky výhodný způsob lepení, v případě lepení polystyrenu ale vyžaduje velkou zkušenost a pečlivost řemeslníků. Podklady pro lepení AOSI musí být opatřeny přípravným nátěrem DEKPRIMER.

Doporučená minimální plocha přilepení lepidlem AOSI 95/35 je v Tab. 2.3.1-9. Pro její použití platí podmínky:

• sklon střechy do 5°

• kategorie terénu II, III, IV

• sklon okolního terénu max. 5%

• obdélníkový nebo čtvercový půdorysný tvar budovy

• v okolí posuzované budovy se nenachází výrazně vyšší budova

• zanedbatelný přetlak vzduchu působící na vnitřní povrch střechy

Uvedené hodnoty se týkají plochy horkého asfaltu ve spojení s tepelněizolační deskou, nikoli plochy asfaltu nalitého na podklad. Asfalt by měl být rovnoměrně rozprostřen v ploše desky.

Průměrná spotřeba AOSI za předpokladu téměř rovného podkladu je cca 2 kg/m². Velmi nerovné povrchy je vhodné nejprve vyrovnat několika vrstvami AOSI. Spotřeba je tedy výrazně vyšší.

Vhodné podklady, příklady:

• profilované plechy z oceli, popř. s povlakem z PVC nebo akrylátu opatřené přípravným nátěrem DEKPRIMER

• zvětrané, ale soudržné asfaltové povrchy, asfaltové povrchy s jemnozrnným minerálním posypem

• vyzrálé únosné silikátové vrstvy, betonové prefabrikáty

TAB. 2.3.1 – 9 MINIMÁLNÍ PLOCHA PŘILEPENÁ LEPIDLEM AOSI 95/35

Poznámka: Oblast plochy, okraje a rohu viz kapitola 2.3.1

LEPENÍ HYDROIZOLAČNÍ VRSTVY

I v případě lepení hydroizolace na podklad (obvykle tepelná izolace) doporučujeme provést orientační zkoušku přídržnosti. Předepsaným způsobem zvoleným lepidlem přilepíme přířez navrženého hydroizolačního materiálu k tepelné izolaci. K porušení by mělo dojít v tepelné izolaci, tedy např. v případě polystyrenu ulpí kuličky polystyrenu na lepidle.

Polyuretanové lepidlo SIKA-TROCAL C 300

SIKA-TROCAL C 300 je lepidlo pro lepení hydroizolačních fólií z měkčeného PVC DEKPLAN 79 a ALKORPLAN A (ALKORPLAN 35 179 fólie s kašírovanou PES textilií na spodním povrchu).

Vhodné podklady pro lepení:

• beton o vlhkosti max. 6% s čistým povrchem, výčnělky max. 2 mm

• tepelná izolace z PIR nebo PUR desek s minerálním rounem umožňujícím lepení (např. PIR tepelněizolační desky THERMA TR27 formátu 1200 x 600 mm), s čistým povrchem, výčnělky max. 2 mm

• bednění z OSB desek pero - drážka

• souvrství asfaltových pásů dostatečně spojené s podkladem

Přípustné podklady pro lepení:

• min. EPS 150

Podklad pro lepení musí být soudržný a dostatečně spojený s nosnou konstrukcí střechy, čistý (bez nečistot a prachu), nemastný, na povrchu nesmí být stojící voda. Sklon podkladu by neměl být větší než 20°. Lepidlo se nanáší aplikátorem nebo ručně a rovnoměrně po celé ploše se roztahuje gumovým hladítkem. U sklonů, při kterých by lepidlo mohlo stékat (obvykle nad 5°), doporučujeme lepidlo aplikovat sprejováním (vyžaduje speciální aplikační nástavec). Zároveň musí být zajištěno, aby nesjížděla hydroizolační fólie. Další pokyny pro aplikaci jsou uvedeny v montážním návodu DEKPLAN střešní fólie.

Spotřeba lepidla SIKA-TROCAL C 300 závisí na drsnosti a savosti podkladu, zpravidla je cca 300 g/m².

Maximální dovolené namáhání dle výrobce pro různé podklady:

• EPS 2,08 kN/m²

• PIR 3,25 kN/m²

• asfaltové pásy 3,06 kN/m²

SAMOLEPICÍ ASFALTOVÉ PÁSY

Ve skladbách střech se jako parozábrana nebo podkladní pás hydroizolačního souvrství uplatní samolepicí asfaltové pásy:

• GLASTEK 30 STICKER ULTRA, pás z SBS modifikovaného asfaltu, nosná vložka ze skleněné tkaniny 200 g/m², na horním povrchu spalitelná PE fólie, tloušťka 3,0 mm.

• GLASTEK 30 STICKER PLUS, pás z SBS modifikovaného asfaltu, nosná vložka ze skleněné tkaniny 200 g/m², na horním povrchu jemnozrnný minerální posyp, tloušťka 3,0 mm.

Hydroizolace s podkladním samolepicím pásem GLASTEK 30 STICKER ULTRA nebo GLASTEK 30 STICKER PLUS je stabilizována přilepením a následnou tepelnou aktivací samolepicího pásu, ta se provádí například natavením dalšího asfaltového pásu.

Podklad pro aplikaci samolepicího asfaltového pásu musí být stabilizován i v případě, kdy je přilepení požadováno pouze pro montážní stav (např. skladba je finálně stabilizována přitížením).

K posouzení možností stabilizace skladby střechy s využitím samolepicích asfaltových pásů v závislosti na výšce budovy a větrové oblasti se použije Tab. 2.3.1 - 10. Pro její použití platí podmínky:

• sklon střechy do 5°

• kategorie terénu II, III, IV

• sklon okolního terénu max 5%

• obdélníkový nebo čtvercový půdorysný tvar budovy

• v okolí posuzované budovy se nenachází výrazně vyšší budova

• zanedbatelný přetlak vzduchu působící na vnitřní povrch střechy

TAB. 2.3.1 – 10 LEPENÍ GLASTEK 30 STICKER ULTRA (PLUS) V ZÁVISLOSTI NA VÝŠCE BUDOVY A VĚTROVÉ OBLASTI

STABILIZAČNÍ VRSTVA

Volně pokládané stabilizační vrstvy lze obvykle použít do sklonu 5°. Při sklonu větším je třeba navrhnout opatření, která brání sesuvu vrstev.

Stabilizační vrstvy nesmí obsahovat výrazný podíl jemných částic, aby nedocházelo k zanášení odvodňovacích prvků (nutno použít prané kamenivo).

Stabilizační vrstvy se od podkladních vrstev oddělují geotextilií s plošnou hmotností min. 500 g/m². Minimální plošná hmotnost 500 g/m² je nezbytná především v případě, kdy podkladem stabilizační vrstvy je hydroizolační vrstva.

Stabilizace násypy nebo provozními vrstvami přitěžuje střešní plášť a u rekonstrukcí dochází ke zvýšení stálého zatížení střešní konstrukce. Proto je v těchto případech nutné statické posouzení nosné konstrukce střechy.

Stabilizační vrstva musí vždy v dostatečné tloušťce celoplošně zakrývat vrstvy pod sebou, aby nedocházelo k jejich kmitání působením větru, které by vedlo k přemisťování materiálu stabilizační vrstvy.

Stabilizace střešních skladeb se běžně realizuje následujícími způsoby:

• násyp z praného těženého kameniva - zrnitost se volí podle tloušťky vrstvy: 40 mm: 8 – 16, 50 mm: 16 – 32, 100 mm: 16 – 32 a 32 – 64

• dlažba na podložkách - doporučují se dlaždice od 400 x 400 mm tl. 50 mm (obvykle 400×400×50, 500×500×50, 400×600×50 mm)

• dlažba do pískového nebo štěrkového lože

• pěstebné souvrství vegetační střechy

Pro určení dimenze stabilizační vrstvy lze vycházet z Tab. 2.3.1. - 11, 12, 13. Pro použití platí podmínky:

• sklon střechy do 5°

• kategorie terénu II, III, IV

• sklon okolního terénu max 5%

• obdélníkový nebo čtvercový půdorysný tvar budovy

• v okolí posuzované budovy se nenachází výrazně vyšší budova

• zanedbatelný tlak vzduchu působící na vnitřní povrchy

TAB. 2.3.1 – 11 TLOUŠŤKA VRSTVY KAMENIVA 16–32 (SYPNÁ HMOTNOST 1 300 kg/m³)

Na střechách s nízkou atikou doporučujeme v okrajové oblasti zvážit riziko vodorovného transportu kameniva větrem a případně nahradit kamenivo dlažbou. Oblast plochy, okraje a rohu viz kapitola 2.3.1.

TAB. 2.3.1 – 12 TLOUŠŤKA VRSTVY KAMENIVA 32–64 (SYPNÁ HMOTNOST 1 500 kg/m³)

Na střechách s nízkou atikou doporučujeme v okrajové oblasti zvážit riziko vodorovného transportu kameniva větrem a případně nahradit kamenivo dlažbou. Oblast plochy, okraje a rohu viz kapitola 2.3.1.

TAB. 2.3.1 – 13 POČET VRSTEV BETONOVÉ DLAŽBY 400×400×50 mm

Oblast plochy, okraje a rohu viz kapitola 2.3.1.

Dlaždice se pokládají vždy na celou plochu střechy.

Světlíky DEKLIGHT

Střešní bodové světlíky DEKLIGHT jsou výrobky splňující stanovené funkční požadavky normy ČSN EN 1873. Střešní světlíky DEKLIGHT jsou určeny k prosvětlení a větrání prostorů občanské vybavenosti, administrativních, průmyslových a zemědělských objektů. Světlíky lze instalovat na ploché střechy nebo na střechy s mírným sklonem. Půdorysný tvar světlíků je obdélníkový nebo čtvercový.

Světlíky DEKLIGHT ACG

Světlíky s PVC rámem – kopulové světlíky, ploché světlíky, jehlanové světlíky, neprůhledné poklopy, výlezy na střechu.

Světlíky DEKLIGHT AAG

Požární nehořlavé a neskapávající světlíky s hliníkovým rámem – kopulové světlíky, ploché skleněné světlíky, kopulový světlík pro odvětrání chráněných únikových cest, neprůhledné poklopy, výlezy na střechu.

Varianty manžet (podsad)

Manžeta (podsada) může být kolmá nebo šikmá. Dle materiálu může být z tvrzeného PVC či laminátu s polyuretanovou výplní, z tvrzeného PVC s Fe oplechováním a výplní z minerální vaty, z oceli s výplní z minerální vaty. U kolmých manžet se vnitřní rozměr světlíku rovná vnitřnímu rozměru manžety a otvoru v konstrukci (po odečtení povrchových úprav). U šikmých manžet je spodní vnitřní rozměr oproti hornímu rozměru větší o 200 mm.

Nástavce světlíků

Nástavec pro manžety (podsady) kolmé ke světlíku DEKLIGHT ACG,je vyroben z vícekomorového PVC profilu s polyuretanovým jádrem, výšky 15 cm. Manžety lze použitím PVC nástavců zvýšit vždy o 15 cm na potřebné výšky 30 cm, 45 cm, 60 cm a 75 cm. Pro světlíky s kolmou manžetou se objednává nástavec totožného rozměru. Pro světlíky se šikmou manžetou je nutné objednat nástavec o 20 cm většího rozměru než je rozměr světlíku.

TAB. 2.3.2 – 1 DEKLIGHT ACG – PRODUKTOVÁ ŘADA SKLADEM ¹⁾

Pozn. 1 Nejpoužívanější typy a rozměry světlíků, skladem na našem centrálním skladě k okamžitému dodání. Další velkou řadu variant a typů světlíků DEKLIGHT naleznete v technickém listě DEKLIGHT ACG a AAG na stránkách www.dek.cz. Dodávka standardních typů je přibližně do 4 týdnů.